HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Slovinská Grill party alias K24 ultra trail 100 km třetí ženská na způsob hovězího vývaru

Slovinská Grill party alias K24 ultra trail 100 km třetí ženská na způsob hovězího vývaru

V roce 2000 vznikla ve slovinském regionu Carinthia mountains, neboli Koroška regionu, zajímavá výzva pro horské nadšence s názvem K24. Tato výzva měla jednoznačný cíl, a to zdolat 5 přilehlých horských vrcholů v časovém limitu 24 hodin. Některé z těchto vrcholů přitom dosahují výšky 2000 metrů.

Fotogalerie Slovenia K24 2019 >>

Kdo tuto výzvu zvládl, stal se členem tzv. klubu “K24”. Tato původní trasa měřila nějakých 85 km s převýšením bezmála +5000 m. To zaujalo partu běžeckých nadšenců, kteří se rozhodli v letošním roce 2019 uspořádat ultra trailový závod s názvem K24 Ultra Trail Race. Ten se uskutečnil ve dnech 9. až 11. srpna 2019

Hlavně originálně

Zázemí vytvořilo nenápadné městečko, kde lišky dávají dobrou nocČrna na Koroškem. Organizátoři trase přidali několik kilometrů navíc, aby docílili rovné stokilometrové trasy. Ba co víc, hned ze startu připravili pro závodníky nezapomenutelnou atrakci v podobě 6,5 km dlouhého tunelu důlní šachty a tadáá, zajímavý 100 km závod evropských ultra trailových měřítek byl na světě.

Díky precizní propagaci tohoto nového podniku, povědomí o novém závodu brzy přesáhlo hranice Slovinska a přes náš spřátelený Slovak ultra trail team se startovné dostalo i ke mě.

Registrace na slovinský K24

Do Črna na Koroškem přijíždíme v pátek po poledni, noční spací pauzu jsme stihli v chládku lesů ještě na parkovišti v Rakousku. Ve Slovinsku totiž, ač je to v údolí mezi horama, panuje od rána horké počasí s teplotami kolem 30 stupňů. Chtěli jsme si tedy užít odpočinek v příjemných teplotách. Start je stanoven na desátou hodinu večerní.

Celé zázemí závodu včetně startu a registrace je posazeno ke Kulturnímu domu v centru městečka a jeho přilehlých ploch. S příchodem večera se i lehce ochladilo, minimálně o 7 stupňů. Hodinu před startem nám ještě zvedne tepovku vybitá baterka v autě, kvůli čemuž jsme nemohli zavřít okýnka. Tady se pozná, kdo jede na ultra připraven i se startovacími kabely!

Večerní start slovinského K24 ultratrailu

Úderem desáté za zvuku AC/DC třísethlavý dav vystartoval. Po lehkém stoupání a pár kilometrech se ve vláčku dostáváme do úzkého tunýlku důlní šachty a pohltí nás příjemné ochlazení. Jsme doprovázeni všudypřítomnou ozvěnou dopadajících kroků, nikdo nepředbíhá. Pokud se vám délka 6,5 km zdá málo, zkuste si takhle běžet půlhodiny. Stěny i podloží kolem jsou pořád stejné, před vámi stejná neznámá díra, od které nevidíte konec, po 15 minutách si už přejete takové to světlo na konci tunelu.

Konec přichází právě včas, než stihnu zešílet a najednou vbíháme do jiného světa. Teplotně trochu tropického, za cinkotu zvonců a povzbuzování místních. Úžasné kolik lidí si na páteční noční hodinu naplánovalo fandění běžcům vybíhajícím z tunelu.

Taktika jít pomalu a ještě pomaleji

Pokračuji v opatrném tempu, hlídám si tep i hrozící přehřátí, následujích 15 km si nastoupáme do nejvyššího bodu trati, na vrchol Peca vysoký 2 126 metrů. Příliš rychlé tempo v takových podmínkách by mě mohlo ze závodu snadno odstavit. Asi v polovině kopce máme první občerstvovačku. Právě včas, už jsem začínala mít hlad, doplním vodu, colu, nacpu se melouny a dalšími dobrotami nepřeberného množství a v klidu pokračuji ve stoupání.

Zdoláváme první vrchol tvořený hřebínkem a menšími či většími skalkami (trošku si připadáte jako u Vinettoua doma) a šup strmě dolů. Nějak mě nenapadlo, že se jednou zase dočkám i trošku technického terénu. Kdyby jen technického, tohle je brutal, místy směrem dolů brzdím i očima. Trať byla doposud tvořena vlhkou trávou, kluzkou hlínou s kořeny, popřípadě vodou vykotlanými tunýlky v hornině, kam nedopatřením posadili turistické stezky. Tohle nedopatření se cestou dolů stává adrenalinovější.

Nějakou dobu se v tomto mortiriu míjím s dvojicí kluk-holka. Slečna přede mnou běží s poskakujícím přeplněným batůžkem. To si snad nese stan i spacák? Trochu to cestou do kopce pozoruji, vlastně ne trochu, hodně, jelikož potmě stejně nemám nic jiného na práci a přemítám, co tam asi tak nese, když mě povinná výbava tentokrát nezabrala ani půlku obsahu 8 l vestičky.

Výbava nebyla tentokrát přísná a zahrnovala hlavně nepromokavou bundu, izo folii, vlastní kelímek a další drobnosti. Každopádně slečna si i z partnera udělala podržtašku. Cestou dolů jí bez okolků nese hůlky, aby to napálili a lehce zmizeli v černé díře pode mnou. Chvíli se nad tímhle přístupem některých závodníků rozhořčuji, načež noční rozjímání zakončuji globálním heslem Karma je zdarma a s tím stanem a spacákem stejně daleko nedoběhneš. Ale snažili se minimálně ještě do druhého kopce Olševa, kde je už nadobro předbíhám a až do cíle už nevidím. To máš za to!

Vydatná přestávka přišla vhod

Noční hodiny ubíhají rychle a s blížícím se rozbřeskem přichází 45 km a naše dropbagy, tedy pytle, kam jsme si nabalili na polovinu trasy osobní věci, které si teď můžeme převzít. Ihned při doběhu se mě chopí slečna, přinese mi můj pytel a ptá se mě, zda si dám polévku, nebo jen colu, popřípadě zda mi má doplnit vodu.

S úsměvem poděkuji, že si zakousnu jen “bread” a vybalím si pytel, a taky že se nechci dlouho zdržovat. Měním čelovku za lehčí, těžká Petzlovka se mi vypálila po 6 hodinách, na zbytek noci a dne mi do povinné výbavy lehounká na 3 baterie bude stačit. Zároveň se vybavím kšiltem, slunečními brýlemi a chvíli váhám i nad slunečním krémem. Hodím ho zpět do pytle. Ať to stojí za to. Někdy se mi stalo, že ho na občerstvovačkách měli. Přihodím pytlík s mixem dobrot tvořených především piškoty a Haribem a žahnu pravou českou kofolu – jen to zasyčí. Neskutečné privilegium nechat si ji poslat. Škoda, že to tak nejde i třeba na 80 km.

Půlka za námi, do cíle daleko

Zdravíme se s krajankou Lindou a vyrážíme do končící noci spolu. V lehkém stoupání jí utíkám (kofola zapůsobila) a brzy se škrábu na dnešní nejkrásnější a nejskalnatější vrchol – Raduha (2 062 m). V suťoviskovém traverzu už vypínám čelovku a zároveň předbíhám další holčinu. Jsem třetí? Druhá? Čtvrtá? Kdo ví. Na fresh pointech nás moc neinformují a vlastně neexistuje ani žádné online sledování, jelikož nemáme čipy. Dobrovolníci si nás na křižovatkách zapisují ručně.

Mezi bílými vápencovými skalami nade mnou začíná růžovět obloha, tam někde za skalou už brzy vyjde slunce. Je to přesně načasované. Jakmile se přehoupneme na vrcholek, za dalším mořem kopečků v růžovooranžovém závěsu vychází ranní sluníčko. Je to nádhera. Najednou cítím, že jsem tady správně, že to vše má smysl dělat.

Na hřebínku nás vítají fotografové i organizátoři, zapisují naše čísla, nabízí pivo a posílaji nás pípnout přímo na vrchol, ze kterého se stejnou cestou vrátíme na hřeben a odbočkou budeme pokračovat na druhou stranu kopce. Kochám se výhledem, kašlu na čas, dělám si fotky a do dálky se usmívám na vzdálené Julské Alpy a Karavanky. Ve vracečce potkávám Roberta. Ajéje, měl být v TOP 10 a je tu. No nic, povídám mu, ať moc nežene, že ho dojdu. Po seběhu a nějakých 8 km taky žejo.

Mezitím jsem předběhla další ženu a Robert to komentuje, že už viděl jen jednu přede mnou. Chvilku ještě čerpám doznívající náboj z kofoly, než se zastavíme na další občerstvovačce uprostřed louky. Klasické doplnění, sluníčko už je pěkně nahoře a vymýšlím, co k jídlu. Tady mi to občerstvení bohužel nesedlo, navíc jsem se s druhou ženou zasekala kontrolováním, které z odložených a totožných hůlek jsou moje a její. Takový nešvar všech Leki vyznavačů.

Dobrý den, tady KRIZE

Do dalšího stoupání mi to nejede. Navíc jdu s Robertem a ten mě trochu strhne k tomu si stěžovat a fňukat. Teď se budeme nekonečné kilometry buncat po jakési hřebenovce, na jejímž nedohledném konci čeká čtvrý vrchol – Smrekovec (1 577 m). Mám pocit, že to je tu snad každý. Všude je to smrk a smrčí, všude vylezu na kopeček a kýžený Smrekovec nikde.

Za stín lesa jsem vděčná, jsme v dokonalém stínu, ale přesto na mě dosedá krize. Nejdřív začnu vyjídat svůj mix pytlík, účinek 10 minut. Pak se snažím v mysli vykouzlit kafe, kafe a kafe a ono nikde. Až si nakonec sedáme a povídáme. Když mě předběhne i Linda, neochotně se zvednu a sunu se zase sama vpřed, abych po dalším kilometru s klížícíma víčkama opět usedla do trávy s mikrospánkem.

Zelená, jsi v háji! Ale bohužel teprve na 60 km, takže pohni zadkem! říká mi jedno já, načež ho druhé zahání se slovy Přece jsi nechtěla soutěžit, nebaví tě to, nemáš motivaci, dojdi si to v klidu, odpočiň si, na závodění je moc horko. Tvrdý boj v hlavě. V sedýlku pod vytouženým vrcholem se mísíme se závodníky poloviční, 50 km tratě. Registruji, že jsem schytala druhou půlku účastníků, tak aspoň budu mít motivaci trošku sbírat skalpy.

Nesnesitelná “horkost” bytí

Další občerstvovačka na horské chatě je po nájezdu padesátkařů již značně vyzobaná. Nějaká stovková troska jako já nikoho nezajímá, takže se u stolku boxuji s ostatními o kus melounu, čůrek čerstvé vody a taky flašku coly na doplnění. Kafe zase nikde a je mi lenivo zajít si pro jedno do chaty, to už by dnes bylo i na mě moc punkové pojetí závodu.

Dobíhá pátá holka. Začínám mít snahu jít dál, tím spíš, že se ted sice už nebudeme buncat smrkáčím, ale po zpevněné cestě, místy asfaltové, místy terénem, každopádně co je důležité, mírně zvlněným (rozuměj běhavým) a jen kolem 1000 metrů nad mořem. Na konci céle této rovnice vyjede výsledek Nesnesitelné “horko” bytí.

Díky grafickému zobrazení profilu trati na startovních číslech neustále čumím po svém pupku a hypnotizuji na obrázku linku značící jak kilometry, tak občerstvovačky no a hlavně kopce a seběhy. Nohy už mě bolí jako cyp, co mě ale překvapuje je stále nepřicházející nevolnost a nechutenství. Pořád jakš takž přijímám potravu, ba co víc i vodu. To bude tím lemra tempem.

Mísím se do skupinky padesátkařů, Slovinců, občas něco prohodíme. Já česky, oni slovinsky a bezvadně si rozumíme. Občas mi utečou oni, nebo já jim, občas vykáceným lesem prokoukne protější kopec, náš poslední – Uršlja Gora (1 699 m). Vypadá jako Králova hola, Praděd nebo Javořina, ačkoliv měří z dnešních 5 vrcholů nejméně, věřím, že to bude i tak nejtěžší výstup, protože co je hlavní, je bez porostu, bez stromů a stínu.

Horko vládne, organizátoři nezaváhali

Bude poledne. Míjíme přidanou osvěžující stanici, už několikátou. Neskutečná pohotovost pořadatelů reagovat na horké počasí a rozmístit po trase téměř až dvojnásobek avizovaných freshpointů. Velmi milé! Na předposlední občerstvovačce nespěchám. V klidu se najím a když vidím palačinky, neodolám a nacpu si jí i s jahodovou marmoškou do pusy.

Chuť mi zkazí zase právě doběhnuvší čtvrtá holka a začíná boj o třetího fleka. Dobré ráno, Marie! Zatímco já se ještě camrám s lahvičkama, borka si jen nacpe banán, doplní colu a vyráží. Hákuju se za ni. Buď je tak dobrá, nebo se málo najedla a brzy mi místo přenechá. Nevylezem ještě ani 100 výškových a před prosluněnou loukou jí trhám. Díky! Lezu dál, je vedro, že mám pocit, že už potím i mozek.

Chladím se v kdejakém korytu pro krávy a pronásleduju každý stín, který se na stezce objeví. Brzy nad sebou slyším jednak hlasitý reproduktor, jednak “Maruškóóó”! Linda! Kráčí nade mnou a nadává na terén. Obě už notně nadáváme na terén. Snažím se ji povzbudit, ale z tempa nepolevím a jdu dál.

Nejdelší seběh

I s drobným WC dostaveníčkem dolézám na vrchol bez ztráty kytičky, zdravím další přidanou občerstvovačku, která tu být neměla a konečně přichází hřeb dne, tadá, nejdelší seběh! Lámu hůlky do váčku na zádech, ať mám volné ruce a kopu do vrtule. Nebo se alespoň o takový manévr pokouším. Přesvědčuji sebe samu, že mě nohy bolí jako po 20 km a ne po 80, puchýře už si na patách rozjíždí party. Mám smůlu, potřebuji to došolichat někam dolů a pak na poslední brdek. Tvořím si těšing na koupání v řece protékající Črnou, co na tom, že tam tečou místní splašky, napiju se z flašky milované Vincentky. Už mi hrabe. S touto diagnózou se ocitám dole na silnici, vbíhám konečně do civilizace a vyhlížím ten zatracený poslední kopec.

Poslední brdek alias Borec na konec

Po několika kilometrech asfaltu, melounech a čerstvé vody je tu poslední mohykán. Brdek hlásící 900 metrovou nadmořskou výšku, poslední převýšení cca 500 m. Borec nakonec. Nebo taky grande finale. Ten kopec je totiž z části kamenný lom. Srandy kopec začíná už v rozpáleném suťovisku, kterým se vyškrábeme na traverz. Klikatá cestička nás protočí snad celým úpatím tohoto prokletého brdku. Teda za takovou hovadinu by se nestyděl ani Olaf na jeho stovkách.

Podezřívám pořadatele, že museli absolvovat jednu z jeho akcí u nás, jinak to není možné. Nadávám celou cestu, občas zahučím z kluzkého traverzu někam do srázu, pomalu brečím. Za mnou nikdo, každopádně očekávám každou zatáčku tank v podobě té holky co jsem na předposledním kopci řekla ahoj. Klesání do městečka je jako vstup do pekla. Čím víc klesám, tím větší horko panuje. Hořím, hasit a okamžitě. Místní už mi (popř. i nám, přeci jen se proplétám i mezi padesátkaři) u svých příbytků tleskají, shlukují se…to nikoho nenapadne vytáhnout hadici a zkropit nás?? Upadám do letargie, popobíhám, nebo jen kráčím, dokud nevidím cílový oblouk.

Zhodnocení na závěr

Jako třetí žena jsem se doplahočila peklem do cíle stokilometrového ultra závodu. Reálně měla trať asi 97 km, mě hodinky vyply na 89. km. Každopádně jsme nastoupali bezmála +5 400 výškových metrů, z toho dvakrát přes hranici 2 000 metrů. Užili jsme si krásné technické seběhy a úseky, ale i nudné traverzy po zpěvněných cestách a úseky spojovacích asfaltových cest. Organizačně musím závod ohodnotit jako perfektně zvládnutý. Nejen co se týká pohotovosti navýšit občerstvovací stanice, ale i dokonalé značení trati, nebylo místa, odbočky, nebo křižovatky, kde bychom byť na chvíli zaváhali. To nezmiňuji povědomí o závodu mezi místními, kteří nám krásně fandili a podporovali nás během našeho boje.

První 2/3 závodu vedlo nádherným prostředím a zajímavou tratí, poslední část už tak líbivá nebyla, byla i dost ovlivněna teplým počasím, nicméně velké plus bylo, že stezka vedla zalesněnou částí kopců. Jediná chybička se vloudila během ceremoniálu, kdy všichni vyhlášení 50 km i 100 km trati obdrželi věcné ceny, jen kategorie žen stovkařek nedopatřením nedostala nic. Pořadatelé nás nyní omluvně kontaktují a věcné ceny se nabídli poslat poštou.

Závěrem bych moc chtěla poděkovat Slovak Ultra Trail za možnost startovat a zároveň pogratulovat úžasným výkonům z řad jejich běžců, kteří posbírali ocenění téměř ve většině kategoriích závodu.

Výsledky K24 Ultra Trail:

Muži 100 km

  1. Marián Priadka M SLOVAK ULTRA TRAIL TEAM / Trail Runners Trnava 12:04:01
  2. Jan BožičMUTVV Race Team 12:40:13
  3. Tilen PotočnikMSalomon team 13:18:32

Ženy 100 km

  1. Katja Kegl VenceljŽTektonik 15:37:21
  2. Viktorija ModrijanŽOn-running Slovenija 17:01:46
  3. Marie Zelená Ž ALPSPORT CZ 17:23:17 v ženách do 35 let druhá
  4. Špela ZupanŽKGT Papež 17:52:47
  5. Linda Tekeliová Ž Kilpi Racing Team 18:02:47 v ženách 35-49 let druhá

Marie Zelená pochází z Uherského Brodu, vystudovala Design a Kulturní dějiny, ale skutečně se našla až v malebných Beskydech a ne zas tak vzdálených Tatrách, kde se nejčastěji, především závodně, věnuje horským ultramaratonům, skyrunningu, skialpinismu nebo také lezení.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: