HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

• TIPY NA SKIALPOVÉ TÚRY

↓ ↓ nejnovější diskusní příspěvky ↓ ↓

Na skialpech na chilský vulkán San Jose (5730 m)

Na skialpech na chilský vulkán San Jose (5730 m)

Na letišti v Santiago de Chile potkávám 21. září 2016 známého, dáváme pivo a jediné vegetariánské jídlo, co je k mání: hranolky a dušené hřiby. Vyptávám se na sněhové a lavinové podmínky, ale moc se toho nedozvím, protože byli více na jihu. Rozhoduji se proto zůstat v horách poblíž Santiaga – lákavé jsou vrcholy jako je Marmolejo (6100 m) nebo San Jose (5730-5855 m).



Andy, Chile

Název anglicky:

Základní trasa: Santiago de Chile - Cajon del Maipo - Banos Morales - Refugio Plantat -

Vhodné i pro splitboard:

Obvyklý počet dní: 7

Délka: km

Vhodné měsíce: VIII, IX

Povolení, poplatky, omezení, zákazy:

Nejvyšší bod: 5855 m

Celkové převýšení: 2000 m

Technická obtížnost sjezdu: S2

Hodnocení expozice sjezdu: E1

Orientace svahu:

Maximální sklon svahu:

Převažující sklon svahu:

Lavinové nebezpečí:

Potřebné vybavení:

Skialpinistický  set, lavinová výbava, věci na nocování + vaření, teplé oblečení.

Jedna z vrcholového kráteruJedna z vrcholového kráteru

Kdo najde Refugio PlantatKdo najde Refugio Plantat

Krásný terénKrásný terén

(Autor fotografií: Jana Pobořilová)

Popis:

Na jihu byla letos zima dost jiná než tady na severu u Santiaga. Proto letos oželím severní Patagonii, neboť v ní byla zima hodně tragická. Vlastně jsem hodně přemýšlela, zda letos vůbec stojí za to jet na jih kvůli jarní lyžovačce. Nakonec jsem svojí žabí logikou vytvořila plán: po přiletu zůstat u Santiaga v horách a podívat se do Cajon del Maipo, o kterém jsem slyšela před rokem, a kde hory lezou až do výšky 6100 metrů (Marmolejo) nebo San Jose (5730-5855 m). Navíc je tam spousta dalších vrcholů mezi 3500 až 4300 metry (Cerro Arenas, el Union, Morado...). Říkala jsem si, že tam musí být ještě nějaký sníh, a že tam snad i v noci mrzne.

Po oblasti Santiaga jsem předpokládala zastavení číslo dvě v argentinském Bariloche. Brousím si totiž zuby na překrásný El Tronador a potom letadlem až dolů k Fitz Roy podívat se na největší ledovcovou plochu jižní polokoule – Campo Hielo del Sur.

Cesta do Cajon del Maipo

Do Cajon del Maipo se chystal i mladý usměvavý nadšenec z Kanady - Ryan Smith. Známe se z Chile od loňského léta, od té doby povyrostl, dovybavil se cepínem, mačkami a vyměnil snowboard za lyže. Potkáváme se na zastávce metra ve městě, a jeho kámoš Gato nás odváží na konec cesty, odkud už musíme ke kopcům po svých.

Abych trochu přiblížila, o co se jedná: Cajon del Maipo aneb Kaňon řeky Maipo je jen asi půl hodiny autem ze Santiaga. V kaňonu je městečko San Jose de Maipo, kde párkrát za den jezdí místní busy či minibusy. Potom je potřeba přesednout na další minibus, který už jede ovšem jen asi dvakrát za den dále do kaňonu. Obyvatelstva ubývá, nadmořské výšky přibývá a cesta se postupně horší. Poslední zastávkou, kde člověk zajede nějakou dopravou, je Banos Morales. To už je prašná cesta. Tato trasa ze Santiaga nám zabrala celý den.

To nám ještě chybí posledních asi čtrnáct kilometrů až na rozcestí do Banos Colinas a nebo Valle Arenas. Odtud se už dá dojít do Valle Engorda, kde se člověk rozhodne, jestli chce jít dále údolím na Cerro Marmolejo (6100 m) nebo jen přejde planě trnitou suchou tundru s mnoha potůčky přímo pod svahy vulkánu San Jose (5855 m). Výška San Jose je snad v každé mapě uvedena jinak. Navíc není snadné poznat vrchol, protože nahoře je velice nepravidelný kráter. Není vůbec hluboký a je vyplněný jakoby sněhem. Dále je v něm ledovec, který vytéká na druhou stranu na východ do Argentiny. Na vrcholu se člověk pohybuje ve výškách 5730 až 5855 metrů.

Údolí Arenas

Z výše uvedeného rozcestí se dá stále autem stoupat více na jih a dojet k závoře s nonstop hlídkou, která hlídá místní důl a stavbu hydroelektrárny. Stráž vás pustí dále a nechá vás tak použít část jejich cesty – asi pět kilometrů. To ovšem v případě, že jste se alespoň 24 hodin předem zaregistrovali. Touto cestou je možné nastoupat přibližně do výšky 2600 metrů k Refugio Blanco, což je místními lezci a lyžaři vybudovaný přístřešek. V okolí přístřešku je lyžování přibližně na týden. Lepší je ovšem dojít dále do údolí a kempovat ve stanech.

Pokud by měl člověk k dispozici své auto, tak přibližně deset kilometrů před koncem cesty je Refugio Lo Valdez, jinak také nazývaná Refugio Alemana nebo Germana. Tato chata je provozována německým andským spolkem DAV, no ale a la chileno – oni si tady dávají názvy jak se jim zachce. Jakože i “já jsem horský vůdce”. Takže nějakou spojitost s DAV bych nehledala.

Cestou k vulkánu San Jose

V Chile trvá všechno déle než by člověk řekl, a tak nás Gato hodil na rozcestí do výšky 2350 metrů dost pozdě. Až o půl třetí odpoledne jsme se vydali na cestu. Bylo přibližně dvacet stupňů, takže stoupat západně orientovaným svahem k Refugio Plantat do výšky přibližně 3200 metrů se mi moc nechtělo. Plán jsme trochu pozměnili s tím, že přespíme co nejblíže ke stěně a další den si dáme extra dlouhý.

Za hodinu jsme byli na trnitých planinách Engorda. Za další hodinu jsme došli pod kopec. Nevypadalo to vůbec špatně – málo sněhu, členitý svah, žádné nebezpečí seshora a nebo nějaká terénní past pod námi – nazuli jsme lyže a začali stoupat. O půl šesté jsme ve výšce 3200 metrů hledali refugio. Chatku jsme našli, ale pořádně pohřbené pod sněhem. Uživali jsme si poslední hodiny světla, západu slunce a vody, která tekla ze střechy. Plán na první den byl tak překvapivě splněn. Spali jsme v postelích z pletiva, pěkně v teple, pohodě a bez myší!

Výstup k bivaku ve výšce 4500 metrů

Budíček jsme si dali na osmou hodinu ráno, neboť není kam spěchat a nevadilo mi se po dvoudenním cestování vyspat. Po snídani jdeme na to. Ryan hledá jako šílený jednu zimní rukavici, a nevěří, že ji nemá. Ja také ne, přeci jenom nahoře bude kosa a vítr. Nechci ani pomyslet, že by ji nenašel. A on ji vážně nenašel.

Nevadí, vyrazili jsme s tím, že na plánu se zatím nic nemění. Jdeme s čím dál většími problémy, s čím dál těžším batohem do čím dál strmějšího kopce. Stoupáme nádherně členitými svahy až k morénám. Melu z posledního, ale nepřestávám do toho bušit. Tepovku mám na nějakých 70% už asi tři hodiny. Počítám poslední vertikální metry, neboť vím, že je někde bivak ve výšce 4500 metrů! Ve čtyři hodiny odpoledne shazujeme batohy. Stavíme stan, udělat vodu ze sněhu a uvařit něco k jídlu. Měla bych mít hlad, ale nemám. Od rána jsme našlapali skoro sedm hodin a 1350 metrů. To není zase takový masakr, ale kempovací vybavení, mačky, cepín a hlavně nadmořská výška udělá svoje. Během dne jsem udělali jen pár menších pauz, na jídlo ani pomyšlení, aspoň nějaké ty cukry z Go Zuko chilského jonťáku. Stejně mám celý den pocit jako v hypoglykemii.

Večeře se povedla – cuketová polévka z pytlíku s extra sušeným mlékem a polentou, zasypané parmazánem. Tak hrníček jsem zvládla a Ryan do sebe natlačil zbytek. Zatímco jsem vařila, Ryan si dal šlofíka, protože ho dost bolela hlava. Já jsem hlavu cítila jen málo, chtěla jsem jen spát a spíše trochu blinkat. Začalo foukat, zatáhlo se a mraky létaly velmi rychle. Spánek tak nestál za nic.

Noční nástup na vulkán San Jose

Ve čtyři ráno budíček a já říkám: “Jsou čtyři?”Ryan “Ano, vůbec jsem nespal”“Já také ne,” odpovídám. “Tak jdeme na to?” dodáváme souhlasně se smíchem a dobrou náladou.

Měla jsem žízeň, ale voda mi jaksi v noci zmrzla, takže potát sníh, dát vařit vodu na teplý nápoj a zalét musli. Ryan něco snědl, zatímco jsem ještě hibernovala a začala se oblékat. Ryan to měl jednodušší, protože vždy spí ve všem, co má. Má totiž jakýsi pseudospacák. Já jsem spala pěkně zabalená ve spacáku, takže ráno oblékám zmrzlé oblečení. Nevadí, ještě nazout mačky, cepín do ruky a mažem si to za svitu čelovek nahoru. Po prvních sedmdesáti výškových metrech shazuji lyže z báglu, takové sněhové podmínky nebudou lyžovatelné ani ve čtyři hodiny odpoledne.

Lehce jsme zakufrovali z jednoduchých sněhových polí na suťovisko-bouldrové kuloáry, ale podařilo se nám z nich vytraverzovat. Mezitím cítím promrzání svých rukou. Dávám proto pauzy, vytahuju láhev s horkou vodou, dávám ji do bundy a ohřívám ruce. Lehce omrzlé prostředníky a prsteníky na obou rukou.

Ryan čeká za rohem a je nervózní, co je se mnou. Už je víceméně světlo. Jsme ovšem na jihozápadních svazích a slunce ne a ne vylézt. Teplota klesá s každým nastoupaným metrem. Ve výšce 5200 metrů je výšvih na hřeben, kde už se rýsuje letní pěšina. Není tady žádný sníh, protože tady hodně fouká. Zig zag párkrát nahoru a šup, opět využít sněhového pole/ledovce na přetraverzování pod sedlo, které je ve výšce 5500 metrů.

V deset hodin dopoledne chybí ještě 600 výškových metrů

Jsme pozadu, je deset hodin ráno a ještě nám chybí asi šest set výškových metrů. Dali jsme si hranici pro otočení na jednu hodinu odpoledne. Těžko přetěžko tlačím posledních dvě stě výškových metrů do sedla. Sto kroků, vydýchat jako po sprintu a zase na to. Pořád mi přitom mrznou ruce. Při každém zastavení se vždy snažím prohřát ruce. Není mi jasné, jak to zvládá Ryan, který má na jedné ruce jen dvě tenké rukavice?! Lépe než já s pořádnými rukavicemi. O půl dvanácté jsme v sedle, vlastně tak nějak nad ním ve výšce 5600 metrů.

Už jsem byla rozhodnutá, že to v sedle otáčím. Potácím se jak v šest ráno s dvojkou v krvi, když mi bylo pětadvacet. Dívám se na Ryana a jsme jako páreček závodících důchodců. Už jen to chodítko nám chybí. Dochází ke mě a shodujeme se, že to dáme dál. Ryan toho už má také plné zuby a hrozně ho bolí hlava. Naštěstí jsme už konečně na slunci, ale docela fouká, což je na Andy ve výšce 5600 metrů v září vlastně úplně normální.  Vítr má rychlost jen asi 50 km/h. Společně jdeme suťovišťovou pěšinou, drolí se pod botami, zakopávám, občas to je jeden krok vpřed a jeden vzad. Lámu rekordy a občas to dotlačím na 300 kroků, než udělám přestávku. Zase ohřívám ruce a je mi zima, když stojím a mrzne mi obličej.

Na okraji kráteru vulkánu San Jose ve výšce 5730 metrů

Pěšina je strmá a nekončící! V 12:20 h se to začíná narovnávat a zkouším jít bez holí, ať si udržím ruce v tpele. Ne, tak to nepůjde. Každopádně se v 12:35 h dostáváme na okraj kráteru. Jdou vidět tři lehce vyšší místa, ale nevím, které je nejvyšší a je mi to úplně jedno. Ryan jde dál na tu první vývýšeninu a vrací se přesně v jednu hodinu. Já si tak maximálně zalezla za šutr, sedla trochu do závětří a hned spala. Přitom jsem se třásla zimou, ruce v kapsách postupně ožívají. Sláva!

S Ryanem si děláme selfie a rychle sestupujeme dolů. Bojím se toho, jestli budu zakopávat na těch sněhových polích. Nevím, nevím, jak bych brzdila cepínem, když v rukou už nemám žádnou sílu. Sestup šel ale jako po másle! Po dvou hodinách jsme zpátky u bivaku a přemýšlíme, jestli tady zůstaneme nebo půjdeme na refugio. Nebo se držet plánu a sjet až úplně dolů do výšky 2500 metrů? Mno, nakonec jdu balit, ale padám na spacák a spím. Ryan se přidává a máme parádní tři čtvrtě hodinový spánek na odpoledním slunci a v lehkém vánku.

Sjezd z bivaku po konec sněhu neměl chybu

Jsou čtyři hodiny odpoledne, vstávat, balit a valíme dolů! Jedeme naložení, ale sjezd je bezvadný. Jedeme čím dál teplejším jarním firnem, což nemá chybu. S Ryanem oba v zimě pracujeme pro Canadian Mountain Holidays (CMH) – největší a nejstarší heliski společnost na světě, tak se smějeme, že je to tam jako lyžování na ledovcích v Bugaboos. Je neděle a lidi pěšky šlapou na refugio, máváme jim a  jedeme dále. Užíváme si to naplno.

Dojíždíme úplně dolů na poslední zbytky sněhu do výšky 2550 metrů, kde plánujeme přespat. Ryan jede ke svému bouldru ozdobeném jeho starýma rozšmajdanýma skejtovýma keckama, zatímco já si jedu ke svému, kde jsem si schovala svoje Scarpy. Krásné botky ze sekáče za 30 dolarů. Nenacházím je, tak ještě objíždím všechny bouldry okolo, no... nic. Tak fajn, nevadí.

Jdeme postavit stan a objevuje se další problém. Ryanovi někde upadly tyčky k mému stanu, což je teda špatné. Je sice krásný večer, pršet nebude, ale já mám před sebou ještě tři týdny v Chile a Argentině včetně ledovců okolo Fitz Roy. Ryan nasazuje lyže a jde se podívat do posledního kuloáru, kde jsme museli trochu slézat. Snad se tam najdou. Mezitím jsem rozprostřela stan, natáhla nad ním takovou záchrannou bivakovou plachtu a začala vařit.

Slunce zapadlo a Ryan se vrací bez tyček. Nějak mě to ale netlačí, protože přeci jen u srdce hřeje ve zdraví dosažených 5730 metrů kráteru San Jose. Naštěstí mám s sebou 5fingersy na běhání, a proto jsem nemusela chodit po Santiagu ve skeletech. Koupila jsem si také chilské místně vyráběné botky. Stan mi tu nechal Ryan svůj – český Hannah, nevím, kde k němu přišel.

 

 

 

 

Lze na celé trase přespávat na chatách, v hotelech či penzionech? ano

Ubytování a jídlo:

Refugio Blanco

Refugio Lo Valdez neboli Refugio Alemana

Refugio Plantat

Přístup na začátek: Cajon del Maipo aneb Kaňon řeky Maipo je jen asi půl hodiny autem ze Santiaga. V kaňonu je městečko San Jose de Maipo, kde párkrát za den jezdí místní busy či minibusy. Potom je potřeba přesednout na další minibus, který už jede ovšem jen asi dvakrát za den dále do kaňonu.

Orientační rozpis po dnech:

Autor popisu: Jana Pobořilová


01.11.2017,


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 

• NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ