Poté, co jsme se podívali po stopách Andrease Franssona v okolí Narviku, jsme pokračovali dále. Naším cílem byly Lofoty, na které máme jen ty nejlepší vzpomínky ať už na skialpové výlety nebo letní lezení. Před Lofoty se zastavujeme ještě na souostroví Vesteral.
Norsko
Mapa oblasti
Mapa oblasti
Základní trasa
Podrobný popis
Jsme na Vesterálech, souostroví, které lemuje Lofoty od severozápadu. Hory tady nejsou tak vysoké a strmé jako na Lofotech, přesto rozhodně stojí za to! Drží se teplé a slunečné počasí, ale ráno byla na vrcholech vichřice.
Na ostrý Stortinden – perlu Vesterál
Jsme na Vesterálech, souostroví, které lemuje Lofoty od severozápadu. Hory tady nejsou tak vysoké a strmé jako na Lofotech, přesto rozhodně stojí za to! Drží se teplé a slunečné počasí, ale ráno byla na vrcholech vichřice.
Užíváme si proto zasloužený rest day, výstup na Stortinden jsme o den odložili, a místo toho posedáváme na žulových plotnách na pobřeží, vyhříváme se a chytáme ryby. Takové teplíčko jsme ještě neměli. Na konci zimy, po tolika dnech na sněhu a na horách, si člověk o to víc váží každé takové chvilky.
I ráno, když vylézáme z camperu, nám vůbec není zima. Přejíždíme pod Stortinden, mohutnou horu s nepříliš strmou firnovou stěnou. V překladu to znamená jednoduše Obrovská hora, ale zase tak „zlé“ to není, od moře nás čeká jen něco málo přes tisíc metrů převýšení.
Sníh tady ani zdaleka nezačíná hned od moře, pokročilá roční doba jej už vyhnala až někam na 250 metrů vysoko. Začínáme tedy s lyžemi na zádech bahnitou cestičkou skrz zakrslé břízky. Na hraně dolinky konečně vstupujeme na sníh, čistokrevný jarní firn. Nad námi se tyčí parádní západní svah, dokonale rovná tabule sněhu. Takový malý Hoher Tenn. Odspodu vypadá docela dost strmě, ale je to spíš oční klam, z průvodce víme, že sklon je nějakých 40°.
Uprostřed svahu je odtržená lavina a ve spádnici pod ní vymydlená dráha její jízdy. Co je ale zajímavější, strhl ji lyžař během sjezdu – nad odtrhem končí jeho stopa. Pak se ale znovu objevuje a je zřejmé, že lyžař stačil zareagovat a pak jel dlouhým traverzem na hřeben, pryč z nebezpečí. Teď ale vypadá svah naprosto bezpečně, lyžař tam asi musel být velice pozdě.
Poměrně rychle se dostáváme po tvrdém sněhu na vrchol a zjišťujeme, že na Vesterálech jsou i vyšší kopce. Ale málokterý je jako ten náš, mohutný, samostatně stojící, s velkým vyrovnaným svahem mířícím přímo na Atlantik. „Big, steep and towering“, tak ho popisoval průvodce a my mu teď dáváme za pravdu.
Během sjezdu se nám daří natočit jeden z našich nejlepších záběrů vůbec, když Ondra následuje svůj filmařský instinkt, odjíždí na SZ hřeben a vybírá si ideální spot. Najednou se mu totiž jevím přímo na horizontu hory, proti obloze a jak záběr dál „jede“ po hřebeni společně se mnou, zabírá také krásné vesterálské štíty v pozadí. A pak přijde rychlý sjezd lyžaře z hřebene dolů, přímo do kameramanova protisvahu a několik biiiggg tuuurnsss! Ještě dole v camperu si záběr s nadšením několikrát prohlížíme. To on bude naší hlavní vzpomínkou na Stortinden, perlu Vesterál.
