HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz KnihyNaHory.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Přes hranici času – test na smérkouejch pérkýnkách

Přes hranici času – test na smérkouejch pérkýnkách

Ve třetím článku věnovaném výročí tragického příběhu Bohumila Hanče a Václava Vrbaty se autor Jan Šťovíček pokusil vrátit na začátek minulého století. Chtěl zjistit, v čem se dnes lišíme od průkopníků, kteří prošlapávali v Krkonoších první stopy.

Abychom aspoň trochu porozuměli stavu a rozpoložení, ve kterém se nacházel Bohumil Hanč, pokusil jsem se vrátit na začátek minulého století. I když nejsem žádný závodník, patřím mezi slušné a vytrvalé lyžaře, tak jsem chtěl zkusit, v čem se dnes lišíme od „dědků“, kteří prošlapávali v Krkonoších první stopy. Použil jsem v hrubých rysech autentické nebo „historizující“ vybavení a pokusil se projet padesátikilometrovou trasu 8. mezinárodního lyžařského závodu z roku 1913 v plném rozsahu – přestože celkovou atmosféru doby samozřejmě „dnes už těžko pochopíme“.

Lyže:

Výrobce: „Kongelig norsk ski produsenten“

Model: ski 1930 (moderní terminologií back country)

Materiál: jasan, 100% dřevené jádro

Délka: 210 cm

Dodal: Ski club Kristiania pro Rudolfa Nedvěda

Vázání:

Výrobce: Huitfeld (cca 1940, rekonstrukce 2001 Paľo a Bystrik z Liptovské Tepličky)

Hmotnost lyží s vázáním: 2,3 kg/ks, 4,6 kg/pár.

Infocena: nevyčíslitelná 🙂

PŘES HRANICI ČASU

Test na smérkouejch pérkýnkách

Na podobných lyžích se už v té době dalo dojet na Jižní pól a zpátky (1911), ale pro rychlostní závody se nejspíš úplně nehodily. Mnou použitý kus vázání typu Huitfeld z roku 1940 je o generaci mladší než řemínkové, či možná dokonce ještě rákosové vázání z doby Hanče a Vrbaty. Kovový Huitfeld je pravděpodobně o něco těžší, než zmíněné dobové vázání, ale zase podstatně lépe drží botu a lepší je i vedení lyže; užitnou hodnotu tak mohou mít obě asi tak stejnou. Mimochodem, dnešní symbol absolutního archaismu, vázání kandahár s přední pružinou na dlouhých lanovodech, bylo sestrojeno v roce 1929 a u nás se objevovalo ještě dlouho po druhé světové válce, tedy skoro o čtyřicet (!) let později.

Pokroková technika Mistra Hanče

V roce 1913 bylo lyžování relativně novým sportem. Závodilo se střídavou dvoudobou technikou, kterou dnes označujeme jako klasickou; byla převratná, protože se používaly dvě hole, namísto předchozí jedné dlouhé tyče s hákem. Hole jsou z tlustého bambusu a relativně krátké – jen o něco delší než dnešní sjezdové hole. Tehdy se používaly spíš pro stabilitu, jejich význam pro odraz a dynamiku se ještě nedal plně docenit. Navíc v neupraveném terénu bývala stopa propadlá výrazně níž, než okolní terén. Dlouhé hole by tedy lyžař musel namáhavě zvedat příliš vysoko bez odpovídajícího efektu.

50 kilometrů – třikrát kolem komína

Závodní trať 8. mezinárodního lyžařského závodu měří 50 km, jede se na tři kola a celá trať je vyznačena tyčemi. Začíná na Labské boudě, vede přes Martinovku do sedla nad Martinovkou, odtud na Vysoké Kolo, Sněžné jámy a Violík. Původní trasa vedla po hraničním hřebeni na Novoslezskou boudu a odtud přes Voseckou boudu zpět na Violík (či spíše místo označované dnes jako Česká budka), dále přes pramen Labe k Harrachovým kamenům, pak nad Kotlem směrem ke Zlatému návrší a od místa zvaného Nad Kotlem zpět ke Čtyř pánům a Labské boudě. Pak ještě jednou to samé. Poslední kolo vede z Labské boudy opět přes Martinovku a Vysoké Kolo na Sněžné jámy k Violíku a odtud již přímo kolem pramene Labe na Zlaté návrší a do cíle na Mísečkách. Historickou trasu jsem nedodržel pouze v úseku Violík – Novoslezská bouda – Vosecká, protože jsem nenašel žádnou přímou spojnici mezi Novoslezskou boudou (dnes Hala Szrenicka) k Vosecké. Z Violíku jsem tedy dvakrát jel přímo k Vosecké a zpět na Violík. Chybějící kilometry jsem v celkovém součtu vyrovnal tím, že jsem musel překonat zhruba šestikilometrovou vzdálenost, abych se dostal na start a po skončení závodu sjet sjezdovku a ujít dalších pět kilometrů „domů“.

Příprava před startem

Na radu pana Miroslava Pivničky ze Spolku historických lyžařů v Podkrkonoší, jemuž touto cestou děkuji, jsem před závodem důkladně naimpregnoval lyže lněnou fermeží a po jejím zaschnutí aplikoval na skluznici běžný parafín, který na ní však dlouho nevydržel. Předesílám, že s impregnací a mazáním dřevených lyží nemám žádné zkušenosti a žádný vosk na dřevěné skluznici neměl dlouhou životnost. Samotná fermež ale byla dost mastná, sníh na skluznici sice ulpíval, ale nelepil se a velmi lehce se stíral. Dá se říct, že jsem v podstatě řešil dobové problémy – v roce 1913 se běžně používaly ke stoupání skutečné tulení pásy (odtud „bambulky“ na špičkách lyží), pro závodění však musely být nevhodné a technika mazání lyžařskými vosky se teprve začínala prosazovat.

Co se oblečení týče, počasí mě nakonec donutilo nedržet se úzkostlivě historického oděvu. Dny před závodem byly chladné a nevlídné, ráno v den závodu byla teplota – 8° C a hustě sněžilo. Proto jsem ustoupil od lehkých bavlněných kalhot a použil moderní softshell, stejně jako jsem si pod plátěnou košili navlékl vrstvu merina a powerstretche. Jsem si jist, že za takových podmínek by i mistr Hanč použil adekvátní oděv. Návleky, které se nepoužívaly, jsem nahradil kombinací dvou vlněných ponožek – jedny podkolenky a jedny „shrnovačky“, které měly bránit pronikání sněhu do bot. Boty se používaly různé, já nakonec zvolil současné trekové kožené pohorky. Další úlitbou moderní době byla srolovaná membránová bunda kolem pasu – cílem projektu nebyla rekonstrukce Hančovy smrti, ale replika trasy na dobových lyžích. Abych mohl zůstat venku celý den, rozhodl jsem se bundu vzít s sebou, i když jsem ji nakonec nepoužil.

Ve stopě

S Hančovým startovním číslem 26 jsem odstartoval v 9:25. Pokud předpokládáte, že jsem sjel k Labi závodním telemarkem či kristiánkou, tak ne. Velmi opatrně, nezávodně a bez jakékoli elegance jsem se nějak doplácal k mostíku přes Labe, začal stoupat do krátkého prudkého kopce a pak pokračoval klasikou k Martinovce.

Techniku bruslení, skate, pokud bych si chtěl experiment ulehčit a trochu fixlovat, jsem stejně nemohl použít, protože jsem si vždycky šlapal na příliš dlouhé patky. Na stejný problém naráželo i stoupání stromečkem, což byl podstatně větší problém, protože s dvě stě desítkama se zejména po úzké cestě do sedla nad Martinovkou a od Vosecké boudy nedalo stoupat bokem. Pro pohodlné boční stoupání naopak chyběly otřejší hrany.

Při stoupání na Vysoké kolo jsem pochopil, jak je jízda na starých lyžích nesmírně fyzicky náročná. Nohy jsem měl brzy jak z olova, zatímco hole se nedaly účinně použít. Dnešní i ty nejjednodušší ergonomické rukojeti byly snem budoucnosti. Bambusové hůlky s masivními kovovými hroty a velkými vyplétanými talíři se prostě drží jako obyčejný klacek a nemají žádnou rukojeť. Na nějaké povolování stisku při návratu holí dopředu jsem mohl zapomenout, kluzký bambus bylo nutné celou dobu pevně držet. Dlouhá poutka z tenkého koženého řemínku ještě zkracovala účinnou délku holí a neposkytovala absolutně žádný komfort. Spolehlivě opřít se o ně nedalo, protože se zařezávaly do rukou a – zřejmě vlivem stáří – celkem ochotně praskaly.

Jsem zvyklý zapichovat hůl co možná nejblíž lyže, v ose pohybu. To nebylo možné kvůli velkým talířům, které mě nutily spíše k modernímu sjezdovému postoji „Busfahrer“. Pokud jsem navíc zapíchl hůl příliš blízko lyže, při zpětném pohybu jsem si otevíral Bildsteinovu páku vázání na patě. Poměrně brzy se tak dostavila úmorná bolest zad mezi lopatkami, způsobená nepřirozenou a hlavně nezvykle ohnutou polohou, dokud jsem se neodnaučil odrážet holemi moderním způsobem. Lze předpokládat, že zrovna tyto potíže závodníci v roce 1913 neměli, protože byli se svým vybavením dokonale sžití – asi jako já s tím svým. Prakticky celé první kolo jsem jenom zjišťoval, co všechno dobové vybavení neumí.

Experimentálně ideální podmínky

Počasí zůstávalo vytrvale špatné. Zataženo, sněhové přeháňky, středně silný vítr a vysoká vlhkost vzduchu. Během prvního kola byla viditelnost asi na tři až čtyři tyče, ve druhém a třetím kole na jednu až dvě. Provlhlá a propocená košile na mě brzy vytvořila zmrzlý krunýř lehce obalený nalepeným sněhem. Vlněné ponožky se také obalily sněhem, a protože celé první kolo jsem prošlapával, postupně sníh a vlhkost pronikaly i do bot. Zkrátka – autentičtější podmínky jsem si sotva mohl přát.

Během stoupání na Vysoké kolo jsem oceňoval prostupnost lyží čerstvým navátým sněhem. Řečeno moderním jazykem byly všechny tehdejší lyže primárně konstruovány jako „back country“, dlouhé a široké lyže se navzdory své hmotnosti v prašanu doslova vznášely. Na hřebeni u Sněžných jam mě obklopila difúzní bílá tma. Neměl jsem ponětí jakou rychlostí jedu, ani co je přede mnou. Několikrát jsem hodil ukázkového tygra, když se špičky lyží zabořily do neviditelné návěje. Zkoušel jsem si na to dát pozor a držet váhu víc v zadu, ale pevnější závěje upěchované větrem mě pak zase srážely „na krovky“. Rychlost jsem mohl odhadovat jen podle síly odrazu, odpichu a odporu lyží. Šetrné pohyby diktované počátečními starostmi o vybavení vzaly dávno za své a dřel jsem na plný výkon. Když jsem ale zvedl oči od sněhu, při porovnání pohybu vzad ubíhajícího tyčového značení jsem si musel přiznat, že vynaložená energie naprosto neodpovídá získané rychlosti. Střídavý dvoudobý běh, tzv. dvoutakt, byl limitován možnostmi vázání a bot, které umožňovaly jen omezený zášvih a následně i skluz. Jízda technikou soupaž byla vzhledem ke krátkému skluzu a nedostatečnému odpichu holemi výrazně neefektivní.

Klady a zápory, poměr cena výkon…

Na konci prvního kola a během druhého jsem se potýkal s technickými problémy. Velké drátěné talíře holí se často zachytávaly za stromky a především do hlubokých zledovatělých děr po pěších turistech. V jedné takové jámě uvízla hůl nedaleko Harrachových kamenů, přičemž se přetrhl řemínek tak, že už jej nebylo možné navázat. Pokračoval jsem dál bez řemínku a teprve na konci prvního kola jsem ho vyměnil za solidní koženou šňůru „od šicího stroje“.

V druhém kole po výstupu na Vysoké kolo praskl řemínek držící špičku. Už dříve jsem z literatury zjistil, že na jednom z předchozích závodů i sám Bohumil Hanč věnoval jednomu ze soupeřů svůj náhradní řemínek, aby mohl pokračovat v závodě. Abych toto riziko eliminoval, nainstaloval jsem si před závodem na obě špičky zcela nové řemínky, ale stejně jsem přetržení neunikl – při každém kroku během prošlapávání stopy zůstala pod botou troška sněhu. Tato udupaná, neustále se zvětšující vrstva zledovatělého sněhu nakonec působila v kroku takovou sílu, že dokázala kožený řemínek v namáhaném místě ohybu přetrhnout. Ve své době to byl naprosto běžný jev, na který závodníci reagovali zásobou náhradních řemínků. Zachoval jsem se stejně, k mému údivu však po dvou krocích řemínek praskl znova. Znamenalo to snad, že se na kovové čelisti Huitfeldu vytvořila nějaká ostrá hrana? Důkladná prohlídka nic takového neodhalila. Protože jsem očekával, že pokud po nějaké době praskl řemínek na pravé lyži, praskne co nevidět i na levé, nechtěl jsem riskovat ztrátu dalšího řemínku (měl jsem už jen jeden) a proto jsem použil jeden z přetržených s dostatečnou délkou a svázal ho obyčejným uzlem přes špičku. Zajímavé je, že ani v jedenadvacátém století na toto namáhané místo neexistuje lepší materiál, než kůže. Syntetický materiál, protože je tkaný, vydrží jen do prvního natržení. Kůže naopak drží i ve chvíli, kdy je již polovina průřezu „přehlodána“. Po nějaké době se řemínek usadil a k dalšímu přetržení ani na jedné lyži už nedošlo.

Prošlapávání stopy v hlubším sněhu sice omezovalo skluz, ale jednoznačně nejhorším povrchem byly rádoby upravené běžecké tratě. V daných metorologických podmínkách vypadala úprava tak, že zledovatělou cestu příčně rozbily pásy rolby a jen v náznacích byly stopy utaženy do vítané podoby mančestru. Sněhovou vrstvu odvál vítr a zbyl tak jenom tvrdý ledový rozbitý povrch. Jízda po něm byla naprosto nevyzpytatelná, dřevěné lyže bez jakékoli hrany se rozjížděly do všech stran a docházelo k nepředvídatelným tvrdým pádům. Vlastně jedinou použitelnou technikou zde bylo bruslení a to právě nešlo… V těchto podmínkách došlo vlivem torze boty vůči lyži k uvolnění plechové podložky pod podrážkou, která vyrovnávala výškový rozdíl mezi lyží a kovovou špičkou vázání. Do třetího kola jsem tedy nastupoval s došlapem v negativním úhlu. To působilo i přes vibramovou podrážku bolestivé otlaky pod nártem v místě, kde se bota lámala o kovovou hranu vázání. Že tím bylo výrazně zhoršené i boční vedení lyže (pluh, zatáčení při sjezdech, stoupání šejdrem…) je nabíledni.

Srovnávání nesrovnatelného

1. kolo: 2 hod 45 min (Hanč 2 hod 20 min)

2. kolo: 3 hod 33 min (Hanč nedokončil)

3. kolo: 2 hod 29 min

Celkový čas: 8 hod 35 min

Na Violík ve druhém kole jsem dojel v čase 5 hodin 25 minut. Právě zde byl naposledy zaznamenán Hančův čas – 4 hodiny 30 minut. Mistr Hanč mi dal skoro přesně hodinu „kašpara“ a přes přísnou bariéru času mi tak uštědřil pěkný políček!

Byli dědkové jak jim říkám, přestože Hančovi bylo v době závodu dvacet šest let, o tolik lepší lyžaři? Troufám si tvrdit, že jsem toho na lyžích v životě najezdil podstatně víc, než Bohumil Hanč. Nebo měli o tolik lepší fyzičku? Možná měli vytrénovanější právě ty svaly, které potřebovali k ovládání svých dlouhých těžkých lyží, svaly, které my už dnes možná vůbec nepoužíváme. Moje obyčejné turistické běžky mají dohromady hmotnost 1700 gramů, norská ski váží 2,3 kilogramu každá! „Dědkové“ museli mít strašlivou sílu! Na druhou stranu, tak dlouhé tratě nebývaly tehdy běžné. Dnes se může na start padesátky postavit kdejaký sváteční lyžař a pravděpodobně ji i dojede, před sto lety to bylo vyhrazené pouze pro elitu.

Průkopnická generace lyžařů dosahovala i přes handicap těžkého vybavení nepochopitelně skvělých výsledků jistě i proto, že jejich lyže byly stvořené pro tehdejší terény a jejich majitelé je znali a uměli využít stejně dokonale, jako dnes my ty naše. Hrozně rád bych po závodě pozval Bohumila Hanče a Václava Vrbatu do Jilemnické boudy na pivo a na všechno se jich zeptal, jenomže to nejde. Důvodů, proč Hanč svůj závod se smrtí nevzdal, je po ruce celá řada. Byl to ten tak nešťastně prezentovaný nacionalismus? Nebo osobní ctižádost favorita, který ví, že jeho kariéra pomalu končí? Či jen okolnostmi vybičované obyčejné sportovní nadšení? Možná.

Během svého sólového závodu jsme s Bohumilem Hančem strávili dost intimních sedm hodin. Měl jsem několik významných a mnoho nevýznamných krizí a několikrát uvažoval, že celý experiment jednoduše vzdám. Ale ani jednou! Ani jednou mě to nenapadlo ve chvíli, kdy jsem konečně vylezl ten zasranej kopec od Vosecké na Českou budku (1. kolo 28 minut, 2. kolo 40 minut) a otáčel k prameni Labe. Přede mnou ležela mísovitá prohlubeň Labské louky, pocítil jsem nával adrenalinu a endorfinu. Vítr, dosud šlehající zleva se opře do zad, teď se lyže konečně bez námahy rozletí po pláni…když mě na druhé straně pánve tohle nadšení přešlo a já to nevzdal jen proto, že jsem měl kapsy narvané čokoládou, bylo pro Hanče už příliš pozdě.

Lyžařské století

Do tehdejších bud nebylo zavedeno telefonní spojení a mnohdy tam nebyla ani elektřina. Neexistovaly žádné zkušenosti ani ucelená pravidla pro vyhledávání a záchranu osob. Oblečení, jako například slavná Hančova košile, se stěží mohla rovnat dnešním moirám a merinům spodních vrstev a Vrbatův kabát by zřejmě předčila každá šusťáková bunda.

I dnes, kdy máme po kapsách mobilní telefony, satelitní navigace, strojově upravené stopy, na hřebenech horské restaurace, kvalitní lehké a funkční oblečení, lehké a spolehlivé vybavení, se často v Krkonoších někdo ztratí. I profesionálům z horské služby dá hodně práce tyto lidi včas najít a někdy to nedokážou vůbec.

Tak jak to probůh měli dokázat Bohumil Hanč a Václav Vrbata před sto lety?!

Porozumění

Mistr Hanč mě na svém hřišti totálně deklasoval… ale já to zase přežil. V 17:38, po osmi hodinách a třiceti pěti minutách na trase jsem stál u mohyly na Zlatém návrší. Zbývalo dvacet tři minut sjezdu na Mísečky, abych dovezl Hančovu startovní „šestadvacítku“ do cíle. „Mistře Hanči!“ zavolal jsem do mlhy, která mě celý den obklopovala, „Mistře Hanči – jedeme domů!“

Celkové časy a nutriční hodnoty

Srovnávání nesrovnatelného

1. kolo:

9:26 Labská, start

9:46 Martinovka (20 min)

10:50 Vosecká (64 min)

11:18 Violík (28 min)

12:11 Labská (53 min)

celkem: 2 hod, 45 min (Hanč 2 hod 20 min)

2. kolo:

12:41 Martinovka (30 min)

14:11 Vosecká (90 min)

14:51 Violík (40 min)

15:44 Labská (53min)

celkem: 3 hod 33 min (Hanč nedokončil)

3. kolo:

16:10 Martinovka (30 min)

17:05 Violík (55 min)

17:38 Zlaté návrší (33 min)

18:01 Mísečky (23 min)

celkem: 2 hod 29 min

Celkový čas: 8 hod 35 min

„Nutriční hodnoty“

9:26 káva na startu

11:18 Violík, cca 8 g čokolády

12:11 Labská, big corny

12:40 Martinovka, cca 3 dcl teplého ovocného sladkého čaje, 8 g čokolády

13:45 Vysoké kolo, podřadná müsli tyčinka v jogurtu švestková (půlka)

14:10 Vosecká, 2dcl coca cola doředěná 3 dcl jemně perlivé vody

14:51 Violík, 8 g čokolády

15:40 Labská, big corny

16:10 Martinovka, cca 4 dcl teplého čaje, 8 g čokolády

17:05 Violík, 8 g čokolády

17:38 Zlaté návrší, cca 0,4 l vody

Související články: Závod se smrtí, …jak mrtvému zimník

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: