V minulém roce se díky lyžařské expedici v Peru na oblohu vyšvihly tři nové hvězdy českého alpinismu, jedna však bohužel také vyhasla. Přečtěte si druhý díl rozhovoru o extrémním lyžování v pohoří Cordillera Blanca! Co obnáší sjíždění pětapadesátistupňových svahů v šestikilometrové výšce a jaké vybavení členové Kejda ski teamu používali?
Jak už jsem naznačil v prvním dílu rozhovoru, Jiří a Ondřej Švihálkovi nejsou rozhodně žádné mediální hvězdy (tedy alespoň soudě podle jejich projevu), dosažený úspěch nijak nezměnil jejich skromnost. Oba hovoří se skromností a bez oklik: „Šel jsem furt nahoru a pak mě začala bolet hlava. Moc jsem to neprožíval,“ odpovídal na můj dotaz ohledně prvního kontaktu s vysokou nadmořskou výškou mladší ze dvou bratrů Ondřej.
Ve druhém díle rozhovoru jsem se zaměřil na samotný vrchol expedice-sjíždění západní stěny Ranrapalcy, okolnosti nešťastné nehody Jakuba Macka a v neposlední řadě jsme se zaměřili na vybavení, které kluci při expedici používali.
A teď už k Ranrapalce! Jak probíhal výstup, co bylo na sjezdu nejtěžší? Můžeš srovnat s jinými sjezdy, které jste do té doby udělali?
Na kopec jsme vyráželi s dost pesimistickou náladou. Podle toho, co jsme viděli na fotkách z minulého kopce, jsme moc šancí neměli. Ale řekli jsme si že když už tam jsme, tak tam vylezeme i za tu cenu že se sjezd nepodaří. Šance sjezdu byla podle mne tak 20%.
Vyloženě lezecké bylo jen jedno místo v oblasti seraků, kde bylo 20 metrů kolmého ledu. Jakub lezl první bez batohu a pak jsme vytáhli batohy a vylezli to za ním na laně. Jistili jsme se za celý den pouze na tomto místě, obtížností to mohlo být tak WI 4+. Následující pětapadesátistupňový headwall už jsme lezli bez jištění.
Podle mých informací Ondra kopec nesjel. Co se stalo?
Ondra: No to je úplně jednoduchý. Dostla jsem hroznou sr*** a tři dny jsem pod kopcem proležel. Když jsme vstávali na Ranrapalcu, tak jsem vyrazil s klukama, ale prostě to nešlo. Viděl jsem, že absolutně nepodávám normální výkon, dokonce jsem si nazvracel do pusy. Spíš bych se zhuntoval a nemohl pak třeba ani na další kopec a nechtěl jsem si s tím moc zahrávat. Po hodině jsem to otočil a šel se vyspat. Pak jsem vyrazil ještě jednou a vylezl asi třetinu stěny, na vrchol to už ale nebylo.
Jiří: Ona to byla opravdu hrozná smůla, protože černý Petr postupně padl na každého z nás a na Ondru zrovna tento den…
Sjeli jste Ranrapalcu úplně z vrcholu?
To považuju jako poměrně důležitý fakt, který bych chtěl zmínit, aby nevznikaly žádné dohady. Výstup jsme ukončili asi 30 metrů pod vrcholem kvůli rozsáhlým převějím, které by bylo dost nebezpečné překonávat. Lyžování jsme začali ještě asi o několik desítek metrů níže z takového vrcholového platíčka.
Severovýchodní stěnu jsme ovšem sjeli celou, čímž jsme si splnili sen: slyžování svahu 55° a více ve výšce nad 6000 metrů. I kdybychom to samé jeli třeba v Tatrách, tak by tento sjezd byl jeden z nejtěžších, který jsme kdy jeli.
Jak dlouho celý sjezd trval?
Včetně nachystání sněhové kotvy a slanění nám to trvalo asi dvě a půl hodiny. Ve spodní části jsme se potkali s Ondrou a ve snadnějším terénu jsme udělali záběry pro film.
One Steep Season_HUEVO from Ondrej Svihalek on Vimeo.
Dalším cílem bylo Tocclaraju. Byli jste spíše více a více rozlyžovaní nebo už ubývalo sil?
Věděli jsme, že na Ranrapalce jsme byli na hraně našich možností a nic těžšího už nedáme. Ale určitě jsme věděli, že chceme jít ještě do dalšího kopce!
Na vrchol jsme vylezli normálkou, což byl severovýchodní hřeben. Po cestě vzhůru jsme potkávali různé lezce a jejich výpovědi ohledně lyžovatelnosti se dost lišily. Ta hrana má každý rok trochu jiné podmínky, je na ní totiž hodně seraků. Třeba Chris Erickson, který zde byl před námi, musel i slaňovat. My chtěli ale slyžovat západní stěnu, kterou už jsme si den předem obhlédli. Na vrcholu byla následně dlouhá debata co jet dolů a nakonec jsme se rozdělili. Já jel hranu a Ondra s Kubou jeli stěnou.
Ptám se na to nerad, ale i tato událost byla součástí expedice. Můžeš přiblížit, jak došlo k Jakubově nehodě? Jak probíhala záchranná akce?
Ondra: Začali jsme lyžovat tou zmíněnou západní stěnou, která se jevila jako v ideálních podmínkách. Lyžování bylo dokonce ještě trochu těžší, protože sklon nebyl tu a tam 55° jako na Ranrapalce, ale spíše konstantních 55°. Naopak horní partie ale byla naprostá užívačka, lyžovali jsme v prašanu, který jsem za celý náš výlet nezažil. Pak začala stěna se stále dobrými podmínkami, načež jsme se přehoupli přes hranu kde se podmínky změnily k horšímu. Tam Jakub uklouznul a zřítil se dolů. Protože už bylo poměrně pozdě a objektivní riziko ve stěně tudíž stoupalo, nechtěl jsem nandavat mačky a scházet to dolů, takže jsem jen sundal lyže, vylezl na břeben a sjel severovýchodní hranu, jako před chvílí brácha.
Jirka: Viděl jsem že jeden z kluků se zřítil pod skály a tak jsem se vydal co nejrychleji k místu předpokládanému dopadu. U Jakuba jsem byl asi za 20 minut a byl jsem docela překvapěný, že ještě žije. Dokonce byl schopný komunikovat a řekl mi co ho bolí, tak jsem mu alespoň srovnal nohy a ruce tak aby ho to tolik nebolelo. Netroufl jsem si ale ho sám začít transportovat. Připravil jsem nosítka z lyží a přesunul Jakuba kousek pod ledový blok, který nás chránil před pádem ledu a kamení ze stěny nad námi. Celou tu scénu viděli i peruánští horští vůdci v základním táboře, kteří nám okamžitě vyrazili na pomoc. Mezitím dorazil Ondra a začali jsme transport do bezpečné vzdálenosti od stěny.
Přišlo nám pomoci asi deset lidí a v tu chvíli už Jakub dostal veškerou první pomoc a zabalili jsme jej do oblečení a termofólie. Přivolání vrtulníku bohužel možné nebylo, protože v Huarázu žádný zrovna nebyl. Mohl přiletět akorát vrtulník z Limy, ale ten nemohl letět výše než do 5000 metrů a tak jsme Jakuba společnými silami snášeli po ledovcích až do zmíněné výšky, což byla hranice sněhu. Asi po čtyřech hodinách záchranné akce Jakub zemřel. V záchranné zprávě pak stálo, že podlehl vnitřním zraněním.
Ačkoli byly plánované ještě další sjezdy, po této nehodě už podle slov Ondry Švihálka nebyla nálada na další výstupy a sjezdy: „Kvůli úctě ke Kubovi jsme nechtěli podnikat další akce a dělat, jako by se nic nestalo. Expedice už pro nás ztratila smysl“. Jiří Švihálek a Jakub Macek byli později během MHFF v Teplicích oceněni prestižním oceněním Výstup roku ČHS v kategorii skialpinismus.
Pojďme se zaměřit na vybavení!
V Alpách je samozřejmé použití lavinového tria (pípák, sonda a lopata) a stále častěji je používán také batoh ABS. Platí to samé i pro vysoké hory jako je Cordillera Blanca?
ABS bágl nepoužíváme vůbec, protože je moc těžký. Když jedeme někam do kypřejšího sněhu, používáme Avalung. Plus samozřejmě používáme kompletní lavinovou výbavu. Do Peru jsme ale nic z toho nebrali. Pro zajímavost jsme se ptali i dalších lyžařů, které jsme v Peru potkali. Jde o to, že zde vůbec nepadají laviny z čerstvého sněhu. To, na čem se lyžuje, vlastně vůbec není sníh, ale námraza , která vzniká srážením vlhkosti z Amazonie a oceánu. Jediné „laviny“, které padají, jsou seraky. No a na ty ti pípák nepomůže…
Jak jste vybírali lyže a zbytek skialpové výbavy vzhledem k specifikům lyžování v Jižní Americe?
Na extrémní lyžování, a je jedno jestli v Evropě nebo jinde, potřebuješ lyži, která má dobrý poměr váhy a tuhosti. Během sezony jsme testovali různé lyže až do té doby, než jsme našli tu, která má ideální poměr tuhost/hmotnost a tou je K2 Backup. Pak máme ještě K2 Hardside, což je taková více freeridová lyže do prašanu. Je ale tak těžká, že bychom ji v Peru na vrchol nevynesli. V Peru jsme s sebou měli pochopitelně jen jeden pár lyží.
Všiml jsem si, že používáte techové vázání. Jaké používáte konrétně a jak se při extrémních sjezdech osvědčilo?
Používáme techové vázání Dynafit Radical bez brzdiček. Myslím si, že na naše sjezdy bohatě toto vázání stačí. I v těch případech kdy jezdíme v prašanu a skáčeme přes skály nám techové vázání stačí. Myslím, že se techová vázání v tomto ohledu trochu podceňují. Jen v tom nejdivočejším profesionálním freeride techové vázání nestačí.
V těžších místech navíc vždy zaaretujeme špičku tak, aby vůbec nemohla vypnout. Pokud spadneš, tak ti může být jedno, že máš polámané nohy, protože asi bude po tobě. Jestliže uděláš drobnou chybu při sjezdu, tak je rozhodně lepší když lyže nevypne, protože tím ještě dostáváš malou šanci tu chybu napravit.
Byli jste tedy s lyžemi spokojení a budete je používat i na dalších velkých akcích?
Délku jsme trefili- lyže máme asi tak dlouhé, jak jsme vysocí. Příliš krátké nejsou dobré, protože máš potom horší stabilitu při skákaném oblouku. Naopak příliš dlouhé jsou zase nepraktické do úzkých žlebů. Celkově se taktéž osvědčily a budu si je brát i tento rok do Himálaje na Dhaulágiri.
Jak tvrdé používáte boty, aby byly dost tvrdé na sjezdy a zároveň v nich šlo ještě pohodlně chodit?
Je potřeba si uvědomit, že při extrémním lyžování se nikdy nedostaneš do moc vysokých rychlostí a tudíž není řeba používat tvrdé freeridové lyžáky. Proto oba používáme Scarpa Maestrale, které jsou na výstup jak papučka- lehké a měkké a na sjezdy, které děláme, boahtě stačí.
Kromě sjezdových bot na přístupy do základního tábora předpokládám používáte ještě jiné boty?
Máme takové nízké trekovky, ani nemusí být nutně kotníkové.
Používáte nějaké specifické oblečení přímo pro freeride a skialpinismus nebo to samé co běžně v zimních horách?
Je pravda, že některé kalhoty se prodávají nedostatečně široké, aby se daly převléknout přes lyžák, na to je třeba si dát pozor. Jinak klasika, hodně jsme si v posledních letech oblíbili oblečení od Humi. Oba máme rádi lehké softshellky, maximálně když byla velká zima, tak jsme přes to hodili péřovku.
Takže při výstupu softshell, při čekání na natátí stěny péřovka a na cestu dolů hardshell?
Hardshell nepoužíváme vůbec! Máme lehkou větrovku, lehkou softshelku, lehkou péřovku a to všechno různě kombinujeme. Vzhledem k tomu, že jezdíme v zimě, vůbec nebojujeme s nějakým vodním sloupcem. Pravděpodobnost, že bychom zmokli, je tak malá, že to vůbec neřešíme. Větrovka musí být jenom větruvzdorná, stačí to samé co používají cyklisté nebo běžkaři.
Ondra: Ještě taková raritka z naší výbavy, aby čtenáři věděli, že se to s výbavou nemusí moc přehánět: Máca (třetí člen výpravy Jakub Macek, pozn. red.) měl tenké kožené rukavice koupené v pracovních oděvech, do kterých si všil tenké bavlněné rukavice. Původně je používal na drytooling, ale tolik si je oblíbil, že je měl i do šestitisícové výšky. Akorát je hodně krémoval.
Všiml jsem si, že při sjezdech používáte zároveň hole a cepín. Je to nějaký váš soukromý patent?
Ze začátku jsme na teleskopickou hůl pomocí duše od kola přidělávali cepín. Vzhůru jsme lezli normálně s cepínem a před sjezdem jsme si jednoduše dvěma gumičkama cepín přidělali na hůl a bylo hotovo. Nyní ale už používáme originální „cepínohůlky“ od Black Diamondu. Dělají to ale i jiní výrobci. Třeba Andreas Fransson, který je považován za nejlepšího extrémního lyžaře současnosti, lyžuje s touto „cepínohůlkou“ v pravé i levé ruce.
Použití tohoto patentu je dobré ze dvou důvodů: jednak je to psychická podpora a jednak se hodí na krátké překonání ledového úseku. Při pádu tě to ale nezachrání.
Jak jste se stravovali?
Nejsme příliš fanoušci té moderní výškové stravy a tak jsme měli normální dehydratovanou instantní stravu, která nám beze zbytku vyhovuje. Akorát jsme s sebou měli sušené maso, protože obsahuje železo, které je důležité na tvorbu červených krvinek ve vyšších nadmořských výškách. Během výstupů jsme pak používali karbogely a proteinové tyčinky. A abych nezapomněl. Naším naprostým favoritem je bramborová kaše! Má nejlepší poměr mezi hmotností a sytostí.
Za celou redakci přeji oběma bratrům mnoho krásných sjezdů do budoucna a hlavně šťastné návraty! Díky za rozhovor, kluci.
