Postupující jaro nás dále provázelo sezónou a tlačilo nás do stále hlubších údolí a vyšších hor, kam postupně teprve přicházely ideální podmínky pro extrémní lyžování. Úroveň naší vyježděnosti se začala blížit vrcholu. První výlet do Hohe Tauern tohoto roku, na samotném sklonku dubna, vedl na Grosses Wiesbachhorn a jeho Ostrinne.
Celý masiv Wiesbachhornu převyšuje údolí Fuschertal o úctyhodných 2700 metrů a Ostrinne v něm je zřejmě nejdelší žlab va východních Alpách. Posuďte sami: 1600 m převýšení! Technicky to není nic složitého, 47° nahoře a dále už jen 40–45°.
Problém je spíše východní orientace, do žlabu peče slunce hned od svého východu, a proto je třeba vyrazit nahoru již den předem, přespat ve winterraumu chaty Schwarzenberghütte (1500 výškových metrů) a brzy ráno co nejrychleji dorazit zbývajících 1500 výškových metrů. Je to tedy docela náročné, ale to věci na kouzlu jedině přidává! Sjezd pak musíte jet poněkud natěžko a připravit se na divoké podmínky: buď pojedete brzy, nahoře bude ještě nebezpečně tvrdo, ale spodek bude pěkný a bezpečný, nebo pojedete později, nahoře si budete výskat a dole vás sejme lavina.
Protože cokoliv se pohne v tomto gigantickém úbočí, svede dolů do údolí právě tento žlab. A nahoře to může začít jen utržením nicotné sněhové krajky na skalní římse. My měli problém spíše s druhou variantou, ale ještě jsme to stihli. Je to trošku alchymie, ale ať už si budete s podmínkami hrát jakkoliv, jisté je jedno: ten žlab bude v úplně jiném stavu na svém počátku v 3500 m a dole u ústí v 1900 m.
Ale o tom jsem dnes vlastně ani nechtěl vyprávět. Přenesme se nyní přes týden škaredého počasí na začátek května a začátek mého a Ondrova nádherného alpského road tripu, který měl prostě všechno. Auto napakované jídlem na tři týdny, průvodce, mapy, směr Chamonix a Wallis! Ale uvidí se, kam nás to zavane. Nejdřív jsme si dali předehru: začali jsme na klasice klasik, kterou je Grossglockner Palaviccini Rinne.
Prohlédněte si všechny fotografie k článku…
Po výrazně odtátém ledovci Pasterzee jsme vystoupili ke Glocknerbiwaku, kam jsme to stihli těsně před příchodem sněhové metelice (ejhle, zase jsme našli zimu!) a bouřky. Naštěstí sněhu nenapadlo moc. Ráno vstáváme asi ve tři, a v pět vyrážíme ještě za úplné tmy. Má být teplo, tak spěcháme. Před šestou nás zastihne vycházející slunce přímo na nástupu Palačinky. Celá severní stěna se v mžiku koupe v paprscích jasně oranžové barvy. Rygól v dolním zúžení dává tušit, že tudy budou za chvíli jezdit malé sněhové expressy, až se stěna začne čistit po včerejší bouřce.
Jak stoupáme nahoru, dole nad Pasterzee začíná přibývat mraků. Přícházejí pomalu a nenápadně od Heiligenblutu a lidem tam dole se chystají překazit slunečný jarní den. Nám se za to však naskýtá dechberoucí podívaná. Mraky se nasunují a pokradmu kupí kolem Fuscherkarkopfu, Johannisbergu i jiných, až jsou za chvíli vidět jen špičaté vrcholky. Ostrovy v oceánu nadýchaným, neškodných mračen. Ale hladina oceánu ještě o chlup stoupá a nad mračna už ční pouze majestátní Grossglockner! Neomezený monarcha ve svém království věčného ledu, nikdy nespoutaný ve svém rozletu nad okolní krajinou. A my dva na něm, jediní dva človíčci v nehostinné severní stěně skal, ledu a sněhu. Jako nepatrní mravenci stoupáme k vrcholu, do nebes, mraky zcela odtržení od života v údolí. Sami v nové, spektakulární realitě.
Po dvou hodinách dřiny, krátce po osmé hodině, už to z lyžařského pohledu nejde dál. Jsme téměř na začátku mixu. Musíme cepíny vytesat pořádnou polici do firnové stěny, abychom si mohli vůbec nasadit lyže. Právě tady nahoře je sklon nejstrmější, 55°. Pod námi je 600 metrů této nakloněné roviny. Tolik my ale nevidíme, spodek se ztrácí v mracích.
Po chvilce odpočinku jdeme na to. Tady skutečně platí, že první oblouček je nejhorší. Lyžujeme přímo do mraků, jako bychom vyskočili z letadla! Nad hlavou modrá, pod lyžemi bílá a hodně strmě dole našedlá. To je teď náš svět! Perfektní podmínka nám to ale hodně ulehčuje a v místě, kde se žlab rozšiřuje a ztrácí sklon na 50° můžeme i docela povolit uzdičku obloučkům. Jak by řekl Andreas Fransson: „It’s more freeriding than extreme skiing“ 🙂 Mraky zase trošku klesají, společně s námi. Užíváme si plnými doušky lyžování v tomto zvláštním světě až po dolní zúžení. Tam je potřeba, aby jeden hlídal, jestli nejede lavinka a druhý to rychle projel. To se nám daří a je posekáno!
V bivaku balíme věci a navázaní sjíždíme po ledovcích dolů, což je docela sranda. Ale i to je potřeba trošku natrénovat. U auta jsme kolem poledne, popojíždíme na louky, které už jsou zase na slunku a prohřáté, sušíme a chystáme přesun do Mekky – Chamonix!
Foto: Ondřej Švihálek
