Na norském Svartfjellet (1154 m) v listopadu sníh na lyže nebyl

Běžky nebo skialpy? Zásadní otázka, váhový limit do letadla je neúprosný. Dilema řeším jen chvíli, přikupuji zavazadlo a beru obojí včetně stoupacích vosků a kompletní lavinové výbavy.

Tenhle výlet si chci pořádně užít! Manželský pár na letišti v Krakově jen nevěřícně kroutí hlavou – “lyžovat do Norska? Vždyť tam zmrznete!” Nevědí, že jsem si pořídila podvlíkačky z merina. Norové tam přece musí taky nějak přežít, co?

Několik tisíc metrů nad Oslem nádherně svítí sluníčko. Na přistávací plochu dosedáme za stálého mírného deště, v mlze. Lillehammer projíždíme za úplné tmy – nádherně osvětlené centrum města i olympijské skokanské můstky. Z Ringebu už stoupáme do horské oblasti – mlha, mlha, sem tam vločka sněhu a zase mlha. Prý je to tady na podzim normální. Světly v mlze mě vítá večerní Venabygd.

Ráno spím docela dlouho. Je tu ticho a tma. Půl deváté?! Vstávat! Dnes je v plánu Svartfjellt, Černá hora (1154 m). Je zvláštní a jiná než všechny ostatní, svérázná a nezaměnitelná. To je můj dnešní cíl. Vyrážím kolem půl desáté. Čas mám zhruba do tří odpoledne, to se dnes bude stmívat. Beru sebou mapku z hotelu – nakopírované schéma, podle kterého přece musím trefit. Lyže nechávám v suchu a teple, zimní sezona ještě nezačala. Cesta vede kolem jezera. Přes mlhu není vidět absolutně nic.

Přicházím na křižovatku Frisketjonn – směrů je tady více než letních cest, příprava na běžkařskou sezónu. Volím jednu z prošlápnutých cest, směr je zhruba tak nějak správně. Mlha je trochu průhlednější, už je vidět jezero Flaksjoen a na jeho břehu domky. Teď v listopadu jsou opuštěné. Kolem cesty je neuvěřitelně zvláštní norský les – nízký porost, zatím bez sněhu. Stromy jsou jakoby obalené, jsou už připravené na zimu.

U starého statku cesta končí a nikam dál nevede. Možná jsem v mlze přehlédla značení, vracím se. Jasně, dřevěná tabulka hlásá odbočku na Svartfjellet. Cesta pokračuje strmě do kopce, kameny začínají být nepříjemně zmrzlé, vážím opravdu každý krok. Stále se pohybuji v mlze a věřím – vím, že tam nahoře je krásně. I když jsem na úpatí kopce, není vidět ani nejmenší obrys, jednoduše nic. Přibývá ledu, přibývá i sníh. Deset, patnáct minut po zledovatělých kamenech. A je to tady – jako mávnutím proutku nad sebou vidím kamenného obra prosvíceného sluncem! Neuvěřitelný pohled na hřeben Svartfjellet, výhled na Rondane, Jotunheimen i nádherný Muen. Všechno pokryté sněhem jako ve správném zimním království. Tak pro tenhle výhled jsem bloudila v mlze! Nádhera!

Jdu po hřebeni, je krásně teplo a slunečno. V údolí je prádelna, není vidět ani ťuk. Jen tři vršky vykukují jako špičky ledovce. Na hřebeni jsou zvláštní kamenné útvary, tak typické pro zdejší kopečky. Najednou se mi do cesty připletou stopy. V čerstvém sněhu, byl tady pár minut přede mnou. Medvěd to není, ani los, teoreticky mohu být v klidu. Prakticky mi ovšem vůbec není do smíchu. Sama, někde uprostřed Norska, divoká zvířena kolem mě… hlavně ho nepřekvapit. Pud sebezáchovy mi velí začít zpívat a to pěkně nahlas – Já do lesa nepojedu střídá Travička zelená a do třetice Okolo Frýdku cestička. Do kopce je to docela dobrý trénink na plíce. ON, můj neviditelný společník na Svartfjelletu, mou snahu ocenil a odešel zřejmě někam směrem k Rondane. Asi už to nemohl poslouchat. Já se mohla v klidu kochat nádherným výhledem – podívejte se sami.