HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Rozhovor s bratry Švihálkovými aneb Extrémní skialpinisté Kejda ski team

Rozhovor s bratry Švihálkovými aneb Extrémní skialpinisté Kejda ski team

Kejda Ski Team je brněnská formace extrémních lyžařů tvořená bratry Švihálkovými a Jakubem Mackem. Loňskou sezónu se do toho opravdu opřeli a mají za sebou nejeden strmý sjezd v Tatrách, Alpách, norských Lofotech a v peruánských Andách.

Ačkoliv je jim pouze 21, resp. 24 let, mají Švihálci v horách už něco za sebou a tak jsme je trochu vyzpovídali. Jakub už u toho bohužel být nemohl, protože zemřel v Peru pod Tocllaraju právě na jejich společné expedici.

Další články Kejda Ski Teamu:
Příběh Kejda Ski Teamu, část 1 – Warm up ve Vysokých Tatrách
Příběh Kejda Ski Teamu, část 2 – Za polární září na Lofoty
Příběh Kejda Ski Teamu, část 3 – Brnčálské legendy
Příběh Kejda Ski Teamu, část 4, Střípky z Vysokých Taur
Příběh Kejda Ski Teamu, část 5, Chamonix, kolébka extrémního lyžování
Příběh Kejda Ski Teamu, část 6, Peruánský prolog
Příběh Kejda Ski Teamu, část 7, Ranrapalca

Proč Kejda .-)?
Kejda, tak jsme začali říkat mokrému sněhu, takové té vatě až šlichtě. A smáli jsme se, že v tom jezdí skialpinisti vlastně nejčastěji a začali jsme si tak říkat.

Jak jste se dostali k lezení, skialpinismu a následně přešli k extrémním sjezdům?
Jako malý nás rodiče brali často do hor, hlavně na turistiku a lyže, ale občas i na feráty. A občas na skalky. Až jsme z toho všeho měli rozum, tak v patnácti, začali jsme lézt na vlastní pěst. Už tehdy jsme milovali hory. Hodně rychle jsme v nich začali lézt, protože kvůli nim jsme to všechno dělali a děláme dodnes. Když se na to teď dívám zpětně, myslím, že ty naše horský začátky byly celkem divoká a nebezpečná doba. Nicméně nejspíš i nejhezčí, kdy se před člověkem v dechberoucí rychlosti otvíral jeden nový horizont za druhým. Letní horské lezení nám potom přestalo stačit a začali jsme lézt i ledy a mixy. A od toho už byl jen krůček ke skialpům. A protože lyžujeme odmala, byl ten začátek zase setsakramentsky rychlej. Brzy jsme zjistili, že skialpy jsou nejsvobodnější způsob pohybu v horách, ale nechtěli jsme se smířit s normálníma túrama. Z lezení jsme měli zafixovaný, že je naprosto normální se zlepšovat a ty vrcholy dělat čím dál obtížnějšíma trasama. Ve skialpech jsme od začátku hledali obtížnost, tak jako v lezení, a ne výstupovou rychlost, což je ve skialpu tradičněji přijímaná hodnota…

Vaše inspirace?
V lezení to byli vždycky hlavně bratři Huberovi 🙂 Když jsme začali s těžšíma sjezdama, nic moc jsme o tom nevěděli. Jen jsme chtěli zjistit, jak strmý sjezdy dokážem sjíždět. Až časem jsme zjistili, kdo by asi tak měl být náš idol, jakou to má historii a tak. Teď už vím, že žeru třeba Patricka Vallencanta nebo Jean-Marca Boivina. Ti to hodně posouvali dál. Oba mají prvosjezdy právě i v Cordillera Blanca v Peru. A jsou oba z Chamonix. A oba jsou mrtví a nestalo se jim to při lyžování. I proto má pro mě Chamonix nenapodobitelnou atmosféru. Co se týká hor nejvyšších, Hans Kammerlander je myslím dodnes nejlepším himálajským lyžařem. Jinak knížek o skiextrémech bohužel moc není.

Hodně času trávíte mimo domov, co na to Vaše nejbližší okolí (slečny, rodiny)?
Rodičům ze srandy říkáme, že si za to můžou vlastně sami 🙂 Ne, teď vážně, dávali jsme jim to v postupných dávkách, i my jsme začínali na překližce, tak měli možnost si na to postupně zvykat. Teď už v tom tak nějak všichni žijem, hory jsou v naší domácnosti všudypřítomné. A co se slečen týká, to mě jaksi dost míjí zatím, tak to aspoň nemusím řešit. To bys měl možná vytáhnout tučně :-D. Ondra nedávno vstoupil do beta-testování, tak jsem sám zvědav, jak to bude… ale je pravda, že možná aktivitu trochu omezí 😀

Spousty lidí by určitě zajímalo, kde na to berete chechtáky? Co nějaký sponzoři, chytají se? Přece jen to, co děláte, si to určitě zaslouží.
Ha, to je dotaz! Vždycky jde o to, co tomu jsi schopen obětovat a jak se umíš uskromnit. Většina lidí si myslí, že na cestování potřebuje spoustu peněz. Ve skutečnosti na to ale potřebuješ spoustu času a peněz zase tolik ne. Jen to musíš umět, cestovat levně… nesmí z tebe vyprchat punkový duch prvních teenagerských výletů 😉 Myslím, že většina lidí by byla v šoku, jak málo peněz stála tahle sezóna… Teď mi to vychází tak, že musím 5 měsíců pořádně makat a 7 měsíců mám víceméně volno. Ty mám na trénink a cestování. Tak třetina až polovina rozpočtu na sezónu je od sponzorů, ale i na tom musí člověk neustále pracovat. Točit videa, dělat fotky, psát články, promítat, dávat rozhovor 😀 je práce jako každá jiná a vezme to fůru času. Dneska je to prostě tak, že když chceš mít aspoň pár sezón za život úplně volnou ruku, co se týká výběru svých cílů a moci jet kamkoliv, musíš se umět trochu prodat. Důležitý je ale mít to v hlavě srovnaný, že to neděláš pro slávu nebo něco takovýho, ale pro vlastní svobodu.

V Tatrách jste jako doma. Podnikli jste tam spousty odvážných věcí, sám vím, že předpověď lavinovky a sněhových podmínek se mi v Tatrách lišila. My si vždycky řekneme, jedem na Zbojandu a uvidíme, co půjde .-) Jak přistupujete k výběru sjezdů v Tatrách?
Já si nemyslím, že by bylo slovenský lavinový zpravodajství špatný. Třeba oproti Norům je výborný.

Yrně nevěří nikdo. To ví všichni .-)
Já bych tady předně řekl, že v „hochwinter“ odšlapu spoustu tréninkových metrů na skialpech přímo na sjezdovce, na nějaký divočejší věci se v lednu moc nehrnu. Nikdy jsem nejel strmý sjezd dřív než v půlce února, kdy už ta lavinovka začíná být celkově lepší. Výběr probíhá tak, že člověk dojde na nějakou chatu do nějaké doliny a zhruba ví, jaký lajny tam jsou možný. A taky zhruba ví, jak orientovaný svahy budou nejspíš zrovna to pravý ořechový. Do jednoho z těch sjezdů vleze, a když je to dobrý, může pak už v té dané orientaci většinou posekat všechno, co v té dolině je. Vždycky je samozřejmě lepší být na jednom místě dýl a mít možnost opatrně vyzkoušet, v jakým je zrovna ta dolina stavu.

V Tatrách je spousta linií sjetá Vlado Tatarkou, Robo Gálffym …. a vlastně se ani o nich moc třeba dnes neví. Řešíte tyhle Vaše sjezdy s pamětníkama? Případně třeba s Miro Peťom, který tomu v Tatrách kraluje?
Když už se o nich zmiňuješ, ještě bych tě doplnil o Pala Lichého, Krejčího a Blahouta. To byla tehdy špička. Tihle všichni jsou borci ze silné generace 80. let, kteří v Tatrách neskutečně řádili a zanechali toho po sobě fakt hodně. My se s nima neznáme a tak nemáme možnost řešit. Pro nás je zdrojem informací knížečka Extrémne lyžovanie od Bohuša Štofana a samozřejmě bratia Peťovci. A i tady samozřejmě platí to, co v lezení: že když jedeš něco třeba právě od Tatarky, tak to má svou atmosféru jako když lezeš ve Skaláku něco od Kuchaře. A i tady se to dělí na známé žlabaře a známé stěnaře, taky jako na písku 😉

Zeptal bych se co si myslíš o nelegálním skialpinismu v Tatrách, ale bojím se vášnivých diskusí?
Paradoxem je, že skutečně občas bývají v Tatrách skoro nejlepší podmínky pro skialp až těsně po oficiální uzávěrce skialpové sezóny. V takovém případě je potřeba tu uzávěrku nerespektovat 😉 Mnohem víc Tatrám škodí davy turistů, kteří chodí v zimě po uzavřených chodnících. Zimní Tatry by měly zůstat registrovaným horolezcům, jen tak to lze regulovat.

Kterého z těch tatranských sjezdů si ceníš nejvíc?
Asi Medených lávek z Lomničáku. Když se člověk snaží to jet jakžtakž poctivě, obloučkovat a nezneužít toho, že je to traverz a skoro to jen posešoupat po hranách, tak je to díky té šílené expozici dobrý psycho. A potom si vážím toho žlabu z Kežmarské kopy, co se pak napojuje na Nemecký rebrík. Lyžovat v severce Kežmaráku je fakt speciální zážitek. A vážím si hlavně té myšlenky to vůbec zkusit. I bych věřil, že to může být prvosjezd, protože tím směrem se člověk fakticky nekouká s myšlenkama na lyžování. Nakonec to bylo i trošku lehčí, než jsme čekali a celkem to šlo. Ale vím v Tatrách o těžších věcech. Za ideálních podmínek si do nich snad i troufnem…

Všichni si myslí, že skialpinismus je super užívačka v prašanu. Dokážeš si užít např. sjezd v krustě, na takovej těch pěkných ledových nafoukaných námrazkách a podobný běžný chuťovky?
Jo, naprosto s tebou souhlasím, že v tomhle mají lidi zkreslenou představu. Je škoda, že do lyžařských filmů se v poslední době už dostávájí téměř jenom záběry jízd v dokonalým prašanu, které jsou z 90% z Britské Kolumbie a Aljašky. Jen tam jde totiž jezdit takto efektně a tímto stylem. Lidi potom mají zkreslenou představu, jak má špičkový freeride vypadat. Ale přitom lyžování ve volným terénu je docela pestrá paleta stylů a hlavně sněhů. My osobně, jakožto lyžaři strmých linií, který si sami vyšlápneme nahoru, jezdíme v prašanu třeba jen 20% z celýho toho objemu. Takže jo, myslím, že si dokážu užít sjezd v jakýmkoliv sněhu, pokud to teda není nad nějakých 40–45°, tam už potřebuju dobrej sníh. Když už se člověk vyplahočí nahoru, tak si to pak musí užívat dolů, no ne? 😉

Jelikož jsem vnímal jen Vaše úspěchy, vlastně ani nevím, jestli máte někde nějaký pytle? Prostě místo, kam už jedete po pátý a furt se to nedaří a nedaří.
Jo, pytle, to je vždycky vděčný téma 🙂 Takovej velkej pytel zůstal i v Peru. Tam jsme chtěli mimo jiné sjet Quitaraju, dostali jsme se i s lyžema až na vrchol, spolu s pochodem do BC to trvalo 5 dní, no a dolů jsme to vůbec nejeli, protože to nebylo v podmínkách. A 5 dní se tam plahočíš 🙂 Nebo na Lofotech jsme v průběhu dvou týdnů třikrát přišli pod jednu linii, co se nám moc líbila. Dvakrát jsme to obraceli skoro hned dole, protože se nám to zdálo lavinézní. Až napotřetí, den před odjezdem, se to konečně podařilo. Ale všeobecně, třeba do takových Tater, se snažíme jezdit přímo na podmínky, tak těch pytlů není tolik. Ale samozřejmě jsou.

U toho, co jezdíte, je krom kondice potřeba pořádně udržovat vybavení. Jak často se o lyže staráte, ničíte, kolik máte párů jaké preferujete nějaké typy?
To, co jezdíme, není na rychlost, takže výhodou je, že skluznice může být dobitá jak chce – a taky je. Ale hrany musí držet, o tom žádná. Ruční brusku na hrany, normálně origoš od závodníků v brankách, si bereme s sebou i na chaty nebo winterraumy. Jednou za čas mi pak hrany dělá kámoš servisák na přesnej úhel. Jinak mám dva páry: na nižší kopce (řekněme max. třítisícovky) a sjezdy do 45°, kde nejsou úzký místa, mám K2 Hardside. To jsou prostě parádní univerzálky, na kterých si člověk už krásně užije i třeba prašan. Na tom mám klasický techa. A pak mám K2 Backup, na čtyřtisícovky a výš a na ty nejstrmější a nejužší sjezdy. Subtilnější lyže je výhodou nejen při výstupu, ale i při skákaných obloučcích. Na nich mám techa TLT Speed Radical bez brzdiček. Jsou to takový moje očesaný skiextrémový speciály 😉 Oba tyhle páry jsou hodně tvrdý, aby podržely tam, kde musí.

Letos jste vyrazili do Peru. Jak se Vám líbilo v Peru? Co byl impuls vyrazit mimo Evropu? Proč zrovna Peru?
V Peru se nám líbilo strašně moc. Byla to pro nás sice velká neznámá, ale tak nějak jsme si pořád mysleli, že by se nám tam mohlo celkem dařit, i když lidi kolem nás tomu přece jen tolik nevěřili. Potom to pro nás byla velká euforie, když se nám dařil jeden kopec za druhým. My jsme vlastně vylezli všechno, pod co jsme přišli, a krom Quitaraju to i slyžovali. Takže až do toho osudnýho dne to byl ,,time of our lifes“, a za to jsem teď zpětně moc rád. Že vím, že poslední měsíc žil Kuba tak, jak chtěl a jak o tom snil.

A impuls? Už bylo na čase se podívat do opravdu vysokých hor, protože právě do nich pasuje skialp nejlíp. A protože nadmořská výška je druhý rozměr obtížnosti, hned vedle sklonu. Konkrétně Peru jsme si vybrali z jednoduchýho důvodu. Věděli jsme, že v rámci své nadmořské výšky jsou to organizačně i finančně nejlépe dostupné hory. Když jsme si zjistili další podrobnosti, bylo jasné, že Jižní Amerika je správná volba. Peru je země akorát pro Evropana: dostatečně zaostalá, aby to byla exotika a dobrodružství, a dostatečně pokročilá, aby se tam cítil příjemně a bezpečně. Další výhodou jsou krátké přístupy do base campů, většinou jen jeden den a tak člověk hravě stihne víc kopců za jednu expedici. V neposlední řadě jsou hory v Cordillera Blanca neuvěřitelně esteticky tvarované. Je tam spousta téměř dokonalých pyramid: Artesonraju, Tocllaraju, Alpamayo. A není tam moc zima 🙂 Mimochodem, jihovýchodní stěna Artesonraju je asi nejnádhernější lyžařskou linií světa.

Bohužel tam došlo i k nepříjemnostem. Kubovi při pokusu o první opakovaní sjezdu z Tocllaraju ustřelila lyže a následoval dlouhý pád. Bohužel během záchranné akce Kuba svým zraněním podlehl. Zkus to nějak trochu popsat, jak to proběhlo, už jste se z toho oklepali?
Spadl při lyžování, zřejmě mu ustřelila lyže, jak říkáš. Ale celé tohle neštěstí má podle mého názoru mnohem hlubší kontext emocionálního rázu, do kterého rozhodně nebudu zabíhat. Já lyžoval jinou lajnou, už jsem byl v té chvíli skoro dole, takže jsem potom byl rychle u něho, asi po patnácti minutách. Připravil jsem ho na transport a poskytl mu komfort, co byl v mých silách, potom přijel Ondra, a potom přišli vůdci z výškového tábora. Společně jsme ho transportovali na lyžích. Potřebovali jsme jej dostat pod 5000 m, pod hranici sněhu, kde byla teoretická šance, že přiletí vrtulník. Ale až z Limy. V Huarázu vrtulník není. Místní vůdci nás ujišťovali, že jinak to nejde. Ale ten ledovec je tam plochý a dlouhý. Byla to děsná dřina, hlavně my byli už zničení, po výstupu na vrchol. Když potom Kuba umřel během tohoto transportu, smutek a zoufalství alespoň trochu otupila totální únava. Taky síla a krása té lidské spolupráce, kdy zvlášť pod stěnou plnou séraků to byl pro každýho z těch zachránců trochu risk, zmírnila ty první, hnusný chvíle. Naplno to dolehlo až později. Dnes vím, že šance na záchranu prostě nebyla. Po nějakých stránkách jsme se oklepali, po nějakých stránkách úplně ne a jak se budeme cítit, až se zase postavíme nad nebezpečně strmý sjezd, to nevím. Nezbývá než věřit, že v pohodě.

Celkem je o Vás poslední dobou slyšet. Dostali jste ocenění za sjezd roku, promítali jste na Smíchovském festivalu alpinismu, začínáte se řadit mezi celebrity. Dokážete ještě vůbec třeba vyrazit na túru s někým, kdo si to chce jen zkusit? Takové to, jé ty prej jezdíš mimo sjezdovky, taky bych to chtěl zkusit, černou sjedu, mohl bych se k Vám někdy přidat?
Celebrity?! Co mi to tu povídáš? Navíc počkej, rupne mi v koleni a hned bude po celebritě 😉 Myslím, že hory by měly být z velké části o kámoších, a člověk by si to neměl kazit jen tím, že se snaží dělat něco výkonnostně. V horách máš být šťastnej, s kámošema, užívat si to a občas tam prásknout nějakej ten pořádnej výkon, ať máš na co vzpomínat. Kdybych mohl nějak zakonzervovat to, co jsem cítil k horám v těch začátcích, udělám to. Takže to je moje odpověď. Do hor chodíme s kámošema, i když jsou někteří třeba míň dobří lyžaři. Ale úplnýho začátečníka? To jedině hezkou holku 😉 Mimochodem, právě pro takové chystám v únoru First Female SkiMountaineering Camp 2014. Zájemkyně ať kontaktují náš facebook 😉 Vážně!

Zpracování fotek a videí z Vašich akcí je skvělé. V budoucnu se Vám to bude hodit. Focení a filmování mě v určitých momentech sere, když na mě kolegové řvou: stůj, teď vydrž, teď běž …ne/dívej se na mě. Bože zase máš tu zelenou větrovku se záplatama, ta to celé zkazí, proč nemáš tu červenou? Musí to bejt maličko na hlavu, když se snažíš o těžký sjezd a do toho ještě myslet na to že natočíš video, který musí být na reprezentativní úrovni.
Jo, zvlášť u vážných sjezdů mě to taky přijde nepříjemný, tak nějak to pořád narušuje koncentraci. Ale pomalu si zvykám. Za kvalitní foto a video materiál vděčíme z 90% Ondrovi, na kterým je vidět, že ho to fakt baví. Občas to mezi námi kvůli tomu zaskřípe, já mám občas hodně chuť si ty hory a ten sjezd užít tak nějak kontinuálně a nerušeně, ale když pak doma vidíš ty výtvory, tak to je nádhera a velká motivace, že je to práce, která má výsledky.

Co budoucnost? Cho-Oyu nebo Dhaulagiri? Oba kopce už české provosjezdy (Cho-Oyu v roce 2000 Vladimír Smrž, Dhaulagiri v roce 2009 David Fojtík) mají. Nelákala Vás některá linie 8×xx co ještě sjezd nemá?
Tady je to potřeba to upřesnit. Cho je bez debat slyžovaná, dokonce bez kyslíku cca 20ti lyžaři. Chtěli jsme tam jet s Brňákama, ale bohužel se to nepodařilo zorganizovat. Ale Dhaulu ještě nikdo nikdy kompletně nesjel. Když to řeknu takovým tím klasickým horolezeckým výrokem, je to ,,jeden z posledních velkých problémů“ extrémního lyžování. Fojťas k tomu měl nejblíž, ale úsek dlouhý 600 metrů mezi trojkou a dvojkou nejel, protože tam měl led. Na Dhaule je to o štěstí na podmínky. Sám jsem s Davidem o Dhaule už hodněkrát mluvil. A tak chceme navázat na jeho parádní výkon a udělat z Dhauly „československou skiextrémovou horu“ 🙂 Jedu tam právě s Mirom a Rasťom Peťovcami v rámci slovenské expedice a uvidíme, jestli budeme mít štěstí. David nám celkem věří 🙂
Jinak mě se celkově líbí kombinace obtížnosti technické a výškové, tak doufám, že budu jezdit do velkých hor častěji. Lyžovat se dá bez pochyb ještě z Šiša Pangmy, GII, Manaslu,… Anebo třeba Bolívie, Pamír a taky návrat do Peru, kde máme ještě pár restů. Je toho hrozně moc a skialpy do nejvyšších kopců patří! Jen musí držet zdravíčko, to je bohužel moje Achillova pata.

Jen Ondra a Jirka nebo budete/jste součástí nějaké větší party?
My jsme na sebe celkem zvyklí a taky jsme zvyklí jezdit v malé skupince, takže pochybuji. Ale jinak jsme součástí například našeho oddílu Tesla Brno, kde máme spoustu super kámošů, i když hlavně lezců. Maximálně chceme začít víc podnikat s Peťovci, to jsou fakt sympatičtí chalani, ale hlavně taky horalové každým coulem, kteří horám naslouchají a rozumí jim.

Příprava na tyhle kopce znamená většinou běh na dlouho trať. Každý den kolo běh kolo běh kolo furt dokola. Zbývá Vám ještě čas na lezení? .-)
Dobrá otázka. Je to skutečně tak, v létě je to kolo, běh. A tak se vždycky už strašně těším na zimu, kdy je to skialp a běžky, což je mi přece jenom bližší. Teď už je pro mě lezení relax a koníček bez ambicí, ale čas si na něj snažím vyšetřit 🙂

Tvůj životopis obsahuje i spousty pěkných prvovýstupů na Lofotech, v Tatrách. Prozraď nám o nich něco.
Vždycky jsme chtěli, aby po nás po horolezecké stránce taky něco zůstalo. Myslím, že je to prostě pěkný, když víš, že někde v nějakým tvým oblíbeným pohoří je tvoje cesta, na tom tvým milým místě a nikdo ti ji nevezme. Bude tam pořád. Horolezecká cesta je jedna z mála věcí, kterou ti nemůže nikdo ukrást, i když ju necháváš válet se venku 😉 Z Lofot a vůbec severního Norska jsme byli naprosto šokovaní, že v Evropě ještě existuje kout, kde jsi skutečným pionýrem. Tam jsou 500 m vysoký, kompaktní, pěkný a nikdy nevylezený stěny! To byl pro nás svýho času ráj, po kterým naše romantická srdce prahla. Byli jsme tam třikrát a odvezli si dohromady 10 prváčů fakt velkých stěn. A pozor, teď by měli nastražit uši všichni lezci, co to čtou: my v té době nebyli žádní skalní kouzelníci, lezli jsme tak do 8+ UIAA. Z toho vyplývá, že tyhle věci může dělat kde kdo a je to úplně jiný zážitek a zkušenost!

Nějaký nám doporuč, tvý Havraní vlasy na Slavkovské kopě se docela v mém lezeckém okolí drží v oblibě. Až při psaní tohodle jsem zjistil, že jsou tvoje .-)
No, ty vlasy moje nejsou, to byly vlasy tehdejší přítelkyně mýho spolulezce Peťana, s kterým jsme to tehdy udělali 😉 Vzhledem k tomu, že Lofoty jsou daleko, myslím, že čtenáři by rozhodně měli vědět spíš o cestě Hyperbohrea na rakouském Hochschwabu. Je to povedená polosportovka dělaná odspodu, na kterou jsme s bráchou docela hrdí. Občas trochu delší odlezy, ale zas nic hroznýho a klasa 7+/8-. Topo najdete na bergsteigen.at a video z tvorby na vimeo.com.

Nikde jsem neviděl žádný fotky z písku. Co českej píseček?
Bejvávalo… a bylo to moc hezký. Jednou za čas si tam rád zajedu, ale už tam toho moc nevylezu.

Co dělá Kejda, když není na horách? Nějaký jiný koníčky kromě těch hor a přípravy kolem?
Ležím u kompu a čumím na filmy a seriály, protože jsem z toho všeho obvykle totálně grogy. Taky si rád zahraju na kytaru, ale to většinou jen sám pro sebe nebo pro úzkou skupinu přátel, protože mi to moc nejde. A když se vrátím z nějaké velké výpravy, jako bylo Peru nebo třeba letní Lofoty, jdu klidně i sám na pár dní na čundr po klidné a poetické české krajině. Ondra, a to je, aspoň z mýho pohledu, zajímavý, občas vyrábí nějaký rukodělný serepatičky a má to celkem hezký 😉

Klub nebo hospoda?
Hospoda.

Starobrno nebo Rohozec?
Jednoznačně skalácký Rohozec! 🙂

Na závěr bych chtěl klukům popřát hodně zdaru, šťastné návraty, ostré hrany, cool First Female SkiMountaineering Camp 2014 .-) …… a hlavně koukejte to na té Dhaule posekat. Pak snad bude čas na Rohozec.

Za Kejda Ski Team odpovídal Jirka Švihálek, ptal se Roman RopáTyl.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s horyinfo.cz (Rozhovor s bratry Švihálkovými).

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: