Norské skisafari v oblasti Venabygdsfjellet

Norské skisafari v oblasti Venabygdsfjellet

V Norsku mají běžkaři k dispozici tisíce kilometrů upravovaných tras. Nádhera. Ta pravá zimní sezóna začíná v únoru, kdy se norské hory opravdu zaplní lyžaři. Hotely i cestovní kanceláře nabízejí tzv. skisafari – krátké či delší výlety ve stopě i mimo stopu. Od listopadu do ledna se upravuje pouze část tratí. Hodně se jezdí ve volném terénu nebo po cestách projetých pouze skútrem bez lyžin. Norové  jezdí hodně na backcountry běžkách. Ve zdejších podmínkách se širší lyže s ocelovou hranou opravdu hodí.

Je 9 hodin ráno a růžové divadlo začíná. Východ slunce v norském Venabygdsfjellet nenechá nikoho na pochybách – dnes bude krásný den. Pár posledních dnů vydatně sněžilo, strojně upravená stopa zmizela, trasy nejsou projeté ani skútrem. Dnešní cíl, kaňon Dorfallet, navíc leží mimo běžkařské trasy. Čeká mě cesta zasněženými panenskými pláněni. Rozhoduji se pro běžky – na dnešní profil trasy se hodí více než skialpy. Pokud mi bude štěstí přát, bude alespoň místy zmrzlá krusta a nebudu se moc bořit. Teplota neklesá pod mínus 10, sluníčko příjemně svítí, dnes bude opravdu krásný den!

Nastupuji do zasněžené “stopy”. Podklad je tvrdý, 10 čísel čerstvého prašanu, paráda. První rozcestí Myseter, směr Veslefjellrundt. Jede se krásně, mám čas koukat na zasněžené stromy. Cesta se zničehonic prudce mění v příkrý svah, pod sněhem jsou zasypané zmrzlé ledové hroudy. Pro mé běžky trochu tvrdý oříšek. Zastavit se nedá, nezbývá než to jednoduše ustát. Pořád říkám – Norové jsou drsní.

Dole se v ostré zatáčce musím trefit na most přes řeku a teď pro změnu zase do prudkého kopce. Kdo by to čekal? Z cesty vede asi 2 kilometry dlouhá odbočka k vodopádu Myefallet. Je krásný, před třemi týdny ještě nebyl zamrzlý. Tehdy bylo zataženo, fotky nic moc. Zkouším se prodrat přes desítky zasněžených a přes cestu ohnutých stromů. Výsledek – za půl hodiny asi 150 metrů. Hm, focení vodopádu necháme na jindy. Obracím se a pokračuji v cestě podle původního plánu.

Panenské pláně. Sníh, sníh, stromy, hory, slunce a sníh. A já a nikdo víc. Nádhera. Fotím. Pokouším se udělat snímek sebe samotné v tomhle sněhovém království – už jste to někdy zkoušeli s běžkama na nohou? Nastavíte časovač, proboříte se do závěje, rychle vstanete a popojedete, aby na fotce byl nedotčený prašan – a takhle to zopakujete několikrát, protože jednou selže foťák, podruhé jste mimo záběr a potřetí… Raději zůstanu u fotek se smrčkama.

Jsem na rozcestí – odbočka vlevo přímo na vrchol Veslefjellet. Je hezký, na skialpech nebo sněžnicích velmi snadno dostupný i teď v zimě. Nádherný rozhled. Byla jsem tam byla už několikrát, proto dnes mohu jít s klidným srdcem dále. Těším se na Dorfallet – a už je vidět. Vypadá docela blízko, ale už jsem si zvykla, že v Norsku zdání klame.

Zdá se vám, že na místo, které vidíte před sebou, dojdete za chvilku. Přitom vám to někdy trvá hodiny. Vzdálenost tady neskutečně zkresluje. Odbočuji z letní turistické cesty a postupuji volným terénem. Musím dávat pozor, abych se nedostala na některé z mnoha jezírek – jsou zasněžená, ale ještě ne dostatečně zamrzlá. V blízkosti kaňonu si zase hlídám zasněžené trhliny. Jsem u srázu a fotím. Celý kaňon obcházím s foťákem v ruce a kochám se tou nádherou.

Fotky mám, malá svačina a jedeme dál. Po zhruba hodině šlapání se opět napojuji na “cestu”. Těšila jsem se na tvrdý povrch s prašanem. Bohužel, tady to vypadalo úplně jinak – projeto skútrem, místy čistý led díky vodě ze všudypřítomných jezer. Teď začíná ta pravá zábava. Při sjezdu, který následuje, si opravdu připadám jako na safari – ledové zmrazky, neovladatelné lyže, divoká jízda  přes potok (ještě nenapadlo dost sněhu) a trasa nahoru dolů. Mám pocit, že v dálce vidím stádo sobů, to by už safari bylo dokonalé. Žádní sobi, jen pár zvláštních kamenů.

Cesta se stáčí přes Veslesfjelet (projíždím asi 200 m od vrcholu), Brennflya, opět přejezd přes tekoucí potok, následuje malebný Mykroken a už se dostávám do civilizace. Překračuji silnici č. 27, která vede z Ringebu do Folldal. U rozcestí Saltaushaugen mě čeká překvapení – vyjetá běžkařská stopa, posledních asi 600 metrů dokonce strojně upravená!!! Já se ovšem v tu chvíli kochám barevným divadlem. Sundávám lyže, dnes poctivých 15 kilometrů, mám nárok na něco dobrého. Jídlo ještě chvíli počká – barvy při soumraku jsou ještě úchvatnější než při svítání. Krásný den!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: