HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Na skialpech strmě z Ostrého Roháče v Žiarské dolině v únoru

Na skialpech strmě z Ostrého Roháče v Žiarské dolině v únoru

Mekka ve skialpinismu znamená alespoň u nás v Třinci Žiarskou dolinu, pro níž je tady na webu už uvedena řada sjezdů v Katalogu skialpových túr. Žiarská dolina se vyznačuje malebnou krajinou, velkými horami, houpavými sjezdy, mnoha sedly a ještě více žlaby až po skalnaté super extrémy z Baníkova, Prislopu a za Žiarským sedlem také z Ostrého Roháče.

Fotogalerie Strmě z Ostrého Roháče >>

Nejtěžší sjezdy z Baníkova i Prislopu jsem sjel před dvěma lety, zato stranou a osaměle stojící dominanta Ostrého Roháče na mě teprve vyzývavě čekala! První výpravu jsem podnikl se svou ženou začátkem února 2017, kdy teploty ještě sahaly dost pod nulu. Na extrém to nevypadalo, přesto jsem si vystoupal nahoru v dobrém firnu na sluníčku na západní vrchol a slyžoval stěnou na jihozápad. Sklon je tady do 44° a navzdory roztroušeným skalám celkem příjemná expozice.

Žádný stres z vrcholové hlavy a traverzu

Tedy kromě vrcholové hlavy a úvodního traverzového svahu. Tady je však sklon jen lehce nad 40°, takže téměř žádný stress! Startoval jsem pár metrů pod vrcholem z malé jeskyňky do „Jižního žlabu A1“ – zde ještě ležel skvělý krystalický prašan. Orientace a popis podle www.miropeto.sk. Pár prachových obloučků v „modrém těžkém“ Jižním žlabu a následuje přejezd přes hřebínek do „JZ žlabu“, který je už „červený středně těžký“ a hned dále do JZ stěny. Tady pro mé měkké Movementy čekal příjemný firn a dole moje žena. Pod Roháč jsme se dostali sjezdem přes Žiarské sedlo. Bylo to jako sejít z náměstí do tiché postranní uličky ve městě. Přivítal nás prašan a hluboké ticho „Kokavských zahrádek“ dolinky pod Ostrým Roháčem. Zpět zase do sedla a dlouhými mírnými žlábky vlevo od potoka až na chatu.

Uchvácen Ostrým Roháčem

Roháč mě uchvátil svými mohutnými skalisky a několika hluboce zařízlými žlaby a nedal mi spát. Proto za ním při prvním slunečném oteplení vyrážím znovu sám. Je nádherné zažívat, že dolina v šest hodin ráno je zcela prázdná, dokonce chata je o půl sedmé ještě zamčená. Mrznu ve stínu až do Žiarského sedla, kde se konečně doslova ponořím do teplých ranních paprsků slunce. Je před osmou v půlce února a slunce už pěkně hřeje.

Přesto sjezd do Kokavských zahrad je stále ještě většinou v prašanu. Potřebuji být rychlý, protože nejtěžší JV žlab, který mě tentokrát zajímá, může být i tak brzy pěkně roztopený. Hlavně najít ten správný vchod do skalního hradu. Bránu uzavírá třímetrový ledopád. Naštěstí zůstávají pootevřená dvířka mezi skalkami vpravo od něho. Nasazuji lehké mačky a cepín Climbing Technology a škrábu se vzhůru.

Nad ledopádem sklon stoupá přes 40° a už se to dost boří. Trošku mě mrazí při představě, že by mi to teď nebo později na lyžích ujelo. Pak se kuloárek zužuje a zatáčí doprava za roh mezi mohutné skalní kulisy, nezvykle vysoké na Západní Tatry. Tady je firn akorát, sklon dále stoupá až na 47° a v nejužším místě pomalu uhýbá stín. Lezu pravou ještě zmrzlou stranou a prsty zkouším tvrdost povrchu. Je to dobré, už nyní se špičky prstů proboří horní vrstvou. Trychtýř se nad nejužším skalním prahem, který je na šířku mé krátké lyže, opět rozevírá. Sklon se však stále drží kolem 45°.

Stoupám širším žlabem doprava od nákresu Miro Peťa, je zde více sněhu, a přes hřebínek se vracím doleva přesně pod krutě strmý a úzký traverz jižní vrcholové rampy. Nebořím se k ní, nýbrž přelezu po skalách na hřeben a po něm a řetězech na východní vrchol. Tady, ve výšce téměř 2 100 m, je ještě příjemný chládek a příjemný krystalický snížek na vrcholové hlavě. Mělo by to jít! Ačkoli mě jímá hrůza z té hlubiny pod lyžemi, a zároveň se těším na okamžik, kdy zacvaknu svoje Scarpy do vázání.

Chvíle kochání dalekými rozhledy. Vysoké Tatry jsou odsud jako z balkónu. Ostatní bílé a oblé vrchy Západních Tater, ač jsou mnohé vyšší, se zdají krčit dole pode mnou. Pak krátká meditace, spojení s horou a jdeme na to. Zalévá mě ten slastný pocit, že lyže drží a sníh se nesype dolů ve splazech, nýbrž jen posílá malé zářivé spršky. Pár, přesně dva, oblouků nad strmým trychtýřem, který končí ve skalní stěně, a poté přejezd doleva na – naštěstí – mírný začátek rampy.

Parádní sjezd z Ostrého Roháče

Pohled za roh mě ovšem vyvádí z konejšivé nálady. Je to fest strmé, 52° a úzké. Skály pod rampou jsou také kolmější a větší, než jsem si představoval. Hluboký nádech a výdech a jedu přímo do toho. Uf. Paráda. Krásně to drželo. Dále si užívám delší a rychlejší oblouky na dobrém firnu. Pak ještě trochu adrenalinu před zúžením, které padá nějak moc příkře pod mé nohy. Naštěstí i tady lyže drží bezvadně a slunce už akorát roztavilo tvrdý povrch firnu. Poslední tísnivé pocity nad ledopádem, sníh už je dost prohnilý, zato při postupných přeskakovaných obloucích stále drží, a už si mohu užívat radost a nadšení na pláních pod stěnou. Je to nejkrásnější extrém, který jsem v Západních Tatrách jel.

Děkuji za něj a jeho podrobnou dokumentaci Miro Peťovi. Ještě si vystoupám na mačkách na hřebínek. Sjedu dál na sever. Setkám se s horaly na Volovci, podám ruku s kamzíky a vychutnám mírné firnové pláně zpátky do dolinky až pod málo známou Děravou. I tady si vyšlapu pro strmější širokou firnovou pláň z vrcholu, dole i mezi skalami a zpátky přes hřeben se vracím pod Roháč – ten z Děravé vypadá jako majestátný gigant – a dále na pásech do Žiarského sedla.

Prohlédl jsem si, že Děravá má opravdu děravou skálu na hřebeni, vzácný a přitažlivý úkaz. Podobný jako v Alpách na Jubileumsgrat. Sjezd do civilizace je po takovém zážitku vždy příjemný a Žiarská chata se stává doslova oázou. S neznámými skialpinisty se nadšeně vítám a všichni jsou mi jaksi blíž. Namíchaný tmavý Steiger se světlým Zubrem si zvlášť vychutnávám. Je to jeden ztěch dnů, kdy cítíš, že všechno doposud mělo smysl a vyústilo v nekončící naplnění, které prožíváš uvnitř!

Rosťu Tomance v jeho aktivitách podporuje italská značka lezeckého vybavení Climbing Technology.

Rostislav Tomanec se narodil v roce 1965 a od dětství dělal závodně mnoho sportů, hlavně gymnastiku, lyžování a atletiku. V roce 1987 pověsil závodní lyže na hřebík a začal se výkonnostně věnovat sportovnímu a skalnímu lezení, 10 let profesionálně. V roce 2004 skončil a za pár let se začal věnovat ferratování a rekreačnímu horolezectví v Tatrách a Alpách, nejvíc ho zajímaly vrcholy, kde ještě nebyl. Skialpy obul v prosinci roku 2013 nejprve jako možnost přiblížení k zimním tatranským stěnám a šlapání se ženou na sjezdovkách. Ve volném terénu začal sám. Brzy však zjistil, že se z těch krásných vrcholů dá i sjíždět. Další zimu v únoru sjel Satana do Mlynické doliny a tím tomuto kouzlu definitivně propadl. K dnešnímu dni sjel ve Vysokých Tatrách 62 štítů a vrcholů a dalších necelých 31 v Západních a Nízkých Tatrách, často nejtěžšími liniemi.

Zkušenosti čtenářů

Vlad

Opravte ten místopis. O.Roháč není v Žiarské dolině.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: