HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Skialpové únorové Dolomity v obytňáku a s výhledem na Tre Cime

Skialpové únorové Dolomity v obytňáku a s výhledem na Tre Cime

Honza Menhard z Útěku do hor s Michalem před dvěma lety v bydlíku strávili kouzelné chvíle v oblasti italských Dolomit. Jak říká klasik, pokud jednou vstoupíš do Dolomit, musíš se tam stále vracet. Letos zatoužili po návratu do krajiny skialpinismu zaslíbené a začali dávat dokupy hvězdný tým.

Dohromady se nás sešlo šest pánských přirození, jedna křehká dívka a dva bydlíky. V pátek 12. února 2016 přebíráme plechama naládované karavany a vyrážíme na spanilou jízdu. Směr je jasný. Dolomity! Předpověd počasí nás však na malou chvíli vychyluje ze směru a naší výpravu zahajujeme v Tyrolsku.

Fotogalerie Dolomity s obytňákem >>

Rozehřátí se na Zichgeles (3004 m)

Lehce po půlnoci přijíždíme na konečnou do Praxmaru, na místo zaříznuté hluboko v údoli, které se stane naším útočištěm na příští dva dny. Sněhu nezvykle málo, ale s plechem v ruce nás pozitivní nálada neopouští. Ráno vstáváme a je vymeteno jak v hlavě, tak na obloze. Nasazujeme tulení pásy a vyrážíme směr Zichgeles (3004 m). Super tůra na rozběh. Údolí je zalité sluncem a pyšně se týčící okolní štíty jenom dokreslují dokonalou pohodu.

K vrcholu se vydáváme jiho-západní stěnou, kde nás v půli překvapí mlha a silné sněžení. Otáčíme a v klidu se vracíme do bezpečí bydlíku. Nicméně heslo našeho výletu „nevyměknem“ nás vrací další den na stejné místo. Tentokrát volíme jinou trasu a na vrchol přicházíme z druhé strany. Těsně před finálním výšvihem kopeme profil, který prozrazuje nedávno padnutý sníh, nicméně stabilní pokrývku.

Vyrážíme vzhůru. Stoupání pod vrcholem prověřuje techniku skialpové zatáčky na strmém svahu. Po nelehkém boji stojíme ve skidepotu pod křížem, kde se rozdělujeme na vrcholovou a sjezduchtivou skupinu. Zatímco jedni vrcholí, druzí kreslí první oblouky do krusty. V druhé polovině svahu, krustu střídá prašan a my po kolena v něm kvičíme radostí. Po příjezdu dáváme plecha a nadšeni z túry plánujeme kudy dál.

Neplánovaná zastávka v Kuhtai

Část skupiny připravuje gastronomický zážitek, zatímco zbytek žhaví telefony a zjištuje předpověď počasí na příští dny. Vypadá to, že v Dolomitech něco sype a tak vyrážíme vstříc vápencovým vrcholům. Cestou nás však překvapí silné sněžení v Kuhtai a po slalomu na cestě odstavujeme bydlíky na jednu noc právě zde. Ráno se počasí nelepší. I tak nasazujem pásy a aspoň cvičně, za silného sněžení šlapem podél černé sjezdovky a testujem přílnavost pásů.

„Jdu močit“, hlásí Guzepe a Hanička polemizuje nad tím proč lyžař vždy chčije mimo sjezdovku, zatímco skialpinista svou potřebu vykonává přímo na manšestr. Honza ji vysvětluje, že si přece nebude chcát do fryrajdu. Posilnění dobrou náladou se dostáváme k horní stanici lanovky a zjišťujem, že pokračovat hustou mlhou dál nemá cenu. Mezitím nás silničáři vysvobozují a my vyrážíme vstříc vysněným Dolomitům.

Konečně Dolomity

Itálie nás vítá čerstvým prašanem. Obloukuchtiví čůráme do sněhu a vyrážíme ze San Cassiano na Piz Ciampai (2290 m), z něhož se nám otvírá výhled na passo Valparola a Cima Setsass. Přichází opět fronta a zbytek masivu se halí do oblaku. Ochuzení o výhledy si vše vynahrazujem jízdou v prachu, kterého je tady dostatek až do údolí. Následuje krátký přesun na Capanna Alpina, odkud plánujeme dvoudenní výlet lyžarským střediskem Fanes, nabízející nepřeberné možnosti šlapání a parádních sjezdů s přespáním v Bivacco della pace na Monte Castelo (2750 m).

Ráno nás čeká silné sněžení, a tak zvažujeme náhradní plán. Během snídaně se však ukazuje kotouč a naznačuje, že bychom to měli zkusit. S dvouhodinovým spožděním nakonec vyrážíme s lyžema na batohu po příkré kamenité stezce do prvního sedla. Tu skáčeme na pásy a nekonečným údolím postupujeme k rozcestníku, od kterého kopec nabírá na sklonu. Výškové metry sbíráme jedna radost. Vypadá to, že kotouč pro dnešek svůj boj definitivně prohrál a silný vítr společně se sněhem nás bičuje do tváří. Po šesti hodinách a tisíci výškových metrech, se za šera plazíme zcela vyčerpáni do bivaku. Venku je -15°C, silný vítr, uvnitř příjemná nula a bezvětří. Roztápíme sníh na čaj a intenzivním třením se o sebe a dýcháním vytápíme bivak na 2°C. Po láhvi rumu pocitová teplota strmě stoupá.

Ráno nás vítá Fanes v plné parádě. Mrazivo, bezvětří a oskar nasvěcující vrcholy jež hrají všemi barvami. Divadlo tak může začít a my se s hubou dokořán seznamujeme s okolními štíty. Najíždíme do na první pohled krásně vysněženého svahu, který se nakonec ukazuje jako nejezditelný kvůli velkému množství kamení schovaných pod nepatrnou vrstvou sněhu. Opatrně traverzujem, obdivujeme Guzepeho krkolomné pády a pomalu se dostáváme do koryta, kde nás čeka nafoukaný prašan a za odměnu kreslíme na panenský svah každý svou lajnu. Euforie z dnešniho dne doslova stříká z uší. U bydlíku nás čekají téměř jarní teploty a kvalitně vychlazený „švechejtr“, který umocňuje nadšení z úžasného výletu.

Monte Mondeval a Forcella Loschiesu

Balíme a postupujem dál směr Passo Giau. Se sněhem je to tentokrát veselejši a jasná mrazivá noc napovídá, že zítra to bude opět stát za to. Šlapeme vzhůru, tentokrát na Monte Mondeval. Cestou testujeme sněhový profil, kde nás překvapuje jednotná naprosto kompaktní, přes metr vysoká vrstva sněhu. Krásná vystupová trasa rozvaliništěm mezi obrovskými balvany nenechá nikoho v klidu a všichni co mají foťak se mění na fotografy, ostatní ochotně pózují. V sedle už tušíme vrchol. Zvedá se vítr a žene se fronta.

Na vrcholu nás zasáhne naplno. Pár dramatických foto, sundáváme pásy a fičíme do sedla. Cestou k bydlíkum se obloha trhá, nám to nedá a vrcholíme podruhé na Forcella Loschiesu. Už při výstupu bylo jasné, že se bude prášit. Za silného hekání proskakujem mezi balvany a boříme se po kolena do sněhu. Sjezd k bydlíkům zpět pod Passo Giau byl „orgasmický“ jak poznamenal Guzepe.

S výhledy na Tre Cime

V Cortine d’Ampezzo doplňujem plechové kamarády a pokračujeme na naší poslední štaci. Bydlíky parkujem v Misurině. Vítá nás azuro, teplota hluboko pod bodem mrazu a dechberoucí výhledy na Tre Cime. Výstup do sedla mezi Cima Cadin della Neva a Cima Cadin di Lucano zahajujeme po již nefungující sjezdovce, kterou střídá rozvaliniště a úzké údolí svírající dva ostré hřebeny, jež hlídají sluneční paprsky před vniknutím. Uchovává se tak zde prašan i v době, kde všude jinde již vládne krusta.

V sedle, mráz střídá výheň letní dovolené a zahajujem opalovačku. Kvalitně vyhřátí se vracíme do ledového království a začíná honba za prašanem ve značně rozježděném svahu. Daří se a po krátkém traverzu a po osmi dnech intenzivního skialpu jsme opět po kolena v prašanu. Předvádíme to nejlepší, co umíme. Naše dolomitské putování zakončujeme pěnou v apres-ski a focením do lyžařského magazínu. Prostě výlet jak cyp, plný fryrajdu, zrzounů a hlavně neskutečné pohody.

Tomáš „pulec“ Bartulec je IT-man z Beskyd, přebývající dlouhodobě v Brně. Ke skialpinistickým aktivitám se dostal nedávno a vyhledává každou příležitost pro to, aby se dostal na sníh. Zároveň je jedním ze zakládajících členů proslulého Jantar týmu s členským průkazem číslo tři.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: