HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Dávná lavina pod Kopským sedlem na pomezí Vysokých a Belanských Tater

Dávná lavina pod Kopským sedlem na pomezí Vysokých a Belanských Tater

V dobách, kdy internet znalo jen pár zasvěcených a hitem mobilní komunikace byla Nokia 5110 (tlačítkový telefon s možností uložení pár kontaktů a SMS) se nám v zimě stala nepříjemná příhoda se samovolně uvolněnou lavinou. Zatímco dnes jsou k dispozici velmi podrobné lavinové předpovědi, tehdy se dalo něco málo zjistit jen telefonátem na horskou službu.

Každoročně jezdíme v zimě na zimní pobyt na některou z chat do Vysokých Tater. Jeho náplní bývá nějaké zimní lezení, trocha ledů a lyže nebo snowboard. Občas se ovšem stane, že počasí značně omezí původně velkorysé plány a musí se sedět na chatě.    

Když se pokazí počasí

Tak se jednou na Chatě při Zelenom plese chatě stalo, že po tradičních prvních dvou dnech s krásným počasím přišla další noc fronta, a počasí se úplně pokazilo. Velmi silný vítr byl doprovázený silným sněžením, což mělo za následek navátí sněhu ve žlabech a jeho mizernou stabilitu. Celý následující den jsme proseděli na chatě, protože jak se lidově říká „venku se čerti ženili, a ani psa by nevyhnal“.

My jsme se také nevyhnali, ale další den jsme to už nevydrželi. Když jsme sjížděli jako doprovod dvoučlenné miniskupinky, která odjížděla domů, řekli jsme si, že se cestou zpátky aspoň někam podíváme. Vzhledem k malé viditelnosti, silnému větru a lavinovému nebezpečí dosahujícím třetího stupně s rostoucí tendencí to neměla být nijak náročná procházka.

Místo návratu na chatu odbočka k provětrání

Cestou zpátky na Zelené pleso jsme odbočili doprava úzkou „stezkou“ v husté kleči aneb turistickou značkou do údolí pod Kopské sedlo. Sněhu byla spousta, značky vidět nebyly, ale „dole“ v kleči to ještě šlo v pohodě, horší to bylo výše na pláni. Šli jsme na pásech dále, přeci jenom bylo teprve kolem poledne a zpátky do chaty se nám ještě nechtělo. Při minimální viditelnosti jsme cestou ke Kopskému sedlu šli překvapivě rovně. Z naší čtveřice jeden pro závěrečný výstup odpadnul – nechtělo se mu v tom větru šlapat do kopce. Zbytek grupy stoupal v traverzech vpravo od hlavního svahu, který nejenom že byl prudší, ale také z hlediska sněhu vypadal nebezpečněji.

Když se zařve „Lavina!“

V prašanu jsme se na lyžích bořili po kolena, aniž bychom se prošlápli na pevný podklad. Do výškové úrovně Kopského sedla nám už moc nezbývalo, když se ozval výkřik „Pozor! Lavina!“.

„To si snad někdo dělá srandu, kde by se tady teď vzala lavina?“ Sranda to nebyla, skutečně z mlhy nad námi letěla masa zvířeného sněhu. Na vázání zvednuté podpatky pro výstup do kopce, tulení pásy, po kolena ve sněhu, co dělat? Během zlomku vteřiny hlava šrotovala, co to dalo, ale všechno, co se dalo vymyslet, mělo nějakou souvislost s lavinou spuštěnou při sjezdu. Nic spojeného s lavinou při výstupu. Svah byl dost relativně prudký, takže zbývalo jediné, přiklonit se ke svahu a doufat, že prachová lavina nebude mít sílu ke strhnutí dolů.

Lavina letěla v úzkém pruhu, takže její oznamovatel byl mimo lavinovou dráhu, a skialpinista čekající kousek od úpatí svahu už běžel na pásech od svahu – alespoň tak to později líčil. Jedinými zasaženými byla první dvojice s rozestupem asi deset metrů. Po první lavině jsem skončil po hrudník ve sněhu, zadní byl do půlky stehen. Jen jsme tušili a mlhavě si představovali, že hlavním svahem z Kopského sedla se valilo podstatně více sněhu než na nás. Byli jsme docela rádi, že jsme tam, kde jsme. Poté přišla druhá lavina, kdy opět její hlavní proud letěl kus před námi svahem, do něhož jsme během výstupu vůbec nevstoupili.

Kdo byl zasažen a kdo ne

Čekající skialpinista stihnul před lavinou utéct, dostihl ho jenom závěrečný poprašek, který ho přisypal po kotníky. Oznamovatel byl zcela mimo oblast laviny a rychle sjel dolů, neboť pod svahem nikdo nereagoval na volání a vidět bylo asi tak na dvacet třicet metrů. Naštěstí se ukázalo, že přes skučící vítr jenom nebylo nic slyšet. Zadní chlapík přisypaný pod pás se také vyprostil celkem snadno, horší to bylo se mnou. Z batohu se mi nechtělo po vyprostění rukou ze sněhu vytahovat lopatu, a tak jsem se musel celý odhrabat jenom rukama. Příště si tu lopatu určitě vytáhnu.

Trojice dole na mě musela čekat, a už jim začalo být zima. Dostal jsem vynadáno za to, do jakých podělaných prachových lavin jsem je zatáhnul. Marně jsem vysvětloval, že tyto laviny spadly samovolně a náš výstup na ně neměl žádný vliv.

Měli jsme v úmyslu se vrátit zpátky na Chatu pri Zelenom plese. Snadno se to řeklo, ale udělat to nebylo lehké. Zanedbatelná viditelnost způsobilo, že správný směr nebylo na pláni možné určit. Různě jsme bloudili více než půl hodinu, než jsme se dostali na správné místo na začátku kleče.

A proč k tomu došlo?

Ve Vysokých Tatrách bylo v předchozích týdnech relativně málo sněhu, a ten začal pořádně padat až deset dnů před naším příjezdem. To by ani tak nevadilo, kdyby na svazích kolem Kopského sedla byl předtím nějaký sníh. Žádný tam nebyl, a měnící se teploty mezi dnem a nocí způsobily, že na svazích byla jenom různé silná vrstva námrazy a ledu. Na ní postupně napadaly spousty prachového sněhu, který neměl šanci se dobře spojit s podkladem. To je ovšem relativní, neboť svah, po kterém jsme stoupali, vypadal dobře, v jeho dolní části jsme si udělali test stability sněhové pokrývky. Při něm jsme se ovšem dostali jen do 1,2 metru hluboko, což ještě nebylo na podkladový led. Laviny hlavním svahem pod sedlem, stejně jako laviny na nás, byly samovolné. Vznikly někde v mlze nad námi, takže jsme ani netušili šířku a výšku odtrhu, stejně jako okolní podmínky.

Poučení pro příště?!

Důkladně zjistit podmínky v předchozí části zimy – nikdo z nás netušil, že na těchto svazích ležel sníh jenom deset dní, předtím tam byl jenom čistý led o tloušťce několik centimetrů. NIKDY nepodceňujte „sebetrapnější“ svahy a VŽDY s sebou mějte plnou lavinovou výbavu.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: