HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Island – ostrov zaslíbený skialpu a splitboardu

Island – ostrov zaslíbený skialpu a splitboardu

Na Island jsme se vypravili na letní sezónu a původní plán byl vzít s sebou jen kolo. Protože náš trajekt měl připlout koncem dubna, což zdaleka není konec skialpové sezóny na Islandu, a v autě jsme měli ještě nějaké místo, rozhodli jsme se přibalit i lyže. Trajekt z Dánska přes Faerské ostrovy je nezapomenutelný a kromě nekonečného čtyřdenního čekání a houpání na vlnách, dává prostor k plánování vysněných lajn.

Fotogalerie Island na skialpech >>

Na Island jsme dorazili poslední den v dubnu, ale poprvé na lyže jsme se kvůli pracovním povinnostem dostali až týden po příjezdu. Náš první cíl byl Trolí poloostrov (Tröllaskagi). Ten nám dával naději v dostatečné množství sněhu bez nutnosti dlouhého approache. Poloostrov leží severně od druhého největšího města Islandu Akureyri a je vyhlášený svými strmými štíty a dlouhými lajnami s dojezdem až k moři. Tři heliskiingové společnosti a solidní nabídka služeb guidů značí kvalitní možnosti v okolí. Sezóna je zde prakticky od ledna (kvůli světlu), až do června, dokud je sníh. Toho letos údajně nebylo tolik jako jiné sezóny, a tak jsme byli zvědaví, kolik toho pro nás zbylo.

Sněhové přeháňky v květnu

Nabalili jsme auto kempingovým vybavením, lyžemi a o prvních volných dnech jsme vyrazili hledat sníh. Island je moc pěkný ostrov a už po cestě bylo dost k vidění a focení. Po cestě nás zastihlo u moře pár sněhových přeháněk. Tušili jsme, že sníh opravdu najdeme, ale na dojezd až k moři si budeme muset počkat na jiný rok. Sotva jsme přijeli k prvním kopcům, byli jsme mírně znervózněni. Snowline byl nakonec výš než jsme čekali, a tak jsme zhýčkaní po dobré zimní sezóně v Česku odmítli jít hned nahoru, jelikož to vyžadovalo jít daleko s lyžemi na báglu. Bez většího plánu jsme teda začali hledat v mapě silnice, které nás dostanou co nejvýš ke sněhu. Touto taktikou jsme objevili na poloostrově Trollaskagi dvě skvělá lyžařská střediska Jedním bylo Skardsdalur úplně na severu poloostrova a druhé ležící hned za městem Akureyri na konci nejdelšího islandského fjordu Eyjafjörður. Oba resorty byly bohužel už zavřené, tak jsme museli prozkoumat jejich okolí po svých. Zavíračka sezóny nám zde unikla o týden.

Začátek ve středisku Skardsdalur

Do prvně zmíněného střediska jsme dorazili krátce po obědě. Začátkem května zde panuje polární den, takže času a světla bylo habaděj. Středisko na nás působilo dojmem, že poslední živá noha se sem podívala za dob osidlování vikingy. Nasadili jsme pásy už u parkoviště a šli jsme vzhůru po zbytcích sněhu téměř od auta. Samotné sjezdovky nejsou příliš prudké, délku však mají rekreačně dostatečnou. Po jedné straně střediska se nad námi zvedal hezký svah, na který je snadný přístup z nejhornější stanice kotvy a za dobrých povětrnostních podmínek zaručuje výhled na fjord, pro nějaké to focení. Když napadne, musí tady být skvělý freeride. Svah měl stále dost sněhu, tak tam asi padá.

Nad střediskem jsme si vyšlápli ještě pár výškových metrů do sedla mezi strmé štíty, na kterých už nebyl žádný sníh. Měli jsme štěstí na počasí a mezi sněhovými přeháňkami se nám udělalo okno a my si tak mohli užívat krásných výhledů. Středisko se nachází v jednom z nejsevernějších cípů Islandu, ze sedla je tedy parádní výhled na ledově chladné Grónské moře, na které v dáli padaly vločky z dalších temných mraků přeháněk blížících se naším směrem. I přestože byl začátek května a ve Vysokých Tatrách pravděpodobně už turisti chodili v plavkách, my rychle prochládli. Ač jsme se pohybovali ve výšce kolem 700 metrů, byla nám pekelná zima. Dali jsme čaj, sundali pásy a podnikli rychlý přesun na protější stranu střediska, kde jsme ještě měli zálusk na jednu vyhlídku nad fjordem. Po pár přeháňkách byl sníh všelijaký. Malé návěje sněhových krupek (graupel, styrofoam balls) se střídaly se starým přemrzlým firnem.

Od severu foukal typický ledový islandský vítr, takže jsme rychle ještě vyběhli na malou vyvýšeninu nad střediskem, odkud byl suprový výhled na rybářskou vesničku Siglufjörður a onen fjord. Lov sleďů pomohl vesničce Siglufjörður k tomu, aby přežila staletí v této těžce přístupné oblasti téměř na konci světa. Dnes už je zde lepší přístup pomocí tří dlouhých tunelů z východní strany poloostrova, nebo pomocí dramaticky klikatící se cesty podél skalnatého a útesovitého pobřeží ze strany západní.

Na skialpech ze střediska Akureyri

Naše lenost se projevila i druhý den. Další asfaltka slibující dostat nás až ke sněhu měla být u druhého největšího islandského města Akureyri. Právě tam leží středisko roztomilé na pohled, skrývající ale další potenciálně kvalitní možnosti lyžování přímo od lana. I zde nám samozřejmě sezóna utekla o týden, ale nový sníh napadl bůh ví kdy, tak jsme zase o tolik nepřišli. Kvalita sněhu nebyla moc prvotřídní. Opět jsme si vyšlápli středisko a podívali se pod hezký hřeben, z kterého vedou menší žlábky.

U horní stanice jsme potkali místňáka Svaera, rodilého islanďana. Na kopce za město prý chodí každý den po práci v rámci udržení kondice. Má prochozené islandské hory křížem krážem, ale z jeho mluvy jde poznat, že ne vždy je to tady ideální co se počasí týče. Islandské počasí je většinou nemilosrdné, právě jako za naší návštěvy. Opět silně foukalo a nás to nemotivovalo k velkým výkonům. Dozvěděli jsme se od něj ještě mnoho tipů na další túry. V 19ti tisícovém Akureyri je podle něj komunita 20ti lidí, co skialpuje, ale srdcařů jako je on, je sotva 5.

Tento výlet nám počasí úplně nepřálo, za to jsme však objevili dvě na Island skvělá střediska, kam bude mít určitě smysl se za lepších podmínek podívat ještě jednou a užít si den. Ceny skipasů zde nejsou vzhledem k markantním cenám všech ostatních služeb na Islandu tak špatné. Pohybují se na hranici těch dražších cen u nás, což vzhledem k tomu, že lyžujete na hranici Arktidy a v jednom z nejbohatších států Evropy, stojí za ten zážitek. Po dni lyžování vás samozřejmě čeká horká koupel v podobě přírodního jezírka.

Jiří Kulíšek se s lyžemi narodil. S bratrem Martinem aka Kuldabros vyhledává prudké svahy a hluboký prašan. S bratrem nijak nesoupeří, protože prohru jeho starší bratr špatně nese. Sezónu strávil v kanadském Revelstoke, a teď přes letní zkratku na Novém Zélandu míří na sezónu do Japonska. Radost z lyžování se snaží šířit i mezi ostatní, a tak v roce 2017 založil značku polarizačních brýlí Gnarly Owl.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: