HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Skialpová Bosna 2018 – zápisky z deníčku skialpové princezny

Skialpová Bosna 2018 – zápisky z deníčku skialpové princezny

Jako skialpová novicka jsem se po krátkém úvodním zaškolení na Setkání skialpinistů 2017 odhodlala pustit do první pořádné skialpinistické akce. Řekli mi: “pojeď do Bosny”, tak jsem jela. Vydána napospas bandě lidí, které jsem nikdy dřív neviděla. Začalo to už odjezdem z Prahy. V autě jsme si všichni sedli tak dobře, že hlavní řidič palič byl už na hranicích se Slovenskem jaksepatří zpruzený – bylo veselo.

Fotogalerie Bosna 2018 >>

S vyhlídkovou jízdou přes Srbsko si vychutnáváme několik prvních balkánských výhledů. Obzvláště všudypřítomné igelitové tašky na stromech jsou dechberoucí, při hranicích sem tam rozstřílený domek, prostě atmosféra k nezaplacení. Díky Matyášovi máme kvalitní podkres balkánem inspirovanou hudbou, takže celí natěšení v rytmu “disco disco partyzáni” vstupujeme do Bosny a Hercegoviny.

Rozhovory s muži v modrém

Zdá se, že s českou SPZ si v Bosně jen říkáte o problémy, takže nás několikrát zastavují místní policisté. Algoritmus byl následující: první auto vzbudí podezření, na druhé startují motor a to třetí je konečně pokutováno, pro jistotu za všechna tři auta dohromady. To je fér.

Celkově jsme takhle podráždili asi třikrát. Policejní komentář ve smyslu “teď nemáme drobné, v pondělí zajeďte pokutu zaplatit na poštu do Sarajeva” nás nechával chladnými. A tak jsme vstoupili za brány Sarajeva, města plazícího se po úbočích kopců, pyšnícího se kompromisem mezi mešitami a kostely.

Aklimatizace v okolí Sarajeva

Prvních pár dní jsme strávili v přepychové rezidenci v centru Sarajeva, kterou předem vybral palič, vědom si počáteční nedobré předpovědi počasí. Po náležitém zapití zdárného příjezdu několika tupláky místního piva Sarajevskoe jsme se vydali otestovat bosenský sníh. Podmínky nebyly věru ideální. V Sarajevu ani vločka, na sjezdovkách na Bjelašnici troška mokrého sněhu. Do toho déšť. Psychicky slabší skupinka to hned v úvodu vzdala, zaplakala, že ve Slovinsku zrovna perfektně nasněžilo a otočila směr wellness a kultura. Ale my jsme tvrďáci a tak se drápeme nahoru navzdory větru, dešti. Nicméně fialové nebe a blesky křižující oblohu kousek nad našimi hlavami nás brzo nutí k ústupu. Palič velí sjezd.

Já mám půjčené své první lyže. Jsou mi krátké pod bradu, protože tak mi to kdosi doporučil, takže můj první bosenský sjezd v hlubokém sjezdu je vskutku elegantní. Házím jedno salto mortále za druhým a je tak hnusně, že to nikdo ani nefotí! Nakonec všichni naštěstí přežijí, usušíme se pohodlně v apres ski a já jsem vlastně spokojená. Zbytek dne strávíme krásami nočního Sarajeva – genius loci na místě postřelení Ferdinanda, historijí čpící centrum, rušný noční život, studentské bary. Pulec by mohl vzpomínat – vrací se po letech na místo činu, kde kdysi lovil studentky!

Freeridová zóna Jahorina a co je zlomené, to je hezké

Následující den vyrážíme zpět do hor směr olympijský lyžařský areál Jahorina, kde v roce 1984 při zimních olympijských hrách ukápla nejedna slza. Vlastencovo srdce zaplesá nad vzpomínkou třetího místa Olgy Charvátové ve sjezdu. Je krásně, a tak škarohlídové z předchozích deštivých dní dostávají co proto. Magistr nevydrží a hraje si na modelku, je to frajer a Palič žhaví čočky.

Poté, co vystojíme asi dvouhodinovou frontu na personalizovaný skipas, se konečně pouštíme plně do freeridových radovánek. Možností je spousta, svahy jsou libové, sníh je jako peříčko, slunce nad hlavou, tak si prášíme a prášíme. Někomu je to ale málo a rád by vše ještě více okořenil. Překladatelka Dita proto při jednom z prvních sjezdů na svém prvním splitboardu láme nejen svůj osobní rekord, ale rovnou i své osobní předloktí. Medicínská péče v Bosně je ale na vysoké úrovni, a proto, když ji ke konci dne vyzvedáváme, je celá vysmátá a až na sádru na předloktí působí zcela spokojeně. Asi to bude rakijí, kterou místňáci štědře používají k premedikaci. Ale hlavně že je celá.

Skialpinistické radovánky v pohoří Bjelašnica

Po rozježdění se přesouváme do pohoří Bjelašnica, kde, aniž bychom to ještě věděli, nás čeká zlatý hřeb celého zájezdu. Malý soukromý penzion v zapadlé vesničce úplně na konci cesty sráznými svahy nám skýtá ideální základnu pro skialpové výpady dál do hor. Pan domácí je neuvěřitelně přátelský a paní domácí neuvěřitelně dobře vaří, takže si libujeme hned první večer nad pečenou rybou s bramborami, až jsme celí poslintaní. Asi že Dita panu domácímu, zdá se, padla do očka modravého. Ještě teď po roce slyším hlaholné “Adita, Adita!”, kterak pan domácí na Ditušku volá.

Další tři dny si rochníme na Bjelašnici. Sníh kam oko dohlédne, slunko paří tak, že jeden po druhém pozvolna sundáváme kalhoty. Libujeme si krásnými výhledy a nepříliš strmými pláněmi, kličkujeme mezi nevybuchlými minami, za mě ideál. Jeden za druhým – Míra z Kelče, Bruder, Magistr, Palič, Pulec, Škubánek, Jana s Pavlem, Magda, Oli, Matyáš a Péťa… no a někde daleko předaleko vzadu výpravu jistí a první či poslední pomoc poskytuje má maličkost. Má to tu výhodu, že se můžu kochat nejen krajinou, ale i vytvarovanými pozadími borců přede mnou, prostě bomba. Druhý den se k nám přidává náš hlídací pes. Třetí den si přizve pro jistotu kamaráda. Dita a její Sádra hlídají s panem domácím penzion. Bůhví, co tam pila, když nás druhý den přesvědčuje, že zaručeně zahlédla v okolí vesnice stopy medvěda. Jako ten pes byl fakt velkej, ale že medvěd?

Až na vrchol

Zatímco se Dita schovává před medvědem, my několikrát vrcholíme. Při výstupu na Velikou Vlahinju (1995 m) se celkem logicky odděluje dámská skupinka a zaostává (technické problémy s vázáním samozřejmě). Ve chvíli kdy se nám pánská ochrana ztrácí v mracích, zachováme ledový klid a navzdory sílícímu větru vůbec nebrečíme. Přiznám se, že nadáváme jen malinko. Když se konečně vyplazíme nahoru, čeká nás tam veselý záhrab a loček něčeho milého na zahřátí, takže chlapcům zase docela rychle odpouštíme a vzhledem k pocitovce -10°C rychle vyrážíme dolů. Sjezd je i s krátkými lyžemi perfektní, takže dole na chatě je zase vše dobré.

No a ty večírky…

Co vám budu povídat o večírcích. Střídáme balkánskou klasiku s brněnskou klasikou a sem tam i Poletíme? K tomu oblíbené Sarajevskoe. A ty večeře, ještě teď na ně se slinou v koutku vzpomínám… a ty snídaně, připadáme si jako králové. Skoro nás mrzí, že je čas návratu a musíme se pakovat domů. Takže se zpátky naskládat do aut podle vzoru hry tetris, nakoupit bosenské červené z vysluněných svahů a po srázných serpentýnách zpátky na dálnici a domů.

Abych to shrnula: perfektní parta lidí, úchylných tak akorát, na Bjelašnici skvělé počasí a pro mě příjemné začátečnické podmínky. A navíc, žádná mina nevybuchla a to se počítá! Za mě palec nahoru a jela bych hned zas.

Lucie Há stála poprvé na skialpech v polovině prosince 2017, když si na Setkání skialpinistů 2017 s sebou přivezla své oblíbené mlhavé počasí. První výstup těsně před setměním a následný sjezd bez čelovky zpátky na chatu ji natolik zaujal, že od té doby vyhledává další zajímavá místa, na nichž kromě mlhavých výhledů ráda trénuje různé pádové techniky na lyžích.

Zkušenosti čtenářů

Robin Kubát

Krása…. škoda že jsem tam nebyl…

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: