Pátá zastávka norského road tripu, aneb po stopách Andrease Franssona v okolí Narviku

V Chamonix žijící Švéd Andreas Fransson nebyl jen výjimečný extrémní lyžař, byl především člověkem, který o horách a počínání v nich hluboce, až filosoficky přemýšlel a po svém těžkém pádu v Y-kuloáru na Aiguille Verte kladl velký důraz na bezpečnost a uvědomění si rizika skiextrémů.

Fotogalerie Narvik Kejda Ski Team >>

I přes své neoblomné zásady a zodpovědnost byl schopen bezpečným způsobem objevovat nové a nové originální extrémní linie a výzvy po celém světě. V posledních dvou letech svého života spojil síly s freeridovou ikonou JP Auclairem, kterému ukázal svět skutečného skimountaineeringu. A právě s ním slyžoval několik velmi zajímavých linií ve Skandinávii.

Na lyžích na Kuglhornet v Efjordu

První z nich, severozápadní žlab z Kuglhornetu, je velmi dobře viditelná přímo ze silnice E6, hlavní dopravní tepny Norska. Každého lyžaře či horolezce projíždějícího na sever tak musí udeřit přímo do očí provokativně tenoučká a přímá linie žlabu. Jako zářez nože v žulově strohé, hladké stěně.

Na první pohled se tzv.  Kuglhornrenna jeví nesjízdně, příliš úzká a strmá. Ale když překonáte bažiny a vresoviště obklopující Efjord a dojdete až pod ni, uvědomíte si, že stojíte pod opravdovým klenotem norského skiextrému. Tahle kráska má prakticky konstantní sklon 50°, místy asi o chlup víc, konstantní šířku cca 4 metry, délku asi 400 metrů a z obou stran je lemována kolmými stěnami – přírodní geometrie v praxi.

Výstup probíhal pod poměrně velkým tlakem, protože jsme za zády viděli a cítili neustálé bouřky, které se tlačily přes Lofoty dolů do Ofotfjordu a k nám a nevěděli jsme, kolik nám zbývá času. Navíc byla levá strana žlabu pod ledem a viděli jsme, že na sjezd zbývají pouze pravé tři metry. Přes vrcholovou pláň jsme běželi na pásech s bouřkou o závod, ta nás však nakonec minula asi o dva kilometry. Nakonec jsme si mohli dosyta vychutnat výhledy na moře, které obklopuje Kuglhornet skoro ze všech stran.

Ze strany od pevniny dohlížel na krajinu majestátní žulový monolit Stetind. Okolí sestávalo ze tří vrstev: tmavá modř vlnícího se moře, močály hrající všemi odstíny hnědé a zelené a nad tím vším svět bílého sněhu a ledu.

Severozápadním žlabem z Kuglhornetu s výhledem na fjord

V klidu jsme se připravili na sjezd a na vrcholové pláni si zajezdili ve skvělém prašanu. Pak už přišel okamžik pravdy: jaký bude pohled do žlabu očima člověka s lyžemi na nohou? No, jestli se říká, že ve žlabech necítíte expozici, zde to bylo právě naopak – úzký žlab kolmo dolů, bez jediné zatáčky, působil odstrašujícím dojmem.

No nic, zaaretovat vázání a pomalu dolů, nejdřív otestovat sníh. Na hranách lyží držel sníh spolehlivě, jen pás ledu vpravo byl nebezpečný. Skok za skokem jsme se se zadrženým dechem spustili dolů a dole na zelených mechových polštářích si gratulovali k jednomu z nejtěžších žlabových sjezdů, co jsme absolvovali. A že 50° nic není? Tak to zkuste na 400 metrů dlouhém úzkém úseku.

Tisícimetrový žlab Gangnesrenna ve Skjomenu

Andreas Fransson a JP Auclair slyžovali kolem Narviku čtyři zajímavé technické sjezdy. My jsme však měli na spěch a cílili jsme i na mnohé jiné destinace. Ještě nám zbývaly třeba Lofoty a Lyngenské Alpy, a tak bylo potřeba si vybrat už jen jednu další lajnu. Z našich letních lezeckých výprav jsme věděli, že obluda, která se skrývá na samém konci Skjomenfjordu, absolutně nemá obdoby. A tak jsme zamířili tam.

Gangnesaksla je poměrně bezvýznamný vrchol v masivu mohutného zaledněného Frostisenu, výjimečná je však svou východní stěnou, která spadá z výšky tisíc metrů přímo do vod fjordu. Na úctyhodné šířce asi pěti kilometrů se střídá několik výrazných zářezů a ohromné žulové plotny. Prim v tom všem hraje Gangnesrenna, jeden z největších žlabů celého Norska.

Když vystoupáte oklikou mírnými svahy až k okraji ledovce Frostisen a vrcholu Gangne, otevře se vám jeviště ohraničené třemi liniemi: zespodu horizontála mořské hladiny, zleva vertikála kolmé žulové stěny a zprava diagonála strmého sněhu. V pozadí další žulové monolity a uprostřed toho všeho váš cíl: tisícimetrový sněhový had vinoucí se až dolů, se sklonem 35-40°. Jediný háček je pás hrozivě vyhlížejících převějí, které jsou našlehány všude po obvodu stěny nad žlabem. Proto je třeba vybrat pro sjezd chladný, oblačný den.

Když se vše sejde, můžete vychutnat zdánlivě nekonečný sjezd, kdy se vody fjordu přibližují opravdu jen velmi pomalu. To, co se zdá být ve žlabu vzdálené 50 metrů, je ve skutečnosti 150 metrů, člověk není zvyklý na takové rozměry. Nahoře začínáte v prašanu a dole končíte v rozměklém firnu, ohřátém teplem stoupajícím z moře.

Když už konečně dorazíte na pobřeží, čeká vás procházka po kamenitých plážích podél fjordu, samozřejmě s lyžemi už pěkně na zádech, při které si náhle uvědomíte, že už nedýcháte suchý horský vzduch, ale slaný mořský vzduch…

V okolí Narviku jsme polyžovali ještě dva další zajímavé vrcholy

Prestind – velice neotřelá linie širokým pláňovitým hřebenem, nad žulovými stěnami a s výhledy na protilehlý Stetind

Stetind – norská národní hora, fjord převyšuje o nehorázných 1500 metrů, na pásech se dá dojít na předvrchol, odkud se musí pokračovat ne zrovna lehkým mixovým hřebenem na vrchol, kam jsme se bohužel kvůli děsné kose nedostali. Pozn. kontinuální sjezd nelze.