Centrální žlab Double Cone na Novém Zélandu

Z Queenstownu pojedeme na předměstí Frankton po State Highway A6 a z ní pak na silnici směrem Remarkables Ski Area, vedoucí prudkými serpentýnami až před hlavní vchod budovy areálu. Odsud už zcela bezpečně nasadíme pásy na skluznici, pokračujeme po sjezdovce nebo kolem ní na jezero Alta. Jezero bývá zasněžené a není třeba se bát zkrátit si cestu skrz jezero, na jehož konci se vykresluje logická linka centrálního žlabu mezi vrcholy Double Cone.

Sjezd z Double Cone

První pokus

Pokud člověka přepadne tísnivý pocit ze snobismu místního Zélandského Aspenu, městečka Queenstown, není nic jednoduššího než vyjet do nejbližšího pohoří Remarkables. Silnice je prudká, křivolaká, místy dosti nerovná, tak je třeba počítat, že teplota chladiče stoupne stejně rapidně jako spotřeba paliva. Dojde tak i na první obutí sněžných řetězů na Novém Zélandu.  Z vlastní zkušenosti doporučuji necestovat autem, kterému někde uniká chladicí kapalina. Po zhruba hodině jízdy dorážíme na parkoviště a zjišťujeme, že přes mlhu a lehký déšť nejde vidět skoro nic. Po další půl hodině polospánku a doplnění černé nabuzující kapaliny se rozhodneme vyrazit a šlapeme počasí navzdory.

Díky nedobrovolnému zpoždění potkáváme i místní horolezce, kteří se pokouší o jeden z ledů plazících se po východních stěnách. Míjíme je, a i když se počasí umoudří, pozdě dorážíme do drolícího se trychtýře nejprudšího místa. Lyžujeme tak v prašanové parádě na jezero Alta.

Ledopády v západních stěnách

První světlo mířící do žlabu

Východ slunce v Double Cone

Druhý pokus o Double Cone

Poučeni předchozí zkušeností vyjíždíme pro jistotu z domu o hodinu dříve, a protože jdeme jen ve dvou, nasadíme lehké atletické tempo napříč tmě. Kvůli masivnímu oteplení v předchozích dnech spadaly celé ledopády a žlab je tak prošpikován valouny místy tak velkými jako naše dodávka. Jsem rád, že jsme nebyli přímými svědky tohoto úkazu.

Před kritickým místem

Východ slunce nás potká až před kritickým místem, přes které se přehoupneme velice svižnými krůčky s dopomocí cepínu. Když dorazíme do sedla, je celý žlab stále zmrzlý a tvrdý a tak nám nezbývá, než navléct na sebe všechny vrstvy oblečení a čekat. Místo je větrné a doopravdy mrzneme, nicméně není to až tak nepříjemné. Skrze skalní okno je monumentální výhled na jižní stěny pohoří Remarkables, které vyrůstají přímo z tmavého jezera Wakatipu. Na druhou stranu v dálce pozorujeme ruch turistů na zasněženém jezeře Alta, kde se natáčel již zmíněný Jacksonův film.

Po dvou a půl hodinách čekání jsme již tak promrzlí a nedočkaví, že nedbáme na tvrdost „prašanu“ a za zvuku připomínajících nehtů skřípající o školní tabuli se opatrně spouštíme žlabem. (Ten zvuk je pochopitelně jiný, ale jak jinak poukázat na svůj pedagogický původ.) Já opatrněji než Domino, který mi před prudkým místem dává ledabylý signál, že je to v pohodě. Já se ale necítím na krasojízdu jako můj parťák a tak 4 metry zmrzlého trychtýře opatrně sesunu na hraně a pak už pokračujeme jistou jízdou k jezeru. Potkáváme lidi, lyžaře, turisty, lavinový kurz NZAC a pijeme čaj.

Pohled ze sedla do kuloáru Double Cone

Mrzneme, čekáme a prosíme slunce, aby dokonalo co možná nejdříve své dílo

Záběr na sjezd ve filmu Pán Prstenů

Co se linie týče, je třeba promyslet a načasovat sjezd. Jedná se o severní svah, což na jižní polokouli znamená, že do něj bude pražit slunce. Nicméně pokud se rozhodnete pro brzký podnik, zvyšuje se jeho náročnost.

Grand Culoir in Double Cone od Svida na Vimeo.

Nejtěžší je odhadnout velmi proměnlivé počasí, které na Novém Zélandu předvídají, dle mého názoru, z jakýchsi prastarých technik „maorského Voodoo“, a také to, že jakékoliv sněžení automaticky zvedá lavinovou předpověď na stupeň 4, a ne zřídkakdy se stává, že druhý den po sněžení už je to pouze stupeň první. Holt jiný kraj, jiný splaz.

A po povedeném dni? Nastal tradiční rituál, vegetariáni omluví, ve formě „free range“ steaku a výborného, svrchně kvašeného novozélandského Pale Alu.

ve skiareálu