Po úspěšném návratu z expedice se celá naše šestičlenná partička – Linda Maršíková, Terka Vlachová, Martin Vorel, Tomáš Vorel, Jnani Weibel a já – jednomyslně shodli, že Denali je velehora jako stvořená na lyže. Což vyžaduje trochu jiný přístup než klasické dupání v mačkách. A kde jinde specifika skialpové expedice rozepsat, než tady na Tuleních pásech, že?
Mrazivá královna Aljašky
Článků o lezení na Denali najdete už i na českém internetu víc, nebudu proto popisovat celý výstup a zaměřím se hlavně na lyžařský rozměr akce. Přesto se hodí uvést pár základních údajů:
- O Denali coby váženou členku Seven Summits se každý rok pokouší zhruba tisícovka lidí, vrcholu dosáhne cca polovina (přesné statistiky přestal Denali National Park zveřejňovat, protože prý nezdravě hecovaly lidi a vedly k úrazům). Většina lidí jde s agenturou, guidem а volí normálku West Buttress.
- Guide ale není povinný, takže jsme si ho nebrali. Při výletu na Denali je potřeba počítat se základními náklady, kde každá položka je v řádu stovek USD. Základem je lezecký permit. K tomu je nutné připočítat letenku na ledovec a také letenku z Prahy do Anchorage. Ve výsledku tenhle výlet může být levnější i než na středoasijské sedmy.
- Letadlo z městečka Talkeetna vás vyplivne na ledovci v cca 2000 metrů, odkud už jdete komplet za své. Přistávací ploše se říká „Base Camp“, ale…
- … žádný pořádný Base Camp s infrastrukturou, možností dozásobení nebo aspoň potůčkem s tekoucí vodou tu neexistuje. Všechno musíte mít vlastní, veškerou vodu rozpouštíte ze sněhu. Pouze v tzv. 14K kempu ve 4200 metrech se od rangerů každý den dozvíte předpověď počasí.
- Díky výše uvedenému je expedice na Denali krásně „čistým“ zážitkem, kde se spoléháte jen na sebe. To zároveň vyžaduje určité zkušenosti a mentální odolnost. Kvůli logistice, soběstačnosti a delšímu pobytu v extrémním prostředí mi Denali přijde náročnější než např. Pik Lenin (7134 m), který je ale dobrou průpravou.
- Výpravy trvají běžně 2-3 týdny. Nám zabrala 16 dní, na vrcholu jsme byli 12., resp. 13. den. (Rozdělili jsme se – 11. 6. 2025 vylezla na vrchol mužská část expedice, 12. 6. 2025 dámská.)
Denali zrozena pro lyže
Z BC až na vrchol je vzdálenost přibližně 28 km s převýšením 4200 metrů. Z toho prvních 21 km, tzn. až do 14K kempu (4200 m), jde o zprvu vysloveně placatý a později stále relativně mírný svah do cca 30 stupňů, který se dá vydupat na pásech, příp. na pásech s haršajznami. Záleží samozřejmě na podmínkách, pokud je např. Windy Corner moc ledový a vyfoukaný, je lepší přezout do maček.
Jinými slovy, zatímco běžné expedice se úvodní kilometry lopotí ve sněhu na sněžnicích a poté se porůznu boří v mačkách, vy si na lyžích pohodlně šlapete. Ani sáně, které táhnete za sebou, nijak drasticky nezhoršují přilnavost pásů ke sněhu a dá se s nimi šlapat i do už relativně prudkého kopce, kde už musíte dělat cik caky.
Celkově jsou zkrátka lyže na první část výstupu do 14K kempu mnohem komfortnější. Jelikož se neustále pohybujete na ledovci, jsou taky bezpečnější, neboť lyže lépe rozloží vaši váhu a sníží se tak šance na propadnutí do trhliny.
Hlavní samozřejmě je, že na lyžích je mnohem větší zábava! Zatímco běžné expedice si prostě „jen“ vylezou vydupanou normálkou nahoru a pak identickou cestou dolů, vy máte mnohem větší pole působnosti. Na lyžích vám nevadí pohyb prašanem, ba naopak, ten dokonce vyhledáváte! Měl jsem ohromnou radost, že se naše partička poskládala z lidí, kteří si na Aljašku nepřišli jen pro vrchol, ale taky pro solidní červnovou lyžovačku, takže během expedice jsme podnikli hned několik fakultativních výpadů za aljašským prašanem.
Nad C2/C3 (záleží, jak kempy počítáte) ve 3300 metrech je krásný svah, kudy historicky vedla i normální výstupovka (teď přesunuta na severní žebro kvůli trhlinám), kde se dá hezky zalyžovat i zaskákat přes séraky.
Nad 14K kempem je zase spousta krásného lyžování východně od vyfixovaného headwallu, ať už jde o přísný žlab Rescue Gully se sklonem 45-50 stupňů nebo mírnější svahy jižně od bájného Messnerova kuloáru. Pojezdili jsme, co se dalo. Jelikož první týden expedice nás skoro každý den drtily sněhové bouřky, po umoudření počasí kolem nás ležely haldy prašanu, které díky opravdu studené zimě zkrustovatěly až po nějakých 5 dnech. A když už je řeč o té zimě…
Zmrzlé prsty i přezkáče
Nejnáročnější věc na celé ski expedici? 16 dní bez sprchy. A druhá nejnáročnější? Udržet nohy v teple. Denali opravdu dostála své pověsti a v červnu padají teploty na vrcholu k -40 °C (pocitově pak klidně k -55 °C). Všechny expedice proto řeší, aby měly kvalitní péřové spacáky a bundy (díky, Patizone!), dále palčáky a případně i kalhoty. Hodně dělá i silná karimatka nebo drobnosti typu kryt nosu či ideálně celé tváře kvůli omrzlinám.
Lyžaři pak musí pořešit ještě jednu klíčovou věc, která je zásadní – tepelný komfort v lyžácích.
Přezkáče neizolují zdaleka tak dobře jako několikavrstvé expediční pohory. A protože po letech závodního lyžování v malých přezkáčích mám prsty u nohou už opakovaně přemrzlé a necitlivé, věděl jsem, že tohle bude problém. Proto jsme si pořídili vyhřívané ponožky od Němců z firmy Lenz, které si pochvaloval Matěj Bernát na Manaslu. Hřejí méně, než byste čekali, ale zabrání prochladnutí. Teda pokud vám zrovna nekleknou baterky… Nezbytné tak pro mě byly ještě návleky přes skelety.
Existují různé typy návleků. Pořídit můžete lehčí varianty od českých výrobců Yate nebo Sir Joseph nebo sáhnout po nejteplejších neoprenových od americké značky 40 Below, které krásně izolují i odspodu. Stačí si do nich jen udělat dírky na pinové vázání. Návleky od 40 Below si buď objednáte, nebo si je koupíte přímo v Anchorage ve špičkově vybaveném obchodě Alaska Mountaineering & Hiking. Do Anchorage můžete klidně přiletět s holým zadkem a po návštěvě AMH vyrazit rovnou na Denali. Akorát budete o cca 200 tisíc korun chudší. Levný kraj to tady není.
Pro chvíle nouze se hodí i hřejivé chemické pytlíčky na nohy a na ruce, kde ale doporučuji předem ozkoušet funkčnost. Když jsem jedno ráno zjistil, že původně nabité baterky do ponožek jsou chcíplé, dal jsem si k nohám pytlíčky nakoupené v outdoorovém obchodě REI v Anchorage. Jenže ty taky nefungovaly. Když primární ani záložní varianta selže, máte rázem zaděláno na průšvih.
Teplotní komfort je ryze individuální, a dokonce se ještě závratně liší různé tělesné partie. Zatímco klukům bylo v přezkáčích většinu času dobře, já v nich dvakrát lehce omrzl a ještě měsíc po návratu mě prsty u nohou pobolívaly. Naopak zatímco já většinu času dupal do kopce v triku s goráčovkou, kluci na sobě často měli peří.
Omrzliny jsou každopádně suverénně nejčastějším zraněním, které se lidi na Denali přivozují. Nejčastěji jde o nos, tváře, ruce a právě prsty u nohou, které jsou u horolezců lyžujících víc na ráně než u horolezců chodících.
Skialpová výbava si jinak s mrazem poradila překvapivě dobře. Tulení pásy jsme na noc prostě vždy jen strčily do kapes stanu a všem lepily dobře. Skelety jsme nechávali přes noc mrznout ve vestibulu stanu a také bez problémů. (Botičky se mnou ale samozřejmě spaly ve spacáku.) Pípáky i power banky vydržely. A lyže samozřejmě zůstávaly na mrazu celou dobu.
Na nejvyšší vrchol Severní Ameriky
Z 14K kempu (4200 m) je několik variant výstupu. Vyfixovanou normálkou přes headwall, žlabem Rescue Gully, majestátním Messnerovým kuloárem. Přibližně 95 % lidí volí pro výstup i sestup normálku.
Všechny možnosti začínají z tábora ještě na pásech, ale v cca 4400 metrech je už svah moc prudký, takže lyže házíte na batoh, nasazujete mačky a do ruky berete cepín. Odsud až na vrchol už nemá smysl lyže nazouvat. Ne, že by se nenašly mírnější úseky, ale nazouvání a zouvání lyží (s haršajznami, nahoře je to vyfoukané) nám nepřišlo efektivní.
Ty dva výškové kilometry až na vrchol nám poklidným tempem zabraly asi 10 hodin. Zatímco v rámci aklimatizace jsme si jednou vyjumarovali headwallem, pro vrcholový den jsme se rozhodli jít zábavnějším Rescue Gully. Byla to kratší, zato horší cesta. Produpávali jsme vlastní stopu. Ale taky hezčí a byli jsme v ní sami. Jištění tu není žádné.
Z High Campu (5100 m) jsme se už napojili na normálku. Po úvodním platu následuje „obávaná“ autobahn, což je dlouhý traverz vedoucí do sedla Denali Pass (5547 m). Proč „autobahn“? Když tady někdo uklouzne, nabere prý takovou rychlost, že by to mohl mastit levým pruhem na německé dálnici.
My autobahn trefili za dobrých podmínek, nebyla ledová a s tím sklonem to taky není tak žhavé. Z Denali Passu na vrchol pak následuje sice dlouhý, ale technicky triviální choďák, kde jedinou obtíž představovala zima. Za „rohem“ po zdolání sedla totiž najednou začalo foukat, pocitovka spadla pod -30 °C a já trochu litoval, že jsem si ty péřové kalhoty zakopal v High Campu coby zbytečnou zátěž.
A ten sjezd z Denali?
Vrchol Denali není žádná ostrá špička. Lyže se dají nazout přímo u kulaté vrcholové plakety (kterou jsme teda neviděli, byla někde pod sněhem) a s úsměvem pelášit dolů. První výškové metry jsou malinko exponované, přeci jen jde o hřeben a zvlášť doleva by se padalo dost blbě, a dlóóóuho. Kdo má ale sjeto něco v Alpách, bude se tu cítit komfortně.
Žádné pošušňáníčko vás během prvního výškového kilometru sjezdu nečeká. Jak u prominentních kopců bývá zvykem, i Denali je nahoře vyfoukaná, a tak namísto prašanu drncáte po zmrzlém oraništi. Dobrý test pro DIN na vašem vázání. Furt ale lepší než šlapat pěšky, no ne?
První zábavné oblouky jsme udělali až na zmiňované autobahn, která nabídla usedlý prašan a příjemnou 35stupňovou pistu. Jen pozor, abyste neházeli sníh (nebo nedej bože laviny) na komerční expedice, které tenhle úsek chodí na laně a jistí se sněhovými kotvami. O dost hůř by se autobahn jezdila, kdybychom ji trefili ve stavu modrého ledu. To bychom možná přezouvali do maček. Kdo ví.
Nejvýživnější část sjezdu přichází až pod High Campem, kde na vás čeká už trochu přísný žlab Rescue Gully. Vjezd odhaduji na poctivých 50 stupňů, takže se ani nedivím, že do něj nějaká jiná ski expedice slaňovala a lyže nazouvala až níž. My si ho během celého výletu sjeli dvakrát a skákaný oblouk už tady vyžaduje určitou dávku umu i odvahy. Vždycky to ale můžete obejít normálkou s lyžemi na zádech a slézt zafixovaným headwallem. To jsme taky jednou dělali a jde o tuze panoramatickou hřebenovou kochačku!
Rescue Gully je samozřejmě lavinový svah, o čemž jsme se bohužel přesvědčili na vlastní oči. Den poté, co jsme žlab sjeli poprvé, se do něj pustila americká lyžařská expedice, jejíž dva členové trhli pod ústím žlabu deskovou lavinu. Nehoda byla bohužel pro jednoho z nich fatální. Právě nejistá lavinová situace byla jedním z hlavních důvodů, proč jsme se nakonec rozhodli nejet obří Messnerův kuloár, který se tyčí přímo nad 14K kempem.
Přídavek na North Peak (5947 m)
Po sestupu z hlavního vrcholu jsme si dopřáli odpočinkový den, „koupačku“ ve sněhu a rozhodli se, že je škoda z kopce utíkat, když máme před sebou ještě tři dny hezkého počasí. Vznikl proto nápad vylézt na sesterský vrchol North Peak coby druhý nejvyšší vrchol Aljašky. Od rangerů jsme se dozvěděli, že se nic nedozvíme, protože na kopci ještě letos nikdo nebyl. O důvod víc tam vyrazit!
První polovinu výstupu jsme šli identicky a až do Denali Passu (5547 m) kopírovali naše předchozí stopy. Tady se odpojil Jnani a zbytek výšlapu jsme proto šli už jen v trojici Martin, Tomáš a já. Ze sedla jsme vyrazili na severovýchod, odkud jsme mylně nalezli do skalní stěny. Ooops. Tak on asi ten výstupový kuloár bude ještě o kus dál?
A byl. Škoda výškových metrů. Na plato v 5700 metrech pod vrcholem North Peaku vede cca 45stupňový svah, kde jsme si v mačkách a s cepínem poctivě mákli. Pak následuje dlouhá skoro rovinka a finální výšvih na široký vrcholový hřeben, na který vám stačí už jen mačky a hůlky.
Na North Peaku je nejkrásnější to, jak máte absolutně na dlani severní stěnu Denali a koukáte na nejvyšší horu Severní Ameriky z úhlu, který se naskytne asi jen málokomu. Z North Peaku jsme to pak opět poslali na lyžích a zase si užili poctivý steep skiing. Celkově si tenhle výstup považujeme víc než hlavní vrchol (zvaný též South Peak), protože zatímco na něj lezou stovky lidí ročně, tady jsme letos byli možná jediní. Pokora, nádhera!
Zpátky do civilizace
To nejvtipnější na závěr. Sjezd z 14K kempu zpátky do BC je pozoruhodným skialpinistickým zážitkem, u kterého budete střídavě brečet smíchy i vzteky. Kromě těžkého báglu totiž za sebou táhnete i ony boby, které na cestu dolů ožívají vlastním démonickým naturelem. Podráží vám nohy, válí sudy, předjíždí vás z nečekaných směrů, střídavě brzdí a pak zase táhnou do hlubin… Směju se, jen to píšu.
Takže jak to uzavřít? Mám radost. Jednak z toho, že jsme tu nebyli „jen“ na otočku, ale kromě hlavního vrcholu se podívali i na sesterský North Peak a podnikli pár dalších skialpových výpadů po okolí. Letní lyžařskou dovolenou na Denali jednoznačně doporučuji. Díky Lindo, Terko, Jnani, Martine a Tomáši!
Ale největší radost mám samozřejmě z toho, že se naše zdařilá partička vrátila živá zdravá. Jen během našich 16 dnů na kopci se kolem nás udály dva nešťastné smrťáky, kterými hory zas a znovu varovně vztyčily prst, že umějí být nejen nádherné, ale taky ultimátně kruté.
