HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Velikonoční skialp v Julských Alpách plný úsměvů, poučení a čokolády

Velikonoční skialp v Julských Alpách plný úsměvů, poučení a čokolády

Jak začal náš výlet? Středa 17:22 h pražského času; taková ta zeď, co vlastně žádná zeď není:Magda napsala: „Nemáte někdo v Praze/Brně mačky na půjčení? Od středy na týden. Díky moc předem. Odměnou vám budiž hřejivý pocit, případně pivo nebo tak.“Ondřej odpověděl: „Jó holka zlatá, kdo má mačky, tak je bude přes Velikonoce potřebovat …“

Hody hody doprovody,
dejte hory plné vody. (Pozn. autorky: v pevném prachovém skupenství)
Nemusíte malované, dejte radši bílé,
tak je nám to nejvíc milé …

Středa 21. 3. 2016 – „Den noční jízdy“

Tak jest. Horolezci a skialpinisté vyrážejí za ledem a sněhem. Magda mačky přesto sehnala. Je šikovná. Vyrážíme taky. Jedno auto z Čech, druhé z Moravy. Třetí se přidává v Mikulově. Autoři konceptu výpravy – Komise tradičního skialpinismu ČHS, Letka Karpatských netopýrů a tulenipasy.cz. Noční jízda. Většina neřídících osob vyspává a nevnímá tajemné přesuny bdících mezi jednotlivými auty. A přestože noc je temná a tichá, když neprší tak sněží, když nesněží tak prší, spící spí a bdící mlčí …

… Pulec se za volantem usmívá …

Fotogalerie Velikonoční Julské Alpy >>

Čtvrtek 22. 3. 2016 – „Den dělby práce“

Probuzení na italsko-slovinských hranicích. Vyspaní jedinci se diví, že dorazili s někým jiným, než s kým vyjížděli. Seznamování těch, co se neznají, vítání těch, co se už někdy potkali. Snídaně na parkovišti. A Palič už ukazuje na vysněženou cestu vedoucí do údolí, nasazuje pásy a velí: „Za mnou, směr Valle della Lavina!“ Jdeme. Po chvíli otáčí zpátky do auta, zapomnětlivec. My pořád jdeme. A jdeme … Už jdeme dlouho a někdo si vzpomíná, že Palič říkal cosi o odbočce vpravo. Přešli jsme ji a tím i celé plánované údolí. No co, odbočit se dá přece kdekoliv. Skupina odvážných mužů si to hrne mezi stromy a dál do strmých vysněžených žlabů. Neméně odvážné ženy se toho také nebojí a pokračují po cestě směr chata Luigi Zacchi. Ta nálož bombardin, co je tam čeká, vyžaduje celého člověka. Chlapci se angažovali pod Mangartom – Krásný předvelikonoční výstup a sjezd pod slovinským Mangartom (2679 m).

Přežili/y jsme. Setkání na parkovišti je opět srdečné. Pulec nám nabízí čokoládu. Rozcvičení bychom byli (ve všech budoucích disciplínách) – hurá za hranice! O dvě údolí dál nás čeká Koča na Gozdu a tři noci v jejích útulných útrobách. Nejstatečnější z nás nahoru vynáší na vlastních bedrech nekonečné zásoby slivovice, vína a uzenin. Ideální doplněk k vynikající několikachodové polopenzi. Tyhle Velikonoce nebudou o půstu, pán Bůh nám to odpusť … Na omluvu zaléváme saláty božským dýňovým olejem, děkujeme za ty dary …

… a Pulec se, žvýkajíc, usmívá …

Pátek 23. 3. 2016 – „Den cukrových homolí“

Po nepohodlné noci v autě jsme se konečně pořádně vyspali. Palič si stěžuje na špatnou docházku na prvním večírku. Slibujeme nápravu.

Ale teď už hurá do sedel! Vlastně jen do jednoho – sedla Vršič (1611 m). Odtud budou startovat naše průzkumné výpravy mezi různé skalnaté vrcholky. Do sedla se trousíme polocestou-pololesem, je potřeba trénovat otočky. Zákeřné náhodné zkratky skupinu opět roztrhaly. Vršič nás vítá jak jinak než bez Paliče. Nevadí. Směr máme a guru se neztratí. Začínáme stoupat svahem. S tvrdnutím podkladu a větším sklonem postupně nasazujeme haršajzny nebo dáváme lyže na záda. V sedle mezi Malou Mojstrovkou a štítem hory Prednje Robičje čekáme na Paličovu údernou „ztracenou“ skupinu, dobivší mezitím protilehlý vrchol Vršič (1783 m). Pulec nám nabízí čokoládu.

Počasí není zrovna ukázkové, přesto pokračujeme do občasné mlhy. Po krátkém sjezdu narážíme na roztomilý přírodní úkaz ve tvaru vysněžených „homolí“„Vy jste jak malí …“ Jsme. Homole se mění v dětské horolezecké hřiště, na kterém skupina nejméně duševně vyspělých jedinců (do které se hrdě hlásím!) uskutečňuje několik zásadních prvovýstupů a cestou zpět i prvosjezdů. Okamžiky, na které historie nezapomene.

Následný výšlap pod jeden ze žlabů spadajících od Malé Mojstrovky je oproti těmto výkonům legrace. Pro některé muže dokonce taková, že obklopeni skalami pokračují do mlhy nad námi. My ostatní, zmoženi předešlými výstupy, se tím ovšem nenecháme zmást. Poloprašanový sjezd v úvodních partiích i tak lehce zamrazil (ostřílené horolezce ne, jen málo zkušené žáby). Příjemně unaveni se cestou zpět necháváme vcucnout Erjavčevou kočou. Bublinky. Ne ve vířivce – takové ty do bříška. Dojezd korytem potoka jako bonus. Na chatě se potkáváme s nově příchozími kamarády (auto č. 4). Večeře par excellence. Zábava, mluvící dřeva, zpěv. Palič si tentokrát večerní docházku pohlídal …

… a Pulec se za kytarou usmívá …

Sobota 24. 3. 2016 – „Den rozvířených vrcholů“

Navzdory kvalitnímu večírku ráno (skoro) nikomu není zle. Proto po druhém dobytí sedla Vršič (skoro všichni – všimněte si, že solidárně nejmenuju) zvesela stoupáme do sedla Škrbina v Grebencu. Bruder přichází poslední … (ano, poslední) … V sedle fouká. Bruder odmítá Pulcovu čokoládu (to jsem si možná trochu vymyslela). Rychle lyže na batoh, přelézt skalnatý úsek a pokračujeme. Mezi mraky občas vykoukne slunce a my se můžeme konečně rozplývat nad krásou místa. Stoupáme k zasněženým výhledům …

Hory jsou krásné. A zrádné. Člověk je v nich takhle maličký. Stačí kousek ledu a špatný krok … Ve zlomku vteřiny kloužou dva malí lidé svahem dolů. Ten se níž trochu zmírňuje a lidé pomalu zastavují. „Jste v pořádku?“ „Rameno …“ Povyskočilo si z kloubu – nic moc pocit, zdá se. Termofolie, tlumení bolesti, balení do peří. Dolů zrovna jede skupinka Slovinců, zastavují u nás. Krásná opálená paní je místní instruktorka horolezectví. Vrtulník domlouvá se svým kamarádem. Čekáme. „Kdo tady nemusí být, jeďte radši dolů, než přiletí.“ (doslovný překlad ze slovinštiny, bez použití Google překladače) Slyšíme hukot blížící se záchrany a běžíme se „schovat“ za blízkou skalku. To bude určitě stačit … Nestačilo. Aspoň ne těm, kteří do většiny svého oblečení zabalili trpícího. Kovový pták víří sníh a během minuty jsme na kost promočení. Ještě že se má člověk pořád co učit. Máváme odlétajícím záchranářům ve vzduchu a děkujeme pomocníkům na zemi. Hory jsou zrádné. A sbližují …

Slunce mezitím rozehnalo mraky, je krásný den. Vrchol Velké Mojstrovky (2366 m) nabízí vytoužné skalnaté výhledy. S novou dávkou pokory z nedávných zážitků si vychutnáváme dlouhý sjezd do jižních údolí. Přes sedlo Vršič se naše protahující se stíny vrací akorát na večeři. Brzy se na ní ukazuje i horolezec s ovázanou rukou. Rameno je zpátky na svém místě. Tentokrát všechno dobře dopadlo, díky za to, krásné hory …

… a ano, abych nezapomněla – Pulec se spokojeně usmívá …

Neděle 25. 3. 2016 – „Den, kdy se Pulec (možná) chvíli neusmíval … a já už vůbec ne“

Dobré ráno. Dnes budeme přejíždět do druhého údolí. Předtím si jen vyběhneme takovou „sjezdovku“ za chatou… Nedejte na fámy, přátelé. A už vůbec ne na svoje ego…

První část výšlapu je taková hezká černá, to jo. Pod skálou část osazenstva končí a už se vidí dole na bombardinu. Někteří jdou ale dál, tak co bych taky nešla… Že i zkušení bardi nechávají dole lyže nějak nestíhám vnímat. Začátek se dá, postupně se ale žlab naklání a ledovatí. No co, když už jsem tady, nějak nahoru dolezu. Dolezla jsem. A pak se posrala (gentleman odvrátí zrak, horolezec chápe a promine). Co vylezeš nahoru, slezeš i dolů, říká se. No tak asi jo. Jen kdyby spolupracovala hlava … Nohy a ruce fungují, část zlyžuju stylem „shrň co můžeš, hlavně nepadej“, zbytek scházím na mačkách. Hlava mi pořád opakuje, že jsem dement. Trvá to, ale nakonec se dostávám tam, kde jsem nejspíš měla otočit. Tři mohykáni trpělivě čekají. Lucka mi nabízí Pulcovu čokoládu. Odmítám. Pulec, který mě podporoval při sestupu, na chvíli ztrácí úsměv …

Vracíme se k chatě, kde mezitím ostatní pozorovali z lehátek a s lahodným mokem v ruce můj boj. Hlavní hloupá hvězda dnešního filmu. Ach jo. Hory jsou poučné. A člověk se v nich učí překonávat. Fajn věc. Jen příště s rozvahou, „hvězdo“, s rozvahou!

Natěžko sjíždíme k autům. Jedno z nich, vezoucí členy Letky karpatských netopýrů, nás opouští. Ahoj, byli jste skvělí! Přejezd do vedlejšího údolí. Výšlap k chatě Tamar. Ubytování v podkrovním lágru. Večeři nám zpříjemňuje neskutečně veselý chlapík od baru. Cokoliv řekneme (přestože tomu většinou nerozumí), směje se. Když si objednáváme jídlo, směje se. Když donese něco špatně, směje se. Smějeme se taky, nedá se dělat nic jiného. Zábava trvá, lidé postupně mizí. Pár minut po půlnoci vletí do lágru poslední vytrvalci a probíhá krátký bezbolestný skialpinistický mrskut tuleními pásy …

… a Pulec už se (uf) zase usmívá …

Pondělí 26. 3. 2016 – „Den po čtyřech předchozích“

Ráno vidíme z oken pokoje do mraků oděný vrchol Jalovec. Tím směrem dnes půjdeme. Začíná se dostavovat únava z předešlých dnů. Přesto vyrážíme. Stoupání do Kotova sedla je dlouhé. V půli cesty se s námi loučí členové jednoho z pražských aut a míří domů. My pokračujeme a čím dál víc nás obklopují mraky a cloumají námi poryvy větru. Kousek nad sedlem otáčíme. Není vidět na krok. Sjezd je nahoře krásně prachový, dole naopak jarně rozměklý. Nohy bolí. Před chatou klesáme do lehátek s Pulcovou čokoládou v ruce a užíváme si pohodového odpoledne. Občas je potřeba i rest…

Večer ve znamení veselých her. Průběžné hlubokomyslné debaty o tom, jestli a proč mají ostatní smrtelníci skialpinisty za blázny. Máte? Myslíte si, že zbytečně riskujeme? Že jsou na světě zábavnější činnosti? No jo, jenže…

… Pulec se prostě pořád tak usmívá …

Úterý 27. 3. 2016 – „Den příštích plánů“

Ráno je venku místo sněhu beton. Čekat než změkne do použitelného stavu nemá cenu. Navíc Pulcovi došla čokoláda. To je konec … Balíme, sjíždíme k parkovišti a po krátké procházce v Kranjske Goře se loučíme. Ne na dlouho – Palič zapomněl rozdat diplomy. Potkáváme se na benzínce. „Sestup roku“ mně neminul. To mám za to. Teď už se loučíme pro tuto chvíli naposledy …

Návraty do reality nejsou smutné – pokud znamenají začátek něčeho dalšího. A my se ještě uvidíme, s lidmi i s horami. Ahoj příště na nových místech, s novými zážitky, přátelé!

Pohyb v zimních horách je krásný. Víme to všichni. Ví to ti, co krájeli obloučky do prašanu i ti, kteří se projeli svahem jinak než po skluznici lyží. Ví to Palič. Ví to Bruder. Vím to já … Ale hlavně, milí čtenáři, to ví Pulec … A PROTO SE PULEC USMÍVÁ … (Nebo že by za to mohla ta čokoláda?)

export_tp_gallery

Alice Boleloucká má spoustu zájmů od zpěvu s doprovodnou kytarou přes různé varianty tance, divadlo, až po letní nebo zimní pohyb v horách. Nejoblíbenější zimní aktivitou je pro ni skialpinismus.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: