HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

↓ ↓ nejnovější diskusní příspěvky ↓ ↓

Dvě strmé skialpinistické klasiky v květnu – Hoher Sonnblick a východní žlab Mt. Maudit

Dvě strmé skialpinistické klasiky v květnu – Hoher Sonnblick  a východní žlab Mt. Maudit

Čekání na dobré podmínky končí, ty ideální jsou asi v nedohlednu (že by příští zima?), takže nezbývá než se sbalit a jet to vyzkoušet do lyžařské, skialpinistické a freeridové mekky – francouzského Chamonix s mezizastávkou na Hoher Sonnblicku.



Prolog

Buržoazně si dojedeme až k usedlosti Kolm Saigurn a uložíme se do téměř liduprázdné chalupy. V plánu máme rozcvičku na Hoher Sonnblick, Nordwannrinne s celkovým převýšením 900 metrů a maximálním sklonem 50 stupňů. Sníh začíná kousek nad chatou a přes firnové pole a laviniště si to „valíme“ vzhůru. Místy je výstup celkem strmý. Na fotkách to ale beztak bude děsná louka. Zatímco ranní jasnou oblohu vystřídala mlha doprovázená větrem, už nemusíme tolik zaklánět hlavy – vrcholová převěj je nadosah.

Rozcvička na louce na Sonnblicku Rozcvička na louce na Sonnblicku

Půldruhého metru absolutně nedržícího kolmého prašanu nám chvilku zabere, navíc ten vichr, ale co nevidět jsme na vršku. Na sjezd vyrážíme trochu promrzlí. Někteří z mužstva převěj slézají, jiní skáčou, tedy rozcvička jak má být. První metry raději opatrně, sníh ale drží, vlastně docela ideální vrstva prašanu na ztvrdlém firnu. To už jsme ale ve spodnější části, a co nevidět hopsáme přes staré laviniště vstříc těžké jarní kaši.

Nadšeni prvomájovou lyžovačkou relaxujeme v sedě na lyžích pod kopcem a přemýšlíme, co dál. Po chvíli přemlouvání ostružiny je při pohledu na předpověď jasno – lepší tlaková výše nad Šamonicemi v hrsti než bouřky na střeše (Rakouska). S klidným srdcem tedy necháváme sladkosti na Glockneru na jindy a hurá do Mekky strmého lyžování!

 

Chamonix

Aiguille du Midi - vstup do lyžařského rájeAiguille du Midi - vstup do lyžařského ráje

„One meter new snow in the last week, avalanche danger. No good idea to do steep lines now“ (Metr nového sněhu za poslední týden, lavinové nebezpečí. Není dobrý nápad teď jít na strmé sjezdy),krotí hned po ránu naše nadšení lámanou angličtinou mladý informátor z šamonického Domu horských vůdců. Při pohledu na naše odhodlání si se zábleskem obav v očích zaznamenává naše číslo a prosí, abychom se ozvali, jak jsme pořídili.

Metr nového je metr nového, takže zařazujeme rest-day rychlost a zbytek dne trávíme intenzivním nicneděláním ve městě, resp. hlavně vedle bagru na parkovišti naproti hřbitova.

Mezi žulovými obry, aneb kudy na bivak?Mezi žulovými obry, aneb kudy na bivak?

 

Ráno se celí natěšení tlačíme ve frontě na lanovku na Aiguille du Midi. Obloha jak vymetená, vichr, výhledy neuvěřitelné. Krysy se nám zakousávají do zad, když poprvé sjíždíme do srdce této jedinečné horské podívané. Všechno je poněkud obrovské, míjíme Mont Blanc du Tacul s jeho majestátními kuloáry Gervasutti a Devil’s a Jager.

Prašanový hřebínek na bivak FourchePrašanový hřebínek na bivak Fourche

Každý z nich je plný příběhů z historie strmého lyžování (šťastných i těch smutných). Jakoby toho bylo málo, svojí troškou do mlýna přispějí i na rohu majestátně se čnící Petit a Grand Kapucín - elegantní žulový bratři - jejichž stěny jsou plné příběhů, zase lezeckých.

A co teprve jihovýchodní stěna Mt. Blancu, na kterou se nám otevírá výhled z bivaku Fourche – orlího hnízda zavěšeného nad údolím ledovce Brenva?! Tohle dechberoucí prostředí může být aspoň výmluvou pro naše šouravé tempo vzhůru, přeci jenom výška je znát.

Jihovýchodní stěna Mt. Blancu – aneb Brenva Spur zalitá je ledem, a proto místo na Blanc na Maudit se drbemJihovýchodní stěna Mt. Blancu – aneb Brenva Spur zalitá je ledem, a proto místo na Blanc na Maudit se drbem

Zírat na jihovýchodní stěnu Blancu a jeho majestátních sousedů Blanche de Peuterey a Mt. Maudit nám vystačí na hodně dlouho. Nicméně je jasné, že spíš než nebezpečí lavin , má námi vyhlídnutá Brenva Spur na Mt. Blanc letos problém jiný - vodní led. Z brouzdání průvodcem nás vytrhne až Mikko s Janitou, kteří k večeru dorazí na bivak. Mikko nám s nadšením v očích svojí krkolomnou angličtinou líčí detaily sjezdů, které v posledních dnech udělal, a nám je jasné, že to s podmínkami zase tak špatné nebude.

 

 

Východní žlab Mt Maudit

V disciplíně brzké ranní vstávání vynikáme téměř stejně jako v připalování ešusu při roztavování sněhu. Sytě oranžové ranní paprsky slunce se nám tak opírají do zad již kousek nad bergšrundem východního kuloáru z Mt. Maudit (převýšení 700 m, S 5.3, E3, maximální sklon asi 53 stupňů). Po tvrdém firnu to jde jako po másle, a naivně si při pohledu vzhůru myslíme, že za chvíli budeme nahoře. Martin mizí výše a já zjišťuji, že uspokojovat určité potřeby ve svahu určitého sklonu je operace nadmíru složitá.

Mt. Maudit, východní žlabr - východ slunce s kamarádem na laně - co víc si přát?Mt. Maudit, východní žlab při východu slunce s kamarádem na laně - co víc si přát?

Slunce nemilosrdně pálí, skály a sněhy kolem neustále zvučí. Jak se otepluje, tak přibývá čmeláků. Znenadání se ohlašují docela potichu, až podle svištivého zvuku kousek od uší může člověk (zpravidla s hlavou přitisknutou ke sněhu) hádat jejich velikost. O tomto zvláštním druhu vysokohorské fauny by se jistě daly napsat dlouhé a napínané traktáty, my ovšem nemáme času nazbyt. Zatímco v horních pasážích tohohle východního žlabu už sníh pomalu měkne a stává se tak sjízdným, v dolních pasážích už se na nás začíná vařit chutná jarní firnová kaše. Tu je vhodné konzumovat v ne úplně tekutém stavu, snadno by totiž strávníkovi mohla přetéci přes hlavu.

Východní žlab z Mt. MauditVýchodní žlab z Mt. Maudit

Vrchní velmi strmou část žlabu (nejstrmější, co jsme zatím zkusili) jedeme s velkým respektem, občas je to nepříjemně tvrdé a díra pod nohama nepříjemně hluboká. Ve střední části se sklon zmenšuje a v měkčím sněhu je to potom až pod bergšrund úplně za odměnu.  To nezbývá než oslavit pořádnou opalovačkou v dopoledním žáru na liduprázdném ledovci Brenva. Kromě spícího finského párečku v bivaku nepotkáváme za ten den ani živáčka. Jak to - v takové překrásné dolině? Ještěže tak!

S počínajícími příznaky úpalu za sebou zaboucháváme dveře bivaku a vaříme litry vody. Přepadá nás lenost a padá rozhodnutí zůstat ještě jednu noc a zkusit zítra Mont Blanc du Tacul ambiciózně rovnou odsud.

Markus se chystá na slalom mezi kameny z Col du DiableMarkus se chystá na slalom mezi kameny z Col du Diable

Naše vstávací forma má nesporně vzestupnou tendenci, takže se ráno hrabeme přes zábradlí bivaku místo v 1:00, ve 3:15. Že to asi úplně nestíháme je jasné, když na exponovaném hřebínku pár metrů nad bivakem nechápavě civím na pravou botu, na které evidentně chybí mačka. Na jižním svahu pod chatou ze včerejší odpolední kaše umrzl prvotřídní beton, takže Martin mačku po více jak hodině loví až kus pod bergšrundem. Už jsme ani nedoufali.

Tacul a jeho krasavec Gervasutti tedy budou muset počkat, my mezitím ještě trochu vyladíme techniku posouvání budíku. Slunce už je zase vysoko, když se konečně vyhrabáváme z bivaku a vyrážíme vstříc „pohodovému cíli“ Col du Diable na hřebeni Mont Blanc du Tacul (převýšení 450 metrů, S 5.2, E3, maximální sklon 50 stupňů). Sjezd dolů okořenil slalom mezi kameny a krátké slanění málo vysněženého zúžení. Lano milých Rakušáků přišlo vhod.

Pod Kapucínem se nám zase do zad zakousávají krysy a my jarní kejdou plujeme dolů po Mer de Glace. Sjezd krajinářsky velmi hodnotný, vždyť to je Vallé Blanché - freeridový pojem, ale lyžařsky trochu utrpení. Soupaž v dolině, 400 schodů na Montevers a už kupujeme nechutně předraženou jízdenku na zubačku dolů do „Cham“.

foto: Karel Svoboda a Martin Štourač z Beton Ski Teamu
partneři Beton Ski Team: Boatpark, Hanibal


03.10.2014, Karel Svoboda


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů