Ve Vysokých Tatrách jsem už byla v létě, ale v zimě ještě nikdy. Táta si tak vymyslel, že už je na čase, abych se v patnácti letech podívala na skialpy do Vysokých Tater. Prý je na to nejvhodnější Chata pri Zelenom plese a akce nazývaná Ropákův memoriál. S Ladou jsem se tak “dobrovolně” vydala za poznávám krás slovenských hor do Doliny Zeleného plesa na konci prosince 2023.
Cesta do Vysokých Tater
Na Štěpána m táta s Jitkou a Ladou nabrali ve Světlé nad Sázavou a tím začal náš pětidenní výlet. Cesta byla poměrně nezajímavá a dlouhá. Kolem druhé hodiny jsme dorazili na parkoviště v ústí Biele Vody kousek od Tatranských Matliar. Zaparkovali jsme auto a zabalili batohy. Výborné bylo, že sníh byl už na parkovišti, takže jsme šli rovnou na tuleních pásech. Šlapali jsme po žluté turistické značce napřed po cestě a výše po úzkém chodníku až k Chatě pri Zelenom plese. Celou cestu jsme mírně stoupali a měli občasné výhledy
Mám-li být upřimná, tak mě cesta moc nebavila, ale to se změnilo hned, jak jsem uviděla chatu. Už jsem se těšila, jak si dám dobré jídlo a sundám batoh. Došli jsme k chatě, kde nás přivítali pejsci, sundali jsme tulení pásy a šli jsme dovnitř. S Ladou jsme usedly ke stolu a hned se začaly věnovat chatové kočičce, která se vyhřívala na topení. V šest hodin byla večeře, na kterou jsem se těšila celý den. Poté jsme se šli ubytovat do domečku pár metrů od chaty. Vyndaly jsme si s Ladou z batohů věci, které nebudeme potřebovat na zítřejší výlet a šli jsme spát.
Poprvé na mačkách u Zeleného plesa
Na to, že byly prázdniny, jsme museli vstávat dost brzo. Snídaně byla do půl deváté, takže jsme se snažili vyrazit do devíti hodin na túru. Oblékla jsme se do lyžařského a šla do chaty, aby mi táta mohl nastavit mačky. Vše jsme zkontrolovali a vyrazili jsme. Počasí bylo krásné, ale sníh byl velmi tvrdý a zmrzlý. Kvůli tomu nebylo v plánu jít do nějakých strmějších terénů.
Na pásech jsme šli už od chaty, kousek od Tatranské magistrály. Kochali jsme se výhledama a užívali si sluneční svit po celou dobu. Táta po cestě samozřejmě fotil a točil videa jako vždy. Došli jsme do doliny a jak byl sníh tvrdý, tak cílem bylo jen nějaké sedlo. Na tuleních pásech jsme se přesunuli pod sedlo. Tam jsme lyže přidělali na batoh, a na boty jsme připervnili mačky. Do jedné ruky jsme si navíc musely vzít cepín.
Pokračovali jsme vzhůru do sedla. Bylo docela náročné, protože já i Lada jsme cepín a mačky použily poprvé v životě. V sedle poměrně dost foukalo, a tak jsme se tam nechtěli moc dlouho zdržovat. Mačky jsme vyměnili za lyže a mezitím jsme si všimli kamzíka, který na nás po celou tu dobu koukal. Než jsme ho stačili pořádně vyfotit, utekl. Vydali jsme se z kopce dolů. Sjezd nebyl nic moc, i když na svah svítilo sluníčko, sníh byl zmrzlý. Postupně jsme se dostali pod kopec a už nás čekala jenom cesta zpátky na chatu. Na chatě jsme si dali usušit pásy, šli jsme na vydatnou večeři a pak spát, abychom se nachystali na následující den.
Třetí den ve slunečné dolině
Den začal příjemně vydatnou snídaní, po které jsme si zabalili věci a s úsměvem na rtech jsme se vydali na lyžích do kopce. Z předchozího dne mě už docela bolely svaly, ale stejně jsem musela jít na výlet. Před námi byl slunečný den. Začátek cesty byl kolem kopce, který jsme obcházeli i včera, akorát druhou stranou. Svítilo nám sluníčko a bylo příjemné počasí, takže ideální podmínky na skialp. Došli jsme pod kopec, kde se pár horolezců odtrhlo od naší skupinky a rozhodli se, že půjdou lézt na ten kopec, který jsme obcházeli.
Před námi už bylo pouze mírné stoupání, k velkým kamenům. Tam jsem s Ladou skončila u kamene a dospěláci šli na hřeben. Mezitím, co šlapali do kopce, jsem s Ladou odpočívala u kamene. Kus od nás byl jeden splaz, ale to nás nerozhodilo. Když nás už čekání přestávalo bavit, vylezly jsme na kámen a z prava byla volná stráň, kterou jsme použily jako skluzavku. Několikrát jsme se sklouzly a zase vyběhly nad kámen, ale moc nám to nejelo, tak jsme si z batohů vyndaly lopaty a sjížděly jsme na lopatách. To už k nám sjeli dospěláci a s nimi jsme sjížděli na chatu. Během sjezdu byly i občasné pády.
Předposlední den na lyžařské procházce
Ráno jsme se vzbudili, ne moc nadšení, protože nás čekala poslední skialpová túra v okolí zamrznutých ples. Začátek trasy byl stejný jako druhý den, ale na hranici se stoupáním a dolinou jsme se vydali po levé straně kolem kopců. Nevylezli jsme na ně, ale dělali jsme okruh pod nimi. Došli jsme až skoro k místu, od kterého jsme druhý den lezli do sedla Kousek před svahem jsme si sundali pásy a sjeli jsme to k zamrznutému plese.
Tam jsme si udělali menší přestávku a prohodili jsme pár slov s lidma, co tam zrovna odpočívali. Nasadili jsme si tulení pásy, naposledy jsme se rozhlédli po té nádherné krajině a po kopcích a celkově po okolí, a šlapali jsme na chatu.
Poslední den jenom cesta Dolinou Zeleného plesa
Předposlední den roku 2023s nás čekal pouze sjezd z chaty k autu. Bylo sice krásně, ale kvůli tvrdému sněhu nás dospěláci nechtěli už tahat na kopce. Měli jsme poslední snídani a hned poté jsme si nasadili lyže a jeli jsme k autu, po stejné trase, po které jsme šli i na chatu. Sníh byl poměrně tvrdý a místy zledovatělý, takže jsme museli jet pomalu, abychom se nevybourali. Bez nějakého toho pádu by ovšem nebyl správný sjezd. Naštěstí jsem nespadla já, ale táta, který přejel kámen lyží, protože si ho nevšiml a rozmázl se na cestě. Ale zvládl se sám zvednout, takže jsme na nic nečekali a pokračovali jsme.
Cesta uběhla poměrně rychle, za což jsem ráda, i když mě ze skoro neustálého plužení už dost bolely nohy, hlavně stehna. Nakonec jsme tedy dojeli k autu, naložili jsme lyže a sebe do auta a řekli jsme sbohem Tatrám.
