Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno
HedvabnaStezka.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

• TIPY NA SKIALPOVÉ TÚRY

↓ ↓ nejnovější diskusní příspěvky ↓ ↓

Šestá zastávka norského road tripu - ostrovní skialp na Lofotech

Šestá zastávka norského road tripu - ostrovní skialp na Lofotech

Poté, co jsme se podívali po stopách Andrease Franssona v okolí Narviku, jsme pokračovali dále. Naším cílem byly Lofoty, na které máme jen ty nejlepší vzpomínky ať už na skialpové výlety nebo letní lezení. Před Lofoty se zastavujeme ještě na souostroví Vesteral.



Jsme na Vesterálech, souostroví, které lemuje Lofoty od severozápadu. Hory tady nejsou tak vysoké a strmé jako na Lofotech, přesto rozhodně stojí za to! Drží se teplé a slunečné počasí, ale ráno byla na vrcholech vichřice.

Prvních 250 výškových metrů je už bez sněhuPrvních 250 výškových metrů je už bez sněhu

Výjimečná hra barev jarního NorskaVýjimečná hra barev jarního Norska

První teplý den - čas na hygienuPrvní teplý den - čas na hygienu

 

Fotogalerie Ostrovní skialp na Lofotech >>


Na ostrý Stortinden – perlu Vesterál

Jsme na Vesterálech, souostroví, které lemuje Lofoty od severozápadu. Hory tady nejsou tak vysoké a strmé jako na Lofotech, přesto rozhodně stojí za to! Drží se teplé a slunečné počasí, ale ráno byla na vrcholech vichřice.

Stortinden, krásná dominanta VesterálStortinden, krásná dominanta Vesterál

Užíváme si proto zasloužený rest day, výstup na Stortinden jsme o den odložili, a místo toho posedáváme na žulových plotnách na pobřeží, vyhříváme se a chytáme ryby. Takové teplíčko jsme ještě neměli. Na konci zimy, po tolika dnech na sněhu a na horách, si člověk o to víc váží každé takové chvilky.

I ráno, když vylézáme z camperu, nám vůbec není zima. Přejíždíme pod Stortinden, mohutnou horu s nepříliš strmou firnovou stěnou. V překladu to znamená jednoduše Obrovská hora, ale zase tak „zlé“ to není, od moře nás čeká jen něco málo přes tisíc metrů převýšení.

Sníh tady ani zdaleka nezačíná hned od moře, pokročilá roční doba jej už vyhnala až někam na 250 metrů vysoko. Začínáme tedy s lyžemi na zádech bahnitou cestičkou skrz zakrslé břízky. Na hraně dolinky konečně vstupujeme na sníh, čistokrevný jarní firn. Nad námi se tyčí parádní západní svah, dokonale rovná tabule sněhu. Takový malý Hoher Tenn. Odspodu vypadá docela dost strmě, ale je to spíš oční klam, z průvodce víme, že sklon je nějakých 40°.

Uprostřed svahu je odtržená lavina a ve spádnici pod ní vymydlená dráha její jízdy. Co je ale zajímavější, strhl ji lyžař během sjezdu - nad odtrhem končí jeho stopa. Pak se ale znovu objevuje a je zřejmé, že lyžař stačil zareagovat a pak jel dlouhým traverzem na hřeben, pryč z nebezpečí. Teď ale vypadá svah naprosto bezpečně, lyžař tam asi musel být velice pozdě.

Atlantická bouře nad LofotyAtlantická bouře nad Lofoty

Poměrně rychle se dostáváme po tvrdém sněhu na vrchol a zjišťujeme, že na Vesterálech jsou i vyšší kopce. Ale málokterý je jako ten náš, mohutný, samostatně stojící, s velkým vyrovnaným svahem mířícím přímo na Atlantik. „Big, steep and towering“, tak ho popisoval průvodce a my mu teď dáváme za pravdu.

Během sjezdu se nám daří natočit jeden z našich nejlepších záběrů vůbec, když Ondra následuje svůj filmařský instinkt, odjíždí na SZ hřeben a vybírá si ideální spot. Najednou se mu totiž jevím přímo na horizontu hory, proti obloze a jak záběr dál „jede“ po hřebeni společně se mnou, zabírá také krásné vesterálské štíty v pozadí. A pak přijde rychlý sjezd lyžaře z hřebene dolů, přímo do kameramanova protisvahu a několik biiiggg tuuurnsss! Ještě dole v camperu si záběr s nadšením několikrát prohlížíme. To on bude naší hlavní vzpomínkou na Stortinden, perlu Vesterál.

Higravtinden, nejvyšší hora Lofot

Počasí na ostrovech se nebezpečně otepluje, teploty se začínají blížit letním. Na Lofotech vrcholí jaro, a přestože jsou zatím sněhově bílé, stačí jedna delší dešťová fronta a bude po sezóně. Noční teploty už více nocí neklesly pod nulu, a to ani ve vyšších polohách, a místní lavinová služba zvyšuje odpolední riziko až někam ke čtyřce.

Radíme se, jak naložit s Higravtindenem. Nejvyšší vrchol Lofot pro nás totiž od začátku byl jedním z hlavních cílů výletu, obzvlášť potom, co jsme podle fotek na internetu odhadli, že se pravděpodobně dá lyžovat až z vrcholu perfektní linií z jihozápadu - skiextrém v bezprostředním kontaktu s mořem, to je přece to, co jsme do Norska vyrazili hledat!

Lavinová prognóza nám nejde do hlavy, protože včera na Stortindenu se nám to až tak zlé nezdálo. A paradoxně následující noc se už má zase trošku ochlazovat. Jestli jít, tak zítra. Nakonec sázíme na správný timing a uvažujeme:

První strmý úsekPrvní strmý úsek

Pohled zpět k NarvikuPohled zpět k Narviku

Dojezd posledním sněhovým jazykem, asi 150 metrů nad mořemDojezd posledním sněhovým jazykem, asi 150 metrů nad mořem


Teploty napovídají, že horní část sjezdu, řekněme v rozmezí 800 až 1146 metrů (vrchol) v noci zmrzne. Naopak spodek sjezdu ani v noci nezmrzne a zůstane hodně měkký. Orientace sjezdu nám však v tomto scénáři naprosto hraje do karet: vršek je otočený na čistý jih, ráno do něj udeří slunce a začne rychle měknout, naopak čím budeme níž, tím víc se sjezd stáčí na západ, kde bude dopoledne ještě stín. Takže plán je jasný: být nahoře v osm ráno a dolů lyžovat přesně v moment, kdy jižně orientovaný, ledovatý a hodně strmý vršek změkne na slunci do sjízdného stavu a přitom dolní, západně orientovaná část, kde hrozí základové laviny, bude ještě bezpečně ve stínu. S tímto plánem bychom se v žádném bodě neměli ocitnout ve větším lavinovém nebezpečí.

Budík pípá ve tři hodiny v noci, ale venku je samozřejmě normální světlo polárního dne. Nejdřív je třeba proklestit cestu skrz zakrslé břízky k prvnímu sněhu v plytkém zářezu. Tam hned nasazujeme mačky a po tenké krustě fičíme rychle nahoru. Čeká nás přes tisíc výškových metrů, kde v žádném bodě sklon nedovoluje stoupat na lyžích. Ani jsme si nebrali pásy, lyže budeme mít stále na zádech. Záliv fjordu pod námi se zmenšuje, vítr z posledních dní se úplně utišil a hladina je jako zrcadlo.

Kdo najde lyžaře?Kdo najde lyžaře?

Jak nabíráme výšku, výhledy na Austvagøyu neboli Východní ostrov začínají být úžasné. Tušíme další nezapomenutelný norský den. Nad sebou vidíme labyrint žlábků a lávek, ale kudy vede kontinuální sjezd? Před dalším postupem musíme tuhle hádanku vyřešit. Ondra jde levou variantou a já pravou a nad skalní kulisou se setkáme a domluvíme se, která varianta pouští lépe. Ukazuje se, že pravá možnost je lepší a za chvíli jsme na vrcholu.

Nejvyšší bod Lofot nám nabízí další norský nezapomenutelný moment. Protože jsme ve východní části Lofot, můžeme vidět celý řetězec souostroví, jak se táhne bezmála 200 kilometrů západním směrem do modrých vod severního Atlantiku. Vidíme také hradbu pevninských hor. Naproti se k nebi zdvihá Geitgaljern a dole se krčí uzoučký Trollfjord. Jsme tu příliš brzy, je podstatě chladněji, než předpokládala předpověď počasí, takže máme spoustu času všechny tyto dojmy vstřebat. Sundáváme batohy, sedáme na ně a zády se opíráme o vrcholový blok. Péřovky dostatečně hřejí a my si užíváme klidu a samoty.

A zase ta pohoda na rybách!A zase ta pohoda na rybách!

Kolem jedenácté hodiny přichází naše chvíle, a protože tušíme, že dolní části sjezdu už budou hodně rozměklé, na nic nečekáme, prosmýkneme se několika exponovanými úseky, které jsme si předem důkladně prozkoumali a rychle lyžujeme zpět dolů, vstříc moři a teplu. Mezi vřesovišti, na posledním sněhovém jazyku, vykrajujeme několik posledních oblouků, sundáváme lyže a cítíme vděk za další výjimečný den.

KEJDA SKI TEAM aneb brněnští rodáci Jiří a Ondra Švihálkovi (nar. 1989, resp. 1992)  patří k české špičce v extrémním a expedičním skialpinismu. V současné době jsou také frekventanty kurzu horských vůdců UIAGM. Na hory společně vyráží už přes deset let, během této doby absolvovali výstupy a sjezdy načtyřech kontinentech, mají za sebou ale i lezecké výstupy všude po Evropě. Jejich skialpové expedice je zavedli téměř do všech koutů Alp Tater, do všech norských pohoří, do pohoří Cordillera BlancaPeru, nepálského Himaláje nebo do marockého Atlasu. Za sjezd tří peruánských šestitisícovek Nevado Copa, Tocllarahu a Ranrapalca v roce 2013 obdrželi ocenění za Výstup roku od ČHS. Jirka se v roce 2014 zúčastnil česko-slovenské expedice na osmitisícovku Dhaulagiri, kde vyvázl z lavinou zavaleného base campu. Více informací na: www.svihalekski.com a www.facebook.com/KejdaSkiTeam.


09.12.2016, Jiří Švihálek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

• NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ