HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Příběh Kejda Ski Teamu, část 3, Brnčalské legendy

Příběh Kejda Ski Teamu, část 3, Brnčalské legendy

Chata pri Zelenom plese (1551 m), to nejsou jen nejlepší tatranské mixy v severce MKŠ, to nejsou jen nejlepší tatranské skalní cesty na Jastrabej veži, nejlepší silvestrovské večírky anebo ústretový personál, díky kterému se cítíte jako doma…

Ona je i domovem mnoha z nejtěžších a nejdelších sjezdů v Tatrách: Malý a Velký Kežmarák, Lomničák a Pyšné štíty – to je hradba protkaná bláznivými liniemi!

Na Brnčálku, kde jsme v průběhu let horolezecky dospívali a z které máme tolik nádherných vzpomínek, jsme vyrazili v polovině dubna 2013. Podmínka famózní, v severech nejlepší za poslední roky. A tak šly jezdit opravdové legendy!

Hned po našem večerním příchodu na chatu vidíme, že podmínky jsou určitě skvělé, je tady totiž tatranská skiextrémová elita: Rasťo Peťo, Rišo Bohmer, Matúš a Tomáš Chromec. Rasťo chce zopakovat týden starý Rišův a Matúšův prvosjezd (pravděpodobně prvosjezd), něco jako severozápadní hranu Malého Kežmaráku, ale chce to ještě vylepšit napojením na Nemecký rebrík a ním až dolů. To je parádní myšlenka, která dělá z tohoto sjezdu jeden z nejdelších skiextrémů v Tatrách. Je to logická linie, kterou jako jedinou můžete lyžovat Malý Kežmarák zpět na Brnču, a to skutečně pouze masivem MKŠ a bez zutí lyží.

Mě s Ondrou na tento pokus nemusí Rasťo zrovna dvakrát přesvědčovat a další ráno se jde na to. Výhodou je i to, že chalani už jsou v dolině déle a mají přesně vypozorované podmínky. Můžeme si tedy dovolit jít nahoru Medenou dolinou a potom žlabem do Hornej Kežmarskej štrbiny, což znamená, že horní půlku si prozkoumáme při výstupu, ale Rebrík už ne. To bude takový lyžařský On-Sight, který si ale za současných podmínek a díky naší znalosti Rebríku z mnoha mixových polezenic můžeme dovolit.

Otázkou zůstává načasování. Nemůžeme se shodnout, kdy do toho vlastně začíná svítit. Nevadí, budeme tam raději dřív než později. No nakonec jsme tam v devět hodin ráno, šlo to nečekaně dobře a slunce je ještě daleko. Nezbývá než si užívat výhledů a sluníčka na vrcholu, což není žádný problém. Sjezd zahajujeme až v poledne a jde to docela dobře, 50° není na tomto sněhu velký problém a tak se dostáváme až k traverzu do ústí Rebríku. Kousek se musí i vyšlapat a do ruky si raději bereme čakan, tady je to asi nejstrmější. Rebrík už je potom hlavně o tom pohlídat si stav sněhu a nenajet na nějakou náhodnou desku, s kterou by člověk vypadl do stěny.

V místech, kde dělá dolní půlka stěny a její věžičky této diagonále „zábradlíčko“, se dá jet úplně bezstarostně a vychutnávat tento grandiózní sjezd. Na chatu dojíždíme v totální euforii z úspěšného prvního opakování SZ hrany a následného průjezdu nechvalně proslulým Rebríkom. Na nic nečekáme a hned si dáváme před chatou oslavné pivko. Už je horko na tričko. Jarní sluníčko tu pere, i když s letošní nadílkou sněhu svou bitvu zatím ještě prohrává.

Ostatní dali tento den Tatarkův sjezd z Malého Pyšného, který byl opředen mnoha tajemstvími a pro mě osobně to byl celkem legendární sjezd. Ta linie je prostě skvělá, přímočará a přitom rozmanitá. Ale nevěděl jsem o nikom, kdo by to někdy jel. Málokdy je tolik sněhu, aby to šlo projet bez zutí lyží a v** průvodci od Štofana to má i pekelnou klasu**. Podle těchto informací by to měl být jeden z nejtěžších sjezdů v Tatrách. Borci ale roušku tajemství úspěšně poodhalili, a přestože zvolili trošku jinou linii než Tatarka před 27 lety, ukázalo se, že je to lyžovatelné celkem v pohodě. Cíl pro další den byl jasný, opět ve spolupráci s Rasťom.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Do tohoto sjezdu, který je orientován na severovýchod, začíná svítit mnohem dřív, už od osmi hodin ráno, a tak byl brzký start nezbytný. Valíme honem nahoru ve stopách našich předchůdců, které jsou ale místy zasypány. Asi v 9h jsme na vrcholu a něco po deváté zahajujeme sjezd. Jsme pevně rozhodnuti přesně zopakovat Vladovu lajnu, a dole ji možná i napřímit. Co se týká množství sněhu, je klíčový traverz pod vrcholovým žlabem. Už teď je tu riadna riedina a hodně kamení, za den, dva to už nejspíš nepůjde vůbec projet. Nám se to naštěstí ještě daří. A právě o tomto jsou nejtěžší a výjimečné linie světa skimountaineeringu – být v pravý čas na správném místě a využít toho!

Z horního na dolní sněhové pole projíždíme žlábkem, kterým sjezd (asi) napřimujeme. Potom už zbývá jenom vyřešit dolní traverz do Medené kotliny, kde je potřeba trocha šlapání a hodně práce s cepínem. Rasťo to dává bez zutí lyží, nám už to za to nestálo, na tři metry jsme je sundali. Sjezd se nakonec ukázal jako jeden z nejhezčích, co jsme v Tatrách jeli, a ani ne extrémně těžký.

Slovenská parta odjíždí vstříc svým zaměstnáním amy zůstáváme s Ondrou na chatě téměř sami. Nechceme si sjezdy v severech ještě úplně vyplýtvat a tak vstáváme extra brzo, asi ve 4h (?), a obíháme co nejrychleji celý masív Kežmaráku a Svišťovky, traverzujeme na Skalnaté pleso a normálkou na Lomničák. Cílem je sjezd Cez Cmiter. Tento kotel otočený na jih má svoje mikroklima, na jaře se dokáže pěkně rozehřát a tak tu platí klasické „čím dřív, tím líp“. Deadline na sjezd máme stanovený na 10h, později do toho nejspíš najíždět nebudeme. Ondra se odpojuje a jde do Cmiteru, udělá nějaké záběry. Já valím po sjezdovce nahoru. Stíhám to tak akorát, na vrcholu ani moc neodpočívám a jdu na to. Sjezd Cez Cmiter je celkem lehký, ale je to super klasika, dlouhá a v dobrých podmínkách prostě na vychutnání.

Užívám si parádně odměklý firn a úžasnou přírodní scenérii kotle obklopeného divokými stěnami. Na horním okraji Cmitera vyzvedávám přímo pod Velkou Vidlovou vežou Ondru a dál už jedeme spolu. Na prahu Cmitera překonáváme s pomocí cepínů a sešuchávání bokem krátký ledík a pálíme to velkými oblouky na Skalnaté. Večer konečně přichází na chatu Máca a KST je kompletní. S chatárom Tomášom Petríkom konzultujeme možnost sjezdu žlabu mezi Kežmarskou kopou a samotným Malým Kežmarákem (a pak dolů Rebríkom). Dole od plesa vypadá žlab krom jednoho úzkého místa dobře vysněžený. Sjet něco takového, vlastně přímo ve stěně MKŠ, je hodně lákavé. Podle Tomáše je žlab nedávno vypadený a určitě nemá víc než 55°. Takže možné to je!

Konečně nemusíme vstávat brzo, je to čistý sever a musíme se spolehnout jen na „atmosférický odmäk“. Nespěcháme a na vrcholu dáváme hodinku oddech. Poté do toho najíždíme a díky horní vrstvě skoro-prašanu se dá 53° sklonu docela rozdýchat, i když je to nahoře trošku exponované. Úzké místo je tvrdší, ale jde, a pak je to až na Rebrík a dolů pohoda. Na prvosjezd je to relativně jednoduché, bylo by s podivem, kdyby to před námi nikdo nejel, ale možná je to jen výjimečnými podmínkami této zimy. Nevíme a ani to moc nezjišťujeme. Možná prvosjezd, možná ne.

Čeká nás asi poslední den a poslední, asi největší výzva. Legendární sjezd Roba Gálffyho, Medené lávky! Letos to podle chataře ještě nikdo nejel. Je to sice zvláštní lajna, hodně traverzová, ale na druhou stranu má takový ten zvuk, při kterém se nejednomu tatranskému lyžaři zapotí ruce a zamrazí v zátylku. Expozice je místy dost odstrašující. Je jasné, že to musíme vylézt nahoru na Lomničák přímo těmito lávkami, a přesně si očíhnout podmínky. Do první půlky lávek slunce nikdy nezasvítí, do druhé na jaře odpoledne celkem svítí a o to je to složitější.

Při lezení nahoru, s mačkami a dvěma cepíny, je sjezd celkem hroznou představou. Vychytat podmínky pro toto podujatie je loterie: musí být opravdu hodně sněhu kvůli hornímu zúžení, nesmí to být příliš zmrzlé, což je tady ve stinném Mordoru tohoto severního kotle málokdy, a hlavně musí být sníh totálně sedlý a stabilní: jakýkoliv malý sněhový splaz vás s okamžitou platností vyprovodí z úzké lávky dolů do stěny. Po vylezení celých lávek konstatujeme, že první a třetí podmínka je beze zbytku splněna, problém je, že je to celkem tvrdé. Ne přespříliš, ale mohlo by být líp… Na vrcholu opět není kam spěchat, ale je zbytečné v sobě příliš dlouho nechat hlodat červíčka pochybností a nervozity.

Sjezd se odehrává ve znaku velké opatrnosti a absolutního soustředění, technicky to není úplně strašné, strašná je ta expozice. Celé to jedeme s cepínem na hůlce. Hrany drží, ale pocit to není úplně příjemný. Snažíme se jet poctivě, a tam, kde je prostor na obloučky, je také udělat. Ale všechno jednou končí a tento sjezd, z mého pohledu zatím za dané situace a zvoleného stylu náš nejvážnější v Tatrách, je šťastně za námi.

Jen pro radost ještě vybíháme do Baranieho sedla a pak už lyžujeme pohodově až na Brnčálku. Sněhu ubývá před očima každým dnem, denní teploty jsou víc než jarní a na slunných svazích začíná být sníh promočen v celém profilu. Blíží se konec dubna a v našich milovaných Tatrách je sezóna téměř u konce. Vše se probouzí po zimním spánku a v této životem a sluncem oplývající atmosféře sjíždíme z chaty dolů. Je jasné, že další cesta vede do západních Alp! Konečně přišel čas velkých hor, od kterých si mimo jiné slibujeme první fázi aklimatizace pro expedici do Peru. Ale na tento tatranský zátah jen tak nezapomeneme!

Foto a videodokumentace Ondra Švihálek + Rasťo Peťo + Jakub Macek + Dana Konečná

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: