Nejkrásnější strmý sjezd v Tatrách – Východní Mengusovský štít do Polska

Fotogalerie Rosťa Tomanec – Mengusovský 2019 >>

Kilometrová stěna má samozřejmě proměnlivé sněhové podmínky a navíc je linka zatočená do všech světových stran. Z těchto důvodů se tento sjezd nepodaří každému, kdo o něj má zájem i potřebné zkušenosti a také se myslím nesjede každou sezónu.

Je to stále velmi hodnotný klenot mezi tatranskými skiextrémy. Chtěl jsem ho sjet opět s Karlem Svobodou, s kterým jsem sjel většinu těch nejhodnotnějších sjezdů v Tatrách, ale potom, co „odešel do nebeského báru“ také Simon (a vloni náš parťák Hore), Karel se přestal o extrémy zajímat. Zůstali jsme tedy z původní čtyřky jenom dva s Jožem Capcarou z Medzilaborců.

Pár týdnů jsme sledovali vývoj podmínek, mezitím slyžovali další perlu, kterou řadím do „top five“, výživnou Teriánskou vežu. (Karel ji slyžoval v roce 2016). Já k tomu ještě sólo psychicky náročnou a hlavně velmi dlouhou stěnu ze Satanova zářezu. Pak konečně podmínky začaly vypadat i na Mengusovský. Načasovat plán nebylo lehké. Stále jsme den „D“ odsouvali „na zítra“, až přišla poslední šance a v tom Jožovi onemocněla dcera. Víkend před sjezdem jsem si rovněž „odpracoval“ s vnoučaty. Týden předtím a týden po každém sjezdu jsem intenzívně léčil záda. Inu žádný výkon se nerodí lehce a zadarmo. Už jsem tedy nemohl čekat a vyrazil jsem sám v pondělí, 8. 4. 2019.

Jožo naštěstí tento fakt psychicky nevydržel, dceři se ulevilo a v noci do Tater přijel také, ale to už jsem byl mimo síť. V ponuré náladě z představy, že se budu sám škrábat zmrzlou stěnou Mengusáku, šlapu temnou Mengusovskou dolinou. Právě bojuji s myšlenkami, že to asi vzdám, když se doslova na sekundu přesně vynoří z opačné strany kosodřeviny Jožo – to byla radost! Přece jen spolu. To už jsem začal věřit, že je to znamení a plán vyjde.

Zmrzlou západní stěnou od Hincova plesa lezeme pomalu nahoru. Není to úplně příjemné, když přední hroty skřípou o tvrdý beton, ale je to rychlé. Provází nás ponuré šero a slunce svítí kdesi za hranou. Navíc nebylo jasné, zda v klíčovém „headwallu“ bude dostatek sněhu. V takovém případě bychom ten zmrzlý beton byli nuceni zase opatrně sjíždět zpátky dolů. Když jsme konečně a nedočkavě vyšplhali na vrcholový hřeben a překročili tak hranici stínu, pohled do sluncem nasvícené stěny nás rozzářil. Všechno hrálo do karet. Sněhu ve východní stěně tak těsně akorát, aby přikryl skály.

Dokonalý firn právě měkl na slunci. Jsme přesně včas. 7:50 h do toho skáčeme. Sklon kolem 50°, přes krátké úzké prahy stupeň dva navíc. Prvních asi sto metrů je nakládačka. Těsný prostor mezi skalkami a přejezdy ze slunka do stínu. Naštěstí dva dny po sněžení se ve stínu namísto betonu drží stále tlustá vrstva prašanu. Pak přejíždíme doprava za „roh“ do stínu širšího žlábku. Tady se houpeme ve vlnách nafoukaného prašanu až na opět firnový „hřbet kosatky“, hřeben Kazalnice. Točíme na mírné pláně doleva na sever. Opět do stínu a opět do prašanu. Pohodové lyžování končí a z malého sedélka se najednou pouštíme strmým žlábkem přímo na jih a zatáčíme do exponované stěny nad skalními prahy zpátky na severovýchod. Zde opět vládne stín.

Díky sobotnímu sněžení nás opět zachraňuje v nebezpečném traverzu usedlý prašan. Jeden úzký a strmý skalní práh a jsme v traverzu. V hlavě mi svítí přesný obrázek místa podle fotek, kudy se proplést mezi skalisky na svobodu ze sevření této nehostinné stěny Kazalnice. Přejedeme na hřebínek a jsme zachránění, už se před námi otevírá nasvícená pláň lavinového trychtýře Bandzoch. Ten však dnes lavinami rozhodně nehrozí. Na východních pláních se střídá prašan s firnem podle stínové čáry a orientace. Z posledního výběžku nad dolinou, malé kopy, neodbočujeme doprava na jih na Čarny staw pod Rysmi, nýbrž na sever na Mořské oko a přidáváme si dalších skoro dvě stě výškových metrů sjezdu. Kopa nás orientačně chvíli trápí, dostáváme se do nebezpečných míst nad skalní stěnu. Navíc je sever na oplátku zmrzlý. Včas se zorientujeme a vyřešíme to, sklon je malý.

Nad Mořským okem traverzujeme až pod žlab Mnicha a vzdáváme se tak zlaté tekuté odměny na chatě. Přesvědčil jsem Joža, a tak se chystáme stoupat rozměklým sněhem do Chalubinského brány a dokončit okruh zpátky do Mengusovské doliny přes Prostredný chrbát a Hlinskou dolinu. Kroutíme hlavami nad tou neuvěřitelnou nádherou severních roklí polské strany Tater a vstřebáváme dnešní neuvěřitelně nabíjející zážitek, který stále nekončí.

V Dolině za Mnichem pod Chalubinského bránou jsme uneseni alpským rázem krajiny. Samota, ticho, pár starých lyžařských stop. Až v bráně nás dohání pár polských záchranářů. Je pondělí. – „Co vy tu dnes?“ – „V práci na průzkumu“ – „My taky v práci, tvrdá šichta pěkně na osmou na vrcholu, tady Jožo pracuje ve škole, tak musí na osm.“  – Žertujeme společně. Polské školy prý právě stávkují. Sjezd do Temných smrečin už taky změkl a bůhví, jaké to bude ve stinném východním žlabu naproti.

Je potřeba se vysápat dalších tři sta výškových metrů na Prostredný chrbát. Jsme ve žlabu a shora se na nás valí poměrně velký splaz. Zpočátku, ale nevidím, že je velký a klidně se přehrabuji v batohu. Až na poslední chvíli strhnu věci metr na stranu a masa sněhu s hučením prosviští kolem mě. Rozbuší se mi srdce. Počítám lyže i hůlky, dobré, mám všechno. Lavinka nám vyčistí žlab od měkkého sněhu, tak vlastně poděkujeme. Potom jenom včas uhýbat před „sněhopády“, které se s hučením valí ze severní stěny přímo do žlabu. Žáden už však nezpůsobí velký splaz, ten už odjel a odvezl s sebou hlavní náklad sněhu. Zcela na body a na krev, pot a slzy se dohrabeme mokrým sněhem na hřeben.

Západ je už odtopený, ale tady už je sněhu méně takže bezpečně traverzujeme do příjemného žlabu a po malém incidentu Joža, kdy najel moc na slunce a málem na sebe strhl splaz, sjíždíme bezpečně a s velkou neskrývanou radostí zpět do Hlinské doliny. Vyčerpávající zpětný výšlap do Nižného Koprovského sedla už bereme s humorem a jih už je dávno ve stínu, takže si vychutnáváme opět skvělý firn až na Popradskou chatu. Konečně můžeme na pivo a Jožovu oblíbenou whisky, kterou si dáváme na Horeho i Simonovu slávu na výsosti a na pozdrav Karlovi, který tu také mohl být s námi. „Supernature day“ vyšel na sto procent! Díky všem a všemu! Nezapomenutelné!