Prašanová paráda ve Wildalpen a Johnsbachu v březnu 2020

Fotogalerie Prašanová paráda ve Wildalpen a Johnsbachu 2020 >>

Po vyzvednutí vybavení jsem se vydal na místo setkání, ze kterého jsme pak vyrazili směrem do Wildalpenu. Po necelých pěti hodinách cesty autem jsme konečně dorazili do Wildalpen. Zde jsme si pak chvilku povídali a o půl čtvrté ráno šli spát.

Skialpová procházka pod Hochtürnach (1770 m)

První den ráno jsem za okny viděl padat sníh, později sníh s deštěm, a nakonec už jen déšť. Proto se nám odchod trošku oddálil. Po delším čekání jsme konečně vyrazili. Cílem dnešního dne bylo především zjištění kvality a množství sněhu. Vydali jsme se tedy na místo, kde jsme minulý rok také začínali. Parkovali jsme u řeky Salsy a po asi 1,7 km bylo už sněhu více než 5 cm, a tak jsme se rozhodli nasadit pásy. To byla chvíle, kdy se u mě objevil menší problém. Lyže, boty, hole i batoh jsem měl, ale po prvním prohrábnutí batohu mi bylo jasné, že mi něco chybí. Samozřejmě jsem pásy zapomněl v autě…

Nezbývalo mi tedy nic jiného než si pro ně dojít zpátky. Po asi půl hodině jsem se zadýchaný vrátil i s pásy. Nasadili jsme tedy pásy a vyrazili. Po pár stech metrech jsme zjistili, že sněhu není moc. Na pásy se lepil a vzhledem k jeho množství se s ním lepily i kamínky z cesty. My, co jsme neměli lyže kameňačky, jsme se proto místy rozhodli lyže i sundat. Po pár desítkách výškových metrech se situace zlepšila a při pohledu do lesa se už dalo i vymyslet, kudy by se dalo jet dolů. Vyšli jsme tedy ještě výš.

Sjezd tréninkovým svahem se sklonem 38 stupňů

Následně jsme pak sundali pásy, přepnuli lyže a boty na sjezd a vyrazili z kopce dolů. První jsem jel já. Po prvních pár obloucích se sníh rozhodl, že se vydá dolů se mnou a spustila se menší lavina. Potom, co jsem se otočil a zjistil to mi hlavou proběhlo, že bych měl asi uhnout, tak jsem zajel mimo trasu mezi stromy. Tam jsem čekal na ostatní, za kterými se taky vrchní vrstva sněhu rozjela. Pak už jsme jen sjeli níž a pokračovali řídkým lesem. Po určité chvíli jsme pak byli nuceni sundat lyže, protože sněhu už nebyl dostatek. Zbytek cesty k autu jsme tedy museli absolvovat s lyžemi na batohu. Procházka byla v tomto trošku podobná minulému roku.

Večer pak přijel zbytek skupiny. Potom, co se ubytovali, následovalo promítání motivačních filmů a videí z různých míst od Kanady po Japonsko.

Sobota na liduprázdném Blasenecku (1969 m)

Druhý den ráno jsme po snídani vyrazili do vesničky Johnsbach. Odtud jsme pak vyrazili na lyžích z přibližně 800 m nad mořem směrem k vrcholu Blaseneck. Začátek cesty byl jako dálnice vyšlapaná hromadou skialpinistů, kteří cestu používali. Po chvíli jsme se odpojili a konečně jsme měli neporušený sníh k vyšlapání vlastní stopy. Po krátké cestě do mírného kopce jsme došli na pláň, ze které jsme cesta vedla už do kopce.

Po kratším stoupání jsme si dali svačinku a vydali se snad na nejprudší stoupání. Od původní stopy jsme odbočili a já šlapal stopu. Nikdo z mého doslechu si naštěstí na stopu nestěžoval. V půlce kopce na mě pak ze sněhu vylétli dva ptáci. Po této prudké pasáži jsme se dostali na hřeben, odkud byl zbývající úsek na vrchol už po dost vyfoukaném svahu.

Sjezd z Blasenecku až k autu

Nahoře jsme se pak už moc nezdržovali, sundali pásy a bezedným prašanem jsme jeli dolů. Po příjezdu na pláň jsme pak zvolili cestu po lesní cestě, ze které jsme pak uhnuli do lesa, kde byla nepříjemná ledová krusta. Sjezd tímto lesem sice nebyl nejpříjemnější, ale zas tak hrozné mi to nepřišlo. Pak už jsme jen naložili lyže do auta a vydali se zpátky na ubytování. Tam pak následovala večeře a další promítání, tentokrát už o lavinové problematice.

Prašanová slunečná neděle na Leobneru (2036 m)

V neděli jsme vstali o hodinu dřív, protože předpověď hlásila, že bude jasno. Po snídani a sbalení věcí jsme se vydali znovu do Johnsbachu. Z Johnsbachu jsme se potom vydali o dva kopce vedle, než jsme byli první den. Bohužel však i přesto, že jsme vstávali o hodinu dřív jsme nebyli na kopci první a už když jsme šlapali nahoru jsme viděli stopy v prašanu na kopci, na který jsme měli v plánu vylézt. Po chvíli stoupání vyšlapanou stopou jsme došli skupinku, která šlapala stopu. Předešli jsme ji, a razili si stopu v 30-40 cm nového sněhu.

Ze svahu Sonnleitenkogelu (1908 m) sjela lavina

Po chvíli jsme pak vyšli do sedla, do kterého jsme se sice podle původního plánu dostat neměli, ale výhled za to stál. Předpověď nelhala, bylo krásně slunečno. Oproti původnímu plánu jít lesem jsme trošku uhnuli a šli po hřebenu, kde byl sníh tak vyfoukaný, že spíše po sněhu jsme místy po trávě. Mezitím, co jsme stoupali po hřebenu, se na protějším kopci stala nějaká nehoda. Viděli jsme laviniště, skupinu lidí, záchranářský vrtulník a později i policejní vrtulník. Příjemný pocit jsem z toho moc neměl.

Parádní výhledy z Leobneru (2036 m) a ještě lepší sjezd

Po výstupu na vrchol se nám otevřel nádherný výhled. Po krátké svačince a pár fotkách jsme sundali pásy a vydali se na příjemnou cestu dolů prašanem, který chvílemi lítal až po ramena. Chvílemi jsme jeli i řídkým lesem, ve kterém to byla také paráda. Pak už jen zbývala cesta k autu, která byla stejná jako předchozí den, znovu lesem a krustou. Pak už jsme jen naházeli věci do aut a vydali se na cestu domů. Cestou domů jsme zakončili výlet v restauraci s vídeňským řízkem, který byl přes půl talíře, jehož druhou půlku vyplňovala kupa hranolek. Zakončení výletu se mi osobně líbilo.

Musím říct, že do svých osmnácti let jsem tolik sněhu jako teď o víkendu ještě nikdy neviděl.