HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Příběh Kejda Ski Teamu, část 2 – Za polární září na Lofoty

Příběh Kejda Ski Teamu, část 2 – Za polární září na Lofoty

Po tatranském warm-upu přišel čas na první exotičtější dobrodružství sezóny 2013. V plánu jsme měli norské souostroví Lofoty, čarokrásné, divoce rozeklané ostrovy za severním polárním kruhem, které mají obrovský a dosud ještě ne zcela objevený potenciál pro strmé lyžování.

Sjezdy z alpsky vyhlížejících vrcholů končíte na plážích v plochých fjordech.Díky našim dřívějším častým letním návštěvám severního Norska, kdy jsme za polární kruh jezdívali kvůli prvovýstupům v tamních neprozkoumaných, horských stěnách z úžasné žuly, jsme věděli, že Lofoty určitě musí nabízet i nepřeberné možnosti extrémních sjezdů. Tím jsme si byli jisti. Jenom stále zůstaval jeden nevyřešený problém: ubytování. To je totiž v Norsku extrémně drahé a přitom v zimě či na jaře poměrně nezbytné.

Minulé léto jsme strávili opět pár týdnů v těchto končinách a kromě lezení jsme věnovali nějaký ten čas právě průzkumu a vyhledávání obtížných sjezdů. A pak se to konečně stalo. Byli jsme už poněkolikáté v Kjerkfjordu na lofotském ostrově Moskenesoya, v malé osadě, kam se člověk dostane jedině člunem, a čekali na počasí pro pokus v našem bigwallovém projektu. A tehdy jsme se seznámili s rodinou místního rybáře, která používala svůj domek v osadě už pouze jako chatu. Slovo dalo slovo, sympatie byly zřejmě vzájemné, a návštěva zimních Lofot byla rázem naplánovanou realitou, navíc podpořená právě možností ubytování v tomto úžasném, odlehlém fjordu, obklopeném přímo šílenými sjezdy z vrcholů naprosto spektakulárních tva­rů.

Dalším problémem této destinace je však vychytání podmínek. V dané zeměpisné šírce jsou Lofoty nejteplejším místem naší planety, klima je velmi oceánské a silně ovlivněné teplým Golfským proudem. Navíc si musíte uvědomit, že lyžujete přímo u moře, vše se odehrává ve výšce 0–1150 metrů nad mořem. Je tedy třeba počkat na co největší množství sněhu a potom neprodleně vyrazit. V březnu, kdy už začínají být kuloáry dostatečně vyplněné sněhem a délka slunečního svitu se blíží 12ti hodinám, totiž může ze dne na den přijít třídenní slejvák a vše je pryč… Po výměně několika mailů s lofotskými horskými vůdci jsme si řekli, že je čas vyrazit, i když v mírně pozměněném složení: posíleni o jednu ženu, Vandu, a oslabeni o Mácu.

Po dvou dnech nonstop jízdy jsme urazili zhruba 3000 km, což už pro nás nebyla žádná novinka. Novinkou však byl fakt, že posledních 700 km jsme jeli po sněhu a ledu, v severním Norsku a Švédsku se nesolí. Konečně jsme dorazili do přístavního města Bodo, metropole severu, a nalodili se na zasněžený trajekt směr Lofoty. První pohledy na vrcholy nás trošičku znejistili, sněhu nebylo tolik, v kolik jsme doufali, ale některé základní lajny jistě pustí. Navštívili jsme naše přátele a společně vyrazili do starého známého Kjerkfjordu, tentokrát však převlečeného do zimního hávu. Prvního rána nás přivítalo sluníčko a nebe bez mráčku, ale protože na Lofotech neexistuje příliš relevantní lavinové zpravodajství, vyrazili jsme nejdřív za jednoduššími kopci, abychom se seznámili se sněhovou pokrývkou a lavinovou situací na všech expozicích. Když máte na některém místě strávit delší dobu na lyžích, tak takové seznámení není nikdy na škodu.

Zamířili jsme přes sedlo do vnitrozemí ostrova, kde jsme si vyhlídli dva zhruba 600 metrů vysoké vrcholy s táhlými pláněmi cca 30–35°, kde se na našich širších lyžích dali zajet parádně rychlé prašanové lajny. Po cestě zpět do fjordu jsme se rozhodli pro první extrém, severní hřeben dominantního Segltindenu, který se tyčí přímo z moře do 750 metrů a navozuje dojem yosemitského Half Dome. Jde o neuvěřitelně panoramatickou linii, kde jedete jakoby po velrybím hřbetu, s výhledem na velkou část souostroví, po levé ruce jsou hluboko pod vámi tmavé vody fjordu a vpravo zamrzlé jezero a dále za hřebenem opět moře. A když se tam objevíte za zapadajícího slunce a přicházející dramatické oblačnosti, tak jako se to poštěstilo nám, uvědomíte si, že jste skutečně našli Magic Islands, jak se Lofotům občas přezdívá. Tahle vyloženě požitková pasáž potom končí dvousetmetrovým skalním zlomem, kde jde skutečně do tuhého: exponovaných 50°.

Bohužel, Lofoty se nám záhy rozhodly ukázat i svou stinnou stránku a zahalily se do hustých černých mraků, z kterých stále sypal sníh za doprovodu víření vichřice. Přišlo několik malých dní. I když, co je to malý den, jste-li zcela sami v zapomenuté zasněžené zátoce, do které vplouvají ledové kry, v dřevěném 130 let starém rybářském domku daleko za polárním kruhem, a když se v noci na chvíli vyjasní a usměje se na vás štěstí, můžete pozorovat pomíjivou krásu polární záře.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Konečně se počasí zlepšilo, jen silný vítr zůstal, a tak jdeme zase něco zkusit. Sněhu nenapadlo zas tak moc, ale je hodně zrádně přefoukaný. Podle toho musíme přizpůsobit plány. Vymysleli jsme túru na Breiflogtinden po jeho západním úbočí, které bývá vždy hodně vyfoukané. Za nepříjemného vichru se prosmýkneme krátkým žlabem na oceánskou stranu ostrova na západní svahy Breifu, a najednou už před námi není nic. 500 metrů hluboko pod námi buší rozzuřený oceán do lofotské hradby skalních stěn a pilířů, kolem bez ustání víří sníh a v dáli za černými zlověstnými vodami už můžeme tušit jedině Grónsko.

Vydáváme se úbočím dále k vrcholu, místy je sníh vyfoukaný na podklad a místy se zase boříme. Nedaleko vrcholu protíná svahy žebro. A za ním je nafoukané nečekané množství sněhu, které brání v dalším postupu. Boříme se po pás a kopírujeme skály tak, abychom omezili riziko laviny. V jednom místě to už ale nejde. Je třeba přetraverzovat žlab. Obouvám si lyže a chci ho potichoučku polehoučku diagonálně přejet. Jen co se odpoutám od skal, vše se dává do pohybu! Lavina!!! Naštěstí mám lyže na nohou a určitou rychlost a přímo ve směru mé jízdy kouká malý skalní ostrůvek, kolem kterého už plují sněhové masy. To je jediná šance! Tok sněhu se mi snaží podrazit nohy jako dravá řeka. Vázání na jedné z lyží už to nevydrží a vypne. S hučením ve spáncích nakonec na jedné lyži v polopádu dorážím k vytouženému balvanu, lehám na něj a držím se ze všech sil, zatímco kolem burácí lavina.

Potom vše ztichne a nad mořem se nese jen můj vítězný úlevný řev a volání děcek, jestli jsem v pořádku. Euforii po chvilce tlumí fakt, že krásná a celkem nová lyže je v háji… Okamžitě to obracíme zpět a s jednou lyží to jde celkem pomalu. Až na pláních nad naší chatkou si začínám užívat svou novou monoski a radost, že jsme všichni v pořádku.

Další dny je hezky a já mám naštěstí ještě jeden pár lyží, Dynafit Muztagh Ata. A tak fungujeme dál. Obcházíme fjord bezprostředně kopírujíc pobřeží, sníh totiž sahá skutečně až do moře, a jdeme na Segltinden z druhé strany. Ta je návětrná a vypouklá, tedy teoreticky lavinově bezpečná. Předpoklad se dokonale vyplnil, bezpečně jsme na mačkách po tvrdém, větrem udusaném sněhu vylezli až na vrchol.

Odměnou je nám dechberoucí panoráma, nekonečné moře v dokonalé harmonii se zasněženými bělostnými vrcholy a letecký pohled na náš fjord a chatku. Tímto směrem totiž spadá 731 metrů vysoký Segltinden přímo do fjordu pětisetmetrovou stěnou. Sjezd končící až u hladiny je třešničkou na dortu po dni, na který se nezapomíná.

Co dál? Ještě vás to baví? Ne? Tak teď určitě zas bude 😉 Vyrážíme totiž na repete na Breiflogtinden. Někde hluboko živím i malou naději, že třeba najdu svou ztracenou Hardsajdu. Tentokrát jsou podmínky mnohem příznivější, za chvíli jsme v místě průseru. A… po chvilce rozhlížení ji vidíme! Je tam! Ano, moje lyžička. A zase vítězný řev, na tom stejném místě. Kolik může jedna lavina udělat radosti 😉 Ponaučení? Nikdy to nevzdávej po ztrátě lyže v lavině, téměř vždy je totiž těleso laviny po pár dnech odfoukáno a lyže zůstane na tvrdém podkladu. Fouká-li pár dní vítr a vypadená lavina si nestačí sednout, je šance velká. Vyzkoušeno už dvakrát 😉

Tentokrát jsme úspěšně vylezli až na vrchol Breifu, gigantického bradla, který chrání celý Kjerkfjord před šíleným severozápadním větrem, který tak často souostroví neúprosně bičuje. Západní úbočí končící ve zpěněných vodách Atlantiku je místy skoro bez sněhu, ale protíná jej úzký mělký žlab, kterým sjíždíme až dolů, na zcela opuštěné pobřeží, kam se jinudy nedostanete.

Když dole sundáváme lyže, slyšíme zvláštní zvuky. Na malém skalnatém ostrůvku, asi 40 metrů od břehu, je veliká kolonie obrovských, tlustých tuleňů! Jsou až tři metry dlouzí a je jich spousta. Tuleni skáčou do vody a zase vylézají, někteří se jen válí a my si užíváme neuvěřitelné podívané, kterou skýtá tohle přírodní divadlo. I kulisy jsou perfektní. Cítíme se jako v National Geographic.

A když už jsme u té fauny, domlouváme si s našimi přáteli ještě jeden netradiční zážitek. Bratranec našeho Roberta se stále živí tradičním způsobem, má rybářskou bárku a je malým soukromým rybářem. Jednoho dne nás tedy bere s sebou na celý den na moře na vytahování sítí. Vylovili jsme 3 tuny ryb, ale Hollvar s tím k našemu překvapení vůbec nebyl spokojen. My spokojení byli nadmíru, já osobně hlavně díky nezvyklým výhledům na řetězec Lofot, který z této perspektivy vypadal zase krapet jinak. Vůně ryb, pohupování lodi, kosa jak z nosa, zasněžené pobřeží – esence Arktidy.

Posledním lofotským sjezdem se stává Moltbaertinden, o který jsme se průběžně pokoušeli po celou dobu pobytu, ale nebezpečí lavin nás vždy obrátilo zpět. Až nyní si sníh konečně sedá. Jde o originální linii, kterou člověk jen tak nenajde. Jede se po pláních hřebene, který na obě strany spádá dolů strmými skalními stěnami a potom rampou do obřího kotle, prastarého ledovcového karu. Celý sjezd končí přímo u dveří naší chatky.

Po cestě domů dáváme ještě tůru po nekonečných pláních přímo na polárním kruhu a něco malého taky v severním Švédsku v oblasti velkých jezer a solitérních vrcholů, aby byl severský dojem a zážitek kompletní. Už je konec března a my se nemůžeme dočkat jarních podmínek v Tatrách a Alpách. Jsou před námi další vzrušující kapitoly naší předperuánské přípravy a hlavně jaro, nejhezčí čas v horách!

Kejda Ski Team na FB.

Na článku a dorovodném obrazovém materiálu se velkou měrou podíleli i další členové Kejda Ski Teamu Jakub Macek a Ondřej Švihálek.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: