Storebjørn (2222 m) – ledovcová skialpová túra na Haribo medvěda v Jotunheimenu

V Norsku je nepřeberné množsví krásných skialpinistických vrcholů. Některé z nich jsou díky svému neobvyklému tvaru a relativně snadné dostupnosti populárnější než jiné. Mezi populární patří určitě Storebjørn (2222 m) nejenom kvůli nejvyšší nadmořské výšce v oblasti, ale také kvůli tvaru svého vrcholu a obklopujícím ledovcům.

Výstup do sedla Bjørnskardet (1950 m)

Od parkoviště u chaty Krossbu nejprve stoupáme mírnými pláněmi s různými potočními zářezy. V pozdním jarním období tady bude více výstupových stop. K začátku ledovce Leirbrean se dostáváme nad hranicí 1630 metrů. Ledovec má převážně malý sklon a pohyb po něm tak může být zdlouhavý. V případě fyzicky zdatné skupiny je možné výstupo do sedla Bjørnskardet (1950 m) vylepšit o vrcholy Austre Kalven (2034 m) nebo Skeie (2118 m), pokud jejich severní svahy nabízejí šanci na dobrý sníh na sjezd.

Jinak pokračujeme stále dále typickým norským plochým ledovcem do sedla Bjørnskardet (1950 m). V sedle sice často fouká, ale pokud je zrovna bezvětří, tak nabízí dokonalé relaxační místo s krásnými výhledy.

Ze sedla Bjørnskardet (1950 m) na Storebjørn (2222 m)

Na druhou stranu vede ze sedla krátký sjezd, pro který si stojí za to sundat tulení pásy. Sjezd vede obvykle pod velkou převějí po ledovci. Pod převějí se stáčíme doprava na návěj. Za ní to je ještě kus z kopce než musíme zastavit a opět nasadit tulení pásy.

Odtud začíná stoupavý traverz pod závěrečný strmý výšvih k vrcholu. Pokud pálí slunce a je bezvětří, je toto stoupání pro některé úmorné. Na planině pod závěrečným strmým úsekem nechává řada lidí lyže a k vrcholu pokračují pěšky bez lyží. Jiní dávají lyže na batoh a stoupají pěšky, případně s využitím stoupacích želez. Za standardních sněhových podmínek je možné vystoupat až na vrchol na tuleních pásech. Pozor je potřeba dávat jen při otočkách ve strmém terénu.

Vrcholové plato je relativně dlouhé a široké, takže se na něj v jarních měsících mohou za krásného počasí vejít i desítky lidí. Ze Storebjørnu spadají na všechny strany, s výjimkou výstupového severního svahu, strmé skalní stěny. Proto je vhodné se u okrajů vrcholového plata pohybovat opatrně. Vyhlídkové možnosti z vrcholu jsou fantastické všemi směry a vyznavači skialpu nechápou backcountry běžkaře pohybující se na úplně rovném ledovci Bøvebrean na západ pod vrcholem.

Sjezd ze Storebjørn (2222 m) přes sedlo Bjørnskardet (1950 m) na Krossbu

Z vrcholu sestupují někteří pěšky. Část skialpinistů sjíždí oklikou mírnějším svahem, zatímco jiní sjíždí přímo z vrcholu na sever nejstrmějším úsekem. Níže se nabízí pokračování ve sjezdu podél výstupové trasy pod sedlo Bjørnskardet nebo prodloužení sjezdu do nižších částí ledovce Bøvebrean. V obou případech následuje výstup na tuleních pásech do sedla Bjørnskardet.

Po sundání tuleních pásů začíná dlouhý sjezd severozápadním směrem po ledovci s několika výšvihy. Od konce ledovce je to ve sjezdu kombinace traverzování a hledání vhodných méně rozlyžovaných svahů k dojezdu k silnici pod chatou Krossbu.

Tato ledovcová túra je za dobrého počasí a sněhových podmínek bezpečná a nikdo si na ní nebere klasickou ledovcovou výbavu jako na alpské ledovce. Pro ty, co se obávají strmějších sjezdů je varianta nechat lyže pod závěrečným výšvihem na Storebjørn. Túra je vhodná i pro splitboardisty, pokud jim nevadí norské ledovcové pláně.

Chata Krossbu – pláněmi na východ – ledovec Leirbrean – sedlo Bjørnskardet (1950 m) mezi vrcholy Sokse (2189 m) a Veslebjørn (2170 m) – sjezd na ledovec Bjørnebreen – stočení na jih a závěrečný výstup na Storebjørn (2222 m) – sjezd zpět s výstupem do sedla

chata Krossbu