Petr Novák: Od českého prvovýstupu a prvosjezdu na Piku Lenina do dalších světových pohoří

Petr Novák: Od českého prvovýstupu a prvosjezdu na Piku Lenina do dalších světových pohoří

Rodák z Vysokého Mýta Petr Novák se ve svém mládí věnoval převážně práci. Ke třicátým narozeninám dostal nabídku na výstup na Mont Blanc v zimním období přes Maudit a Tacul. Ačkoliv se do té doby věnoval pohybovým aktivitám minimálně, zjistil, že jeho výkonnost proti ostatním je podezřele větší. Proto se začal orientovat na skialpinismus ve vyšších a odlehlých horách.

Postupně začal trochu sportovat, ale své sportovní aktivity zintenzivnil až v manželství. Dnes se věnuje závodnímu skialpinismu, skyrunningu, horským a silničním kolům. K tomu přitáhl i syna Davida, který je aktuálně v juniorské kategorii v reprezentaci České republiky pro závodní skialpinismus a skyrunning. V současné době závodí na lyžích SkiTrab, používá oblečení a boty Helly Hansen.

Fotogalerie Petr Novák >>

Petře, co tě přivedlo ke sportu? Vedli tě k tomu rodiče, nebo to byl tvůj zájem?
Bydlel jsem na vesnici, kde bylo zhruba sto obyvatel. Nebyla tam žádná možnost se věnovat nějakému sportu. Jenže na vesnici jsme byli celý den venku a stále jsme se hýbali. Můj otec velmi rád lyžoval, a tak mě bral na lyžování. To mě fakt bavilo a chodil jsem kdykoliv, jak to bylo možné lyžovat za vesnici na nejbližší kopec. V lyžákách vše nahoru po svých a dolů ve volném terénu. V dospělosti jsem hlavně pracoval a sportu se vůbec nevěnoval, dokud jsem se neoženil. S manželkou jsme čekali dvojčata a těhotenství bylo rizikové, takže manželka byla v nemocnici. Měl jsem proto více volného času, který jsem nevěděl, jak vhodně využít. Začal jsem proto intenzivně trénovat.

A kdy jsi začal závodit?
V té době jsem určitě nezávodil, ani nevím, jestli nějaké závody vůbec byly. První závody jsem zažil až na střední škole, kde jsem měl dobré časy jen na delší vzdálenosti v běhu, tedy na tři km. Teprve během základní vojenské služby jsem dosahoval nadprůměrných výkonů a vysloužil si i nějaké odznaky. Moje první neběžecké závody byly na horském kole – Sudety v Teplicích nad Metují v roce 1998. O rok později jsem trénoval ještě více, a proto jsem se věnoval všem nejtěžším maratonům na horském kole po celé ČR. V roce 2000 jsem přešel na závody na silničním kole. Dařilo se mi lépe než na horských kolech, když jsem skončil třetí na Mistrovství České republiky v Masters, stejně jako na Králi  Šumvay a Rampušáku.

A co jsi dělal přes zimu, když jsi od jara do podzimu jezdil na kole?
Přes zimu to chtělo nějakou kvalitní přípravu, a proto jsem si vzpomněl, jak se kolem ná s při výstupu na Mont Blanc pohybovali lidé na lyžích s volnou patou. Začal jsem se proto věnovat skialpinismu, což je nejlepší zimní sport, jaký znám. Respektive je to jediný zimní sport, kde se dokážu úplně vyšťavit. Na skialpech jsem se poprvé dostal do vysokých hor v roce 2001. Tehdy se nám v rámci smíšené česko-slovenské skialpinistické, telemarkové a snowboardové expedice na Pik Lenina (7134 m) vedené Janem Palou podařil prvovýstup levou částí severní stěny. Následně jsem sjel z vrcholu Lenina výstupovou trasou na skialpech, zatímco Slovák Peter Kollár na telemarkových lyžích.  Dalších pět skialpinistů sjelo severní stěnu z její hrany ve výšce necelých sedmi tisíc metrů a mezi nimi i Alice Korbová.

Sedmitisícovka jako první velký kopec včetně prvovýstupu a českého prvosjezdu severní stěnou byla určitě výbornou motivací do dalších výjezdů na vysoké a vzdálené kopce?

Přesně tak, Pik Lenina mě nabudil a od té doby jsem se začal věnovat strmým sjezdům a těžkým výstupům.  Na jaře 2002 jsme byli na Kamčatce, kde jsme udělali několik českých prvosjezdů z kamčatských sopek včetně severní stěny z nejvyšší aktivní sopky Euroasie Klučevskoj (4750-4850 m). Na podzim 2002 jsem potom vyjel s Pepou Šimůnkem na osmitisícovku Shisha Pangmu, kde se nám ve dvojici podařilo vystoupit na vrchol. Přitom v tehdejší podzimní sezóně se to podařilo pouze sedmi horolezcům. Následně jsem sjel z výšky 7600 metrů na lyžích. Výstup na Shisha Pangmu a sjezd z prvního místa, kde bylo možné reálně lyžovat, byl vyhodnocen Českým horolezeckým svazem jako výstup a sjezd roku.

V devadesátých letech 20. století jsi s kolegou založil sportovní obchod a věnovali jste se i velkoobchodu. Jaké to v té době bylo z pohledu cyklistiky a lyžování ve východních Čechách okolo Vysokého Mýta? Proč zrovna sportovní obchod?
Hned po převratu jsem chtěl začít něco dělat. V tu dobu mě už bavila cyklistika, takže jsme se s kolegou rozhodli, že začneme prodávat kola. Už za totalitního režímu jsem jezdil na různé burzy a vozil kola přímo z Rokycan. Tyto kola jsme následně rozebírali a rozprodávali. Nejdříve to bylo při práci, a později jsme se tomu začali věnovat naplno. Postupně jsme rozšiřovali sortiment na téměř všechny sportovní disciplíny. To, co jsme dělali a rozuměli tomu, tak jsme předávali našim zákazníkům.

Kolik kilometrů jsi ve svých cyklistických závodních začátcích stíhal ročně najezdit na silničním a horském kole, a jak se ti to podařilo s manželkou zkloubit dohromady s výchovou dvojčat?
V roce 2000 jsem měl nejvyšší počet kilometrů na silničním kole – celkem 15 tisíc. Děti byly ještě malé, takžek to šlo. Další rok už jsem s tím skončil z časových důvodů. Místo toho jsem začal jezdit na kopce, což bylo méně časově náročnější.

V kolika letech a jak jsi děti učil lyžovat?
Moje filozofie byla jasná. Začít na běžkách, a to jim bylo 2,5 roku. Teprve od 6,5 let jsme je poprvé postavili na lyže. Byla to výborná volba, protože děti měly neskutečný cit z běžek, na kterých bravurně sjížděly i sjezdovku. David i Lucka se naučili lyžovat velmi rychle.

Co tě vůbec vedlo ke skialpinismu? V okolí Vysokého Mýta je víceméně rovina a nejvyšší relativní převýšení je tam jen pár desítek metrů.
Ano, máme tu Bučkův kopec s převýšním těžko uvěřitelných 35 metrů! Skialpy jsem poprvé uviděl při prvním výstupu na Mont Blanc. Tu samou vzdálenost, co my jsme šli tři dny, dali skialpinisti za den.  To mě hrozně oslovilo. Měl jsem rád zimní hory a sjezdy ve volném terénu, a skialpinismus byl to pravé. Nechápal jsem, a okamžitě jsem se začal pídit, co to mají na nohách. Kontaktoval jsem kolegu z horské služby Dolní Morava, a on mě tehdy řekl, že ve sklepě mají jedny nepoužívané skialpy. Okamžitě jsem je bral.  Byla to neskutečná hmotnost, ale já se radoval. Měl jsem tak lyže Völkl s vázáním Silvertta 404 a boty Raichle. Bylo to zhruba necelé 4 kg na jedné noze.

Do kterých oblastí v České republice jsi vyjížděl za skialpem?
Každý víkend jsem jezdil na Kralický Sněžník. Jsou tam ideální terény na skialpy a nikdo tam nebyl. Téměř vždy při nové vrstvě sněhu jsem prošlapával novou stopu!

Jezdíš ještě vůbec na klasických sjezdovkách?
Nyní tak 1-2 za rok. Nějak mě současný styl lyžování nechytil.  Mám rád volné terény, a kde nejsou lidi.

Jaký byl tvůj první výlet na skialpech do zahraničních hor – ať už Slovensko nebo Alpy?
S Adventurou na Groses Priel. Tam jsem pomáhal i našemu průvodci, když nějak nestíhal. Říkal mi, že je to poprvé, co dali vrchol. Nechápal, jak se rychle pochybuji a šel jsem s ním ještě v noci na výlet.

Jak jsi se dostal do vysokých hor – těmi bylo asi pohoří Pamír v roce 2001?
Stále mě to lákalo někam do opuštěných hor. Našel jsem inzerát od brněnské cestovky do Rumunska na skialpy a bylo rozhodnuto. Začal jsem se vybavovat na zimní stanování, a že další rok pojedu. Jenže ten rok s nimi spadla lavina. Pár lidí tam zůstalo a další rok už se tento zájezd nepořádal.  Jenže já jsem chtěl na skialpy hodně, když už jsem si všechno pořídil. A na skialpy je toho potřeba relativně hodně.

Dostal se mi do ruky časopis Outdoor a tam byl článek od Jana Paly z Pamíru. Bohužel tam nebyl kontakt. Byl jsem v Praze na výstavě, kde byl stánek redakce Outdoor. U stánku jsem stepoval tak dlouhu, až jsem je ukecal a dostal jsem kontakt na Honzu. Ihned jsem mu volal a řekl, že mě může zkusit a vzal mě na výlet do Západních Tater. Tam jsem neudělal ostudu a hodně jsem pomohl ostatním členům výpravy. Ptal se mě, kde jsem nabral tolik zkušeností, a já řekl, že z Králičáku. Myslel si, že asi kecám, ale na výlet na Pamír mě vzal.

Po zkušenostech z Pamíru jsi o rok později vyrazil nejenom na kamčatské sopky, ale také na osmitisícovku Shisha Pangma. To asi byla tvoje nejlepší sezóna, co se týká vysokých a odlehlých hor?
Určitě ano. Nejlepší a asi i poslední. Moje tělo funguje neskutečně dobře ve vysokých výškách, ale cena expedice na osmitisícovku je neúměrně vysoká. Také je tam velmi vysoké riziko. Ani jedno už jsem nechtěl překonávat.

Jak jsi se aklimatizoval na Shisha Pangmu?
Pouze tvrdý trénink v našch podmínkách ve vytrvalostních sportech. Nejvíce kolo.

Co si myslíš o lyžování na sedmitisícových a osmitisícových kopcích?
Podmínky od 6000 metrů nemají nic společné s pěkným lyžováním.  Jde jen o to bezpečně se dostat zdraví dolů a neupadnout. Navíc, od 7000 metrů se už výrazně projevuje nedostatek kylslíku. Než se rozjedete, už vám chybí kyslík. Jak se zastavit, když svaly nemají kyslík? Je to trochu jiná úroveň.

Po Shisha Pangmě tě už další vysoký kopec nelákal? Jaké další „exotické“ oblasti jsi s lyžemi navštívil?

Lákal , ale nenašel se sponzor, který by to zaplatil. To byla podmínka kdy bych byl ochoten riskovat jít znovu do toho. Super byl skialpový Írán v roce 2010. To nemělo chybu.

A do jakých oblastí se chystáš?
Nyní jsem většinu času s mým synem Davidem. Jsem jeho trenér a není prostor na moje plány. Teď jsem byl na jednom z nejtěžších skialpinistických závodů Pierra Menta, kde jsme s Romanem Kuczynskim skončili jako stoletý tým na 69. místě se startovním číslem 69.

Helly Hansen

Společnost Helly Hansen byla založena v Norsku v roce 1877. Od té doby se Helly Hansen intenzivně věnuje vývoji profesionálního oblečení a vybavení, které pomáhá lidem zůstat a cítit se naživu. Mezi hlavní inovace patří funkční první vrstva oblečení v roce 1970, vyrobená s Lifa® Stay Dry technologií, před více jak 30 lety vlastní membrána Helly Tech® a v současnosti pravidelně oceňovaný a patentovaný systém regulace vnitřní teploty H2Flow®. Helly Hansen je lídr v oblasti oblečení pro závodní plachtění a výkonnostní lyžování, stejně jako prémiového oblečení. Jeho lyžařské uniformy nosí a důvěřuje jim více než 50 000 profesionálů a lze je spatřit na celé řadě osobností od olympioniků, členů národních týmů nebo ve více než 200 lyžařských resortech po celém světě. Svrchní oblečení, základní vrstva, sportovní oblečení a obuv značky Helly Hansen se prodávají ve více než 40 zemích a požívají důvěry outdoorových profesionálů a nadšenců po celém světě. Chcete-li se dozvědět více o nejnovějších kolekcích Helly Hansen, navštivte www.hellyhansen.com.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: