Neplánovaný bivak – skialpový výlet na Hochkönig

Příznivá předpověď počasí

Na výlet jsme vyjeli sice v době nedávné, ale natolik dávno, že nebyly „chytré“ telefony. Nemohli jsme tak on-line sledovat na více meteoserverech změny předpovědi počasí a upravit podle toho náš program. Předpověď počasí jsme znali předem jenom z domova, kdy jsme se dívali na rakouské předpovědi počasí. Rakušané hlásili krásné počasí bez sněžení, o větru taktně pomlčeli. Naší chybou bylo, že jsme před odjezdem nezkontrolovali víc na sobě nezávislých předpovědí počasí. Mohli jsme si tak ušetřit neplánované prodloužení výletu o jeden den, stejně jako ještě méně plánovaný bivak a poměrně dlouhý pohyb a pobyt v objektivně velmi nebezpečném terénu. Kdo ale mohl tušit, že rakouská předpověď počasí bude natolik odlišná od reality. My to netušili.

Ráno krásně, v noci orkán

Autem dojíždíme k Arthur Hütte za krásného slunečného počasí. V pohodě šlapeme na chatu Matrashaus s tím, že dva z naší čtyřčlenné skupiny vzali s sebou spacáky. Na chatě mělo být jen pár postelí a vlastní spacák je potom jistota, která nezklame. Dva z nás jsou v této oblasti opakovaně, mají tu i něco vylezeno a cestu znají, takže to pěkně odsýpá. Odpoledne začalo za stále krásného počasí úplně brutálně foukat. Vítr dokázal s chatou pěkně lomcovat. Nocovali jsme nakonec sami a v noci nás budily jenom poryvy silného větru. To jsme ovšem netušili, co nás čeká ráno…

V neděli ráno byl venku orkán dosahující rychlosti 130 km za hodinu, což pořádně lomcovalo s celou chatou. Rakouská předpověď se o něčem takovém vůbec nezmiňovala, zatímco v ČR byl nějaký vítr předpovídán, o čemž jsme samozřejmě nevěděli. Po návratu se mně snad deset lidí vysmálo, že v ČR hlásili orkán spojený se sněhovou kalamitou.

Snaha o sestup končí blouděním

Ze skřípající chaty jsme v neděli ráno vykoukli směrem k Watzmanu, odkud se blížil klasický zimní humus – tmavá oblačnost čekající na sebemenší záminku k otevření. Rychle jsme se sbalili, nacvakli se do lyží a mazali dolů. V horní části bylo poměrně málo sněhu (dokonale vyfoukáno), takže jsme museli několikrát sundávat lyže, což nás zpomalilo. Navíc nás někde nad Torsäule dostihly mraky a difúzní světlo. Začali jsme bloudit a točit se, což vylepšilo husté intenzivní sněžení, kdy vrstva nového sněhu rostla přímo před očima.

Bylo nám víc než jasné, že níže a v traverzu severními svahy Vierrinnenköpfe (2307 m) to za těchto podmínek bude úplný průšvih. Hrozily tam laviny z čerstvého sněhu na tvrdém podkladu. Zkoušeli jsme sestoupit naslepo (viz trasa orientačně vyznačená na fotce), ale dostali jsme se do skalního terénu, kde by se muselo slaňovat. Otočili jsme to a vystoupali zpátky nahoru.

Mrazivá noc v bivaku

Všem členům skupiny bylo jasné, že se za této viditelnosti a povětrnostních podmínek dolů nedostaneme. Nenašli jsme už ani stopy, které jsme dělali ve svahu končícím skalami cestou dolů. Terén v oblasti Torsäule je hodně členitý, takže jsme absolvovali i několik nedobrovolných pádů do hlubin. U první větší návěje někde u Torsäule, kde jsme tušili, že není v dojezdu žádné z možných lavinových drah, jsme se zastavili. Padlo jednomyslné rozhodnutí, že vykopeme záhrab.  Záhrab jsme kopali pro čtyři lidi, což zabralo nějaký čas. Po vykopání záhrabu jsme se do něj nasáčkovali s tím, že dva z nás měli spacáky, a zbylí dva alumatky a bivakovací vaky. K tomu jsme měli jeden vařič. Takhle jsme přečkali mrazivou noc – mrazivou hlavně pro ty, kteří měli jen žďáráky. Říkali jsme si, že počkáme den a uvidíme, jak se to vyvine.

Kýčové počasí a hromady sněhu

Z neděle na pondělí jsme se moc nevyspali a někteří celou noc proklepali. Ze záhrabu jsme se vyhrabali do úplného kýče – jasná obloha, slunce stoupající po obloze a k tomu doslova mraky nového sněhu. Všem nám bylo jasné, že jakmile slunce začne pořádně pražit do svahů okolo, začnou jezdit vagony sněhu jako různě velké laviny. Skrz hromady nového sněhu jsme se doslova probili na normálku vedoucí pravou stranou kotle (při pohledu dolů).

Postupovali jsme tak, že vždycky jeden prošlapal třeba sto metrů, zatímco ostatní čekali na „štandu“. Po té předchozí chumelenici to trvalo celou věčnost. Když už se věčnost zdála příliš věčná, řekli jsme si, že jsme ještě moc mladí a krásní na to, abychom tu urvali Václavák sněhu. Sjeli jsme proto subjektivně nejbezpečnější trasou do kotle a do lesa. Stejně jako předtím – jen s nejvyšší opatrností – jeden jel a ostatní byli schovaní na bezpečném místě. Když lyžař sjel na další bezpečné místo, pokračoval za ním další. Zase to trvalo. Když už jsme se dostali do bezpečného (z pohledu pádu lavin skrz les) lesa, museli jsme znovu vyšlapat kopec směrem k chatě Mitterfeldalm. Pláním velikosti několika fotbalových hřišť jsme ani tady neunikli, ale nebezpečí bylo subjektivně řádově nižší než na klasické výstupové trase.

U Mitterfeldalmu jsme z kalhot vysypali hnědý adrenalin a mohli pokračovat níž do civilizace. Auto jsme měli kompletně pod sněhem, ale tomu kromě sněžení trochu pomohla i fréza na parkovišti. Bivak jsme přežili, v lavinách neskončili, takže výlet skončil velmi dobře. Měli jsme důvod k pořádné oslavě.

Předpověď počasí a realita

Před odjezdem do Rakouska jsme všichni čtyři sledovali rakouskou předpověď počasí. Bylo dobrá a neslibovala žádný vítr nebo významnější sněžení. Předpovědi na českých meteoserverech slibovaly silný vítr a husté sněžení, což se také splnilo. Po pondělním příjezdu zpátky do České republiky jsme kontrolovali stupeň lavinového nebezpečí, vyhlášený na pondělí. Pro naši oblast byl v pondělí druhý stupeň, tj. malé nebezpečí lavin. Na konci víkendu napadlo 40 – 70 cm sněhu, v závětrných místech byly potom i několikametrové návěje. V pondělí ve 20:00 večer jsem z domova kontroloval lavinovku, hlásili 2!! Pokud bychom věděli, jaké má přijít v neděli počasí, tak jsme to obrátili hned po sobotním výstupu zpátky dolů

Bivak jako jediná možnost

Vykopat záhrab byla za daných podmínek jediná možná aktivita. V difuzním světle s minimální viditelnosti nebylo možné nikam pokračovat. Neměli jsme GPS (kdo by si ji bral za krásné předpovědi počasí na jednoduchou túru s přespáním na vrcholu?) a nebyly ani „chytré“ telefony. Vykopání záhrabu pro čtyři osoby nám trvalo dvě hodiny. Do záhrabu jsme se nasoukali tak, že dva jedinci vybavení spacáky kryli vchodovou část, zatímco ti v bivakovacích vacích na alumatkách se snažili vsugerovat  si, že je teplo. Všichni leželi a vchod jsme zakryli lyžemi. Záhraby jsem už měl horší, tenhle byl vlastně nejlepší z těch nouzových. Jako jediný neskončil omrzlinami. Vzhledem k výše zmíněnému charakteru túry a předpovědi počasí jsme vůbec nepočítali s nějakým nouzovým přespáním. Spacáky jsme si brali jen na chatu, a nakonec se velmi osvědčily.

Poučení?

V dnešní době „chytrých“ telefonů je možné už při cestě do hor sledovat aktuální předpověď počasí z na sobě nezávislých zdrojů. To umožňuje rychlou reakci na špatný vývoj počasí, úpravu nebo úplnou změnu cíle. Také velice dobře víme, že s GPS by to bylo tehdy v difuzním světle jednodušší, asi bychom ten traverz riskli.

U Hochkönigu jsem byl asi po pěti letech v létě lézt a netroufám si tvrdit, kde jsme se tenkrát zakopali.