Ostrovní skialp na Lofotech se sjezdem jejich nejvyšší hory – Higravtindan

Higravtinden, nejvyšší hora Lofot

Počasí na ostrovech se nebezpečně otepluje, teploty se začínají blížit letním. Na Lofotechvrcholí jaro, a přestože jsou zatím sněhově bílé, stačí jedna delší dešťová fronta a bude po sezóně. Noční teploty už více nocí neklesly pod nulu, a to ani ve vyšších polohách, a místní lavinová služba zvyšuje odpolední riziko až někam ke čtyřce.

Radíme se, jak naložit s Higravtindenem. Nejvyšší vrchol Lofot pro nás totiž od začátku byl jedním z hlavních cílů výletu, obzvlášť potom, co jsme podle fotek na internetu odhadli, že se pravděpodobně dá lyžovat až z vrcholu perfektní linií z jihozápadu – skiextrém v bezprostředním kontaktu s mořem, to je přece to, co jsme do Norska vyrazili hledat!

Lavinová prognóza nám nejde do hlavy, protože včera na Stortindenu se nám to až tak zlé nezdálo. A paradoxně následující noc se už má zase trošku ochlazovat. Jestli jít, tak zítra. Nakonec sázíme na správný timing a uvažujeme:

Teploty napovídají, že horní část sjezdu, řekněme v rozmezí 800 až 1146 metrů (vrchol) v noci zmrzne. Naopak spodek sjezdu ani v noci nezmrzne a zůstane hodně měkký. Orientace sjezdu nám však v tomto scénáři naprosto hraje do karet: vršek je otočený na čistý jih, ráno do něj udeří slunce a začne rychle měknout, naopak čím budeme níž, tím víc se sjezd stáčí na západ, kde bude dopoledne ještě stín. Takže plán je jasný: být nahoře v osm ráno a dolů lyžovat přesně v moment, kdy jižně orientovaný, ledovatý a hodně strmý vršek změkne na slunci do sjízdného stavu a přitom dolní, západně orientovaná část, kde hrozí základové laviny, bude ještě bezpečně ve stínu. S tímto plánem bychom se v žádném bodě neměli ocitnout ve větším lavinovém nebezpečí.

Budík pípá ve tři hodiny v noci, ale venku je samozřejmě normální světlo polárního dne. Nejdřív je třeba proklestit cestu skrz zakrslé břízky k prvnímu sněhu v plytkém zářezu. Tam hned nasazujeme mačky a po tenké krustě fičíme rychle nahoru. Čeká nás přes tisíc výškových metrů, kde v žádném bodě sklon nedovoluje stoupat na lyžích. Ani jsme si nebrali pásy, lyže budeme mít stále na zádech. Záliv fjordu pod námi se zmenšuje, vítr z posledních dní se úplně utišil a hladina je jako zrcadlo.

Jak nabíráme výšku, výhledy na Austvagøyu neboli Východní ostrov začínají být úžasné. Tušíme další nezapomenutelný norský den. Nad sebou vidíme labyrint žlábků a lávek, ale kudy vede kontinuální sjezd? Před dalším postupem musíme tuhle hádanku vyřešit. Ondra jde levou variantou a já pravou a nad skalní kulisou se setkáme a domluvíme se, která varianta pouští lépe. Ukazuje se, že pravá možnost je lepší a za chvíli jsme na vrcholu.

Nejvyšší bod Lofot nám nabízí další norský nezapomenutelný moment. Protože jsme ve východní části Lofot, můžeme vidět celý řetězec souostroví, jak se táhne bezmála 200 kilometrů západním směrem do modrých vod severního Atlantiku. Vidíme také hradbu pevninských hor. Naproti se k nebi zdvihá Geitgaljern a dole se krčí uzoučký Trollfjord. Jsme tu příliš brzy, je podstatě chladněji, než předpokládala předpověď počasí, takže máme spoustu času všechny tyto dojmy vstřebat. Sundáváme batohy, sedáme na ně a zády se opíráme o vrcholový blok. Péřovky dostatečně hřejí a my si užíváme klidu a samoty.

Kolem jedenácté hodiny přichází naše chvíle, a protože tušíme, že dolní části sjezdu už budou hodně rozměklé, na nic nečekáme, prosmýkneme se několika exponovanými úseky, které jsme si předem důkladně prozkoumali a rychle lyžujeme zpět dolů, vstříc moři a teplu. Mezi vřesovišti, na posledním sněhovém jazyku, vykrajujeme několik posledních oblouků, sundáváme lyže a cítíme vděk za další výjimečný den.

Ostrovní skialp na souostroví Vesteral