HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Skvělá březnová sobota v Žiarské dolině s Baníkovem a Hrubou Kopou

Skvělá březnová sobota v Žiarské dolině s Baníkovem a Hrubou Kopou

Po týdenním oteplení sníh zmrzl a na sluníčku poslední březnovou sobotu pomalu měkl v krystalický firn. Ranní výstup do Baníkovského kotle šel hladce na zmrzlé desce a lezení jižní stěnou na východní hřeben mezi skalami pokračoval stále v dobrém a pevném sněhu.

Fotogalerie Březen v Žiarské dolině >>

Původní záměr byl dokončit sjezdy „černých“ linek z Prislopu, ale ten byl celý den zmrzlý. Pouze jižní část stěny Baníkova před polednem akorát odměkla. Vyrazili jsme s ženou v sedm hodin ráno z parkoviště v ústí Žiarské. S lyžemi na zádech se šlo jen kousek, do prvního kilometru. Pak už nasadit a klouzat vzhůru. Sněhu k naší radosti neustále přibývalo. Jižní a jihovýchodní stěny plné sněhu, západní odtáté. Ženě vždy z dálky přesně ukážu, kam jdu, vysvětlím postup, kde nasadit haršajzny, a potom zrychlím. Než dojde pod stěnu, akorát jedu svoji linku a pokračujeme v klidu na něco lehkého. Ona je spokojená, že si může jít pomaličku a já taky.

Z Baníkova(2187 m) červeným lehkým sjezdem na jih

Svahy Baníkova jsou pěkně strmé, na celé ploše 40 až 45° a spodní skalní prahy pak 45 až 50°. Po týdenním oteplení a zmrznutí jsou prahy dost vytopené a trošku i lehce zaledněné, je to však jen tenká glazura, která na slunci pomalu měkne. Na mačkách, s jedním cepínem a jednou hůlkou stoupám rychle vzhůru. Horní pláně už jsou dost měkké, zato mě uklidňuje hlubší zmrzlá vrstva. I tak se dost vybojím, když se dívám dolů. Nevím, zda dno sněhu stačilo přes noc přimrznout k trávě.

Výhledy z vrcholového hřebene jsou za odměnu, a pak už nasazuji lyže. Na nich se cítím hned bezpečněji. Firn je akorát natopený pro červený lehký sjezd B1 (podle Miro Peťa), oblouky v krystalickém sněhu jako cukr krystal parádní. Nad skalním prahem už se sklon dost zvyšuje, zase trochu stress, než v tom skočím další oblouk. Jakmile pocítím, že lyže drží, opět se uvnitř rozhostí klid a radost. Extrémní lyžování dává prožít širokou škálu hlubokých pocitů od strachu až po nadšení z jízdy.

Práh říznu rychlejším obloukem, zase lyže drží, to je skvělý pocit. Ještě jeden menší práh a už svištím po pláních za ženou. Obtížnost podle Miro Peťa S3+, v mezinárodní S V. Expozice E2, takže mírný stress a jinak v pohodě. Ve stěně jsem nikde neviděl žádnou lyžařskou stopu, asi se skialpinista bojí těch možných splazů! Pláně nad skalami jsou dost travnaté.

Z Hrubé kopy (2166 m) krásným modrým středně těžkým sjezdem na jihozápad

Stoupáme do Lúčného sedla, které je hned vpravo od Baníkova, je tu ještě panenské místo vpravo. Pak JZ strmým svahem na vrchol Hrubé kopy. Janička mě překvapila svoji odvahou! Ještě před měsícem odmítala ve 35° udělat oblouk. Zdálo se jí, že je to propast. Tady to bylo místy 40°. Na pásech se vyškrábeme až na jeden z nejvyšších vrcholů Roháčů, této skalnaté části, Západních Tater.

Nahoře je celkem zima a sníh ještě zmrzlý. Rozhledy překrásné. Miluju to, když dole leží zelená údolí s modrou hladinou řek a jezer a vrcholy jsou bílé. Jaro je pro mě vrcholem skialpové sezóny. Asi se těším více z firnu, než z prašanu. Jet půlmetrovým prašanem je sice téměř nadpozemský zážitek, který ovšem kazí žraločí zuby, číhající pod hladinou a zakusující se do lyží. Jeden po mě skočil i v metrovém prachu pod Sedlem Váhy. Lyže jsou jejich zuby nejvíce zraňované. Zatímco firn ani těsně pod hladinou neprorazí. Navíc v extrému jasně víš, po čem jedeš a jak to bude držet. Prašan je pro mě prostě málo čitelný, ve strmém je pod ním často led nebo beton.

Svah je v jednom místě dost zoraný a hrbolatý, zato více západně nacházíme hlaďounké firnové desky, kde firn nádherně stříká od lyží. Z kotlinky pod Lúčným sedlem jedem direkt po dráze potoka na chatu. Projíždíme tak ty nejkrásnější, vyhlazené a nepopsané muldy, stěnky a žlábky až po kosodřevinu, kde je letos dostatek sněhu a nic nemusíme prolézat.

Téměř koupání v potoce

Komedii zažijeme až při přejezdu potoka nad chatou. Je tu jen úzká prohlubeň, která spojuje oba břehy a její prostor ještě zužuje šikmo zapíchnutý smrkový kmen. Podjel jsem ho šusem a přistál na druhém břehu nad bublajícími a vířícími meandry. Na Janičku nekřičím, protože jede rychle, tak čekám, že místo taky snadno projede. Ona se však na poslední chvíli lekne a zpomalí přesně na sněhové lávce v prohlubni. Výsledkem je, že jí patky sjedou zpátky a zaboří se do úzkého můstku. Její zděšené oči vyjadřují pocity nad ledovou tůňkou. V záchvatu pudu sebezáchovy chytá onen kmen, který však pomalu klesá s ní do vody. Zoufale křičí, jak to umí jenom ženy. Nemohu to ani vyfotit. Rychle sjedu nad ní a chytím ji v poslední chvíli za ruku, a vytrhnu bouřícímu živlu od tlamy. Můstek tento nečekaný nápor vydržel.

Srážka na cestě z chaty do ústí Žiarské doliny

Pivo na chatě chutná přímo zázračně. Řežeme si Zubr desítku s tmavým Steigerem. Delikatesa. To ještě netuším, jaká příhoda ještě čeká mě. Pozdě odpoledne se loučíme s báječnou chatou a svištíme po zasněženém asfaltu dolů. Po dvou kilometrech je sníh na deseti metrech přerušený a vytátý na asfalt. Nazouváme zase na začátku dalšího pole. Najednou se shora vyřítí banda chlapů, kteří závodí, kdo bude dřív u auta. Většina s lyžemi v rukou. Jeden získává náskok tím, že nesundává lyže a krajem asfaltu sviští po jehličí. Do poslední chvíle věřím, že zastaví, nakonec uskakuji přesně tam, kudy mě chce objet, letí přes mě a dopadá na záda pár metrů za mnou. Ani se neomluví, rychle se zvedá a dohání „čelo závodu“. Členové Horské služby odněkud z Čech. Ach jo. Z takových srandiček jsou nejčastější úrazy. No nic, jsem celý a můžeme pokračovat. Za něco jsem to schytal a on taky… Je to zapomenuto a užíváme si poslední paprsky slunce nádherného dne na rezavé trávě u auta.

Rosťu Tomance v jeho aktivitách podporuje italská značka lezeckého vybavení Climbing Technology.

Rostislav Tomanec se narodil v roce 1965 a od dětství dělal závodně mnoho sportů, hlavně gymnastiku, lyžování a atletiku. V roce 1987 pověsil závodní lyže na hřebík a začal se výkonnostně věnovat sportovnímu a skalnímu lezení, 10 let profesionálně. V roce 2004 skončil a za pár let se začal věnovat ferratování a rekreačnímu horolezectví v Tatrách a Alpách, nejvíc ho zajímaly vrcholy, kde ještě nebyl. Skialpy obul v prosinci roku 2013 nejprve jako možnost přiblížení k zimním tatranským stěnám a šlapání se ženou na sjezdovkách. Ve volném terénu začal sám. Brzy však zjistil, že se z těch krásných vrcholů dá i sjíždět. Další zimu v únoru sjel Satana do Mlynické doliny a tím tomuto kouzlu definitivně propadl. Ve skialpinistických aktivitách podporuje Rosťu Tomance také Scarpa a Movement. K dnešnímu dni sjel ve Vysokých Tatrách 65 štítů a vrcholů a dalších 31 v Západních a Nízkých Tatrách, často nejtěžšími liniemi. V Tatrách ro bude brzy sto sjezdů.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: