HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Rozhovor – Osm měsíců s lyžemi na Hedvábné stezce se závěrem na Manaslu

Rozhovor – Osm měsíců s lyžemi na Hedvábné stezce se závěrem na Manaslu

Martin Šťourač a Karel Svoboda z Beton Ski Teamu v říjnu 2015 skončili své osmiměsíční putování po Hedvábné stezce. Oba jsou náruživí skialpinisté, takže prvotním cílem bylo lyžování v co nejstrmějších terénech v  pohořích podél Hedvábné stezky, některé z nich navíc v místech dosud lyžemi nezbrázděných.

Dvojici Martin Šťourač a Karel Svoboda se podařila řada krásných sjezdů a u dalších je zastavily jedině nepříznivé povětrnostní podmínky nebo zvýšené lavinové nebezpečí.

V únoru jste z Prahy určitě odjížděli se spoustou ideálů a představ. Jak jste museli své původní očekávání korigovat během cesty?

Představy jsme měli spíš mlhavé. Člověk si řekne, že to je strašně dlouhá doba a na všechno bude spousta času, ale se všemi dlouhými přesuny a návštěvami památek po cestě bylo někdy složité trefit se v horách do správných podmínek a počasí. Velkou neznámou také bylo, co takhle dlouhá cesta udělá s naší fyzičkou a jak se na konci výletu budeme cítit na Manaslu.

Před závěrem na Manaslu jste lyže použili ve dvanácti pohořích podél Hedvábné stezky. Které výstupy a sjezdy se vám líbily nejvíc, a které naopak byly nejtěžší?

Nejvíc nám přirostlo k srdci asi pohoří Cilo Dag v tureckém Kurdistánu a afghánský Hindúkuš. V Cilo Dag jsou nádherné stěny a strmé žlaby, jeli jsme tam nejstrmější sjezd výpravy – asi  třistametrový sjezd v severní stěně Üşüyen Dag (3770 m), místy to mělo 58 stupňů. Podle místních jsme tam s lyžemi byli vůbec první, takže jsme si užili trochu objevitelství. V afghánském Hindúkuši nám nepřály podmínky, takže z vrcholového útoku na Noshaq (7495 m) jsme utíkali už v šesti tisících. Napadla tam spousta sněhu, lavinové nebezpečí výrazně vzrostlo a jen dostat se dolů bylo dost „o hubu“.

Pohybovali jste se často na místech, kde neexistují lavinové předpovědi, jak je známe z evropských pohoří. Jak jste si poradili s bezpečností?

S lavinovou předpovědí se v těchto končinách nedá počítat. Nezbývá než spoléhat na vlastní pozorování vývoje počasí a složení vrstev sněhu. To v praxi znamená, že častěji kopete lavinové sondy. Také jsme se vždycky ptali místních, jaká je obecně zima – jestli bylo hodně srážek a tak dál.

Během 241 dnů (do návratu Karla Svobody do ČR, Martin Šťourač byl v době uzávěrky na zpáteční cestě z Kazachstánu) projel Beton Ski Team autem 21 000 kilometrů přes šestnáct zemí a letecky se přepravil do Káthmándú, kde začal závěrečný osmitisícový výlet na Manaslu (8163 m). Během osmiměsíční cesty navštívili s lyžemi na nohou celkem třináct pohoří v sedmi zemích, ve dvou zemích se dostalo i na let padákem. Pro rozlyžování zvolil Beton Ski Team balkánské hory v Bosně a Hercegovině a Černé Hoře. První prvosjezdy expedice podnikla na svazích tureckého pohoří Cilo Dag, další následovaly v Íránu, kde „Betonáři“ sjeli mimo jiné pětitisícový Damavánd (5671 m). Přes Kyrgyzský Tian Šan se expedice dostala až do Afghánistánu, kde musela kvůli nepřízni počasí přerušit výšlap na jeho nejvyšší horu Noshaq (7495 m), všechno si ale kluci vynahradili v Nepálu, kde zdolali osmitisícový vrchol Manaslu.

Na závěr vašeho putování jste se přidali k osmičlenné české expedici Manaslu 2015, jejímiž členy byli další tři lyžaři. Jaké bylo vaše soužití s dalšími členy expedice po dlouhé době pouze ve dvou?

Upřímně řečeno, měli jsme trochu obavy, jak to celé bude fungovat. Myslím, že na to, jací jsme všichni egoisti, byla parta dobrá. K utužení kolektivu už na treku do base kempu pomohla i trocha nepálského rumu a večery u kytary.

Jak probíhala aklimatizace na Manaslu, kde měl Beton Ski Team výhodu předcházejícího pohybu ve vyšších nadmořských výškách?

Myslím, že hodně z naší aklimatizace jsme před expedicí ztratili. V srpnu jsme víceméně odpočívali, takže na Manaslu jsme se museli aklimatizovat znovu, a hlavně na větší výšky. Díky předchozím pobytům na vyšších kopcích to ale šlo rychleji.

Přálo vám počasí při aklimatizaci a samotném výstupu?

Na oba aklimatizační výpady jsme vyráželi ještě během monzunového období za velmi nejisté předpovědi, kdy drtivá většina expedic zůstala v základním táboře. Počasí nám nakonec přálo a my si na kopci užili i vzácné samoty. Po několikadenním čekání v základním táboře pak přišlo okno vrcholového počasí.

Co jste dělali pro ukrácení dlouhé chvíle v základním táboře?

Pokud jsme nesháněli informace o počasí a plánech ostatních, tak jsme většinu času strávili v našem jídelním stanu. Čtení, filmy na tabletu, kytara, povídaní o ženských a životě dole. A když jsme se chtěli trochu protáhnout, zahráli jsme si se šerpíky volejbal. Prostě úplně idylická dovolená.

Jak probíhal výstup na samotný vrchol?

Vyráželi jsme po třetí hodině ráno, byla zima, odhadem tak -30 stupňů, foukalo naštěstí jen slabě. Až do výšky zhruba 7700 metrů se nám šlo dobře, já pak dostal vekou krizi a začal strašně zpomalovat. Když jsem se pak konečně dovlekl na vrchol, Martin už tam chvíli seděl a začala se mu nepěkně rozbíhat výškovka. Tak jsme radši rychle sestoupili po vrcholovém hřebeni o nějakých 200 metrů níž a až tam nandali lyže. V tomhle stavu nám to přišlo jako zbytečný risk. Nicméně ten vršek lyžovatelný je – je to dlouhý traverz, kde moc oblouků neuděláte.

Proč jste byli na vrcholu s lyžemi jenom dva místo očekávaných pěti?

Petr Kejklíček o lyže a batoh přišel při pádu do trhliny, když se pod ním propadl žebřík, který byl přes ni položený. Mára Lejsek s Lukášem Krejčím chtěli jít na vrchol den po nás, lyže kvůli ušetření váhy nechali v C3 (6800 m). V C4 (7450 m) měli ale místo vrcholového útoku úplně jiné starosti. Spolu s výpravou Honzy „Trávy“ Trávníčka tam zachraňovali dva horolezce, kteří dostali výškovku. To je na samostatné povídání. Každopádně velký respekt klukům.

Dovedete si představit srovnání vašeho cestování s možnostmi, jaké měli Zikmund a Hanzelka?

To byla úplně jiná doba. Jeli vlastně jako oficiální delegace, ale informací o všech těch místech měli zlomek ve srovnání s tím, co můžete dneska najít během chvilky na internetu. Museli to mít dopředu hodně dobře připravené. My dostali ten nápad teprve tři měsíce před odjezdem. Díky technologiím a internetu můžete dneska spoustu věcí řešit i po cestě. Sedadlo spolujezdce tak při delších přesunech sloužilo spíš jako kancelář.

Kromě skialpinistických aktivit na strmých svazích jste odjížděli s řadou dalších cílů, např. paragliding. Kde a jak byl padák využit?

Nejvíc Martin polétal v Kyrgyzstánu, kam za ním dorazil kamarád Robert. Spolu udělali několikadenní bivakový přelet pohořím Tian-Šan na jih od jezera Issyk Kul.

A co další cíl – poznávání lokální hudební scény?

Všude po cestě jsme se snažili sbírat i místní muziku. V tomhle směru byl hodně zajímavý třeba Írán, kde umělci zhudebňují básně básníků Saadiho a Hafeze. Ačkoli žili ve 12. a 13. století, jejich texty jsou pořád aktuální, a jsou tak používány třeba i ke kritice režimu. Kvůli tomu musela řada hudebníků z Íránu emigrovat.

Měli jste nějaké potíže při překračování hranic nebo zajišťování víz?

Největší problémy jsme měli při překračování íránských hranic, protože nám chyběl jeden dokument. To nás stálo několik dní času a spoustu peněz. Ve střední Asii se celníci rádi ohánějí výrazem „velký problém“ a občas vzduchem proletí i slovo „deportace“. Chce to obrnit se velkou trpělivostí. Většinu víz jsme měli předem, po cestě jsme získávali jenom kazašská, ruská a nepálská. Co se nesmyslnosti byrokracie týče, ze zemí, co jsme projeli, jasně vede Kazachstán.

Na cestu jste vyrazili jenom ve dvou. Projevil se u vás stav nazvaný stejně jako vaše auto, tedy Ponorka?

Abychom ponorce předešli, pojmenovali jsme tak naše auto. Takže Ponorku jsme měli od začátku a ponorku…  Vlastně ani ne, tak dlouho jsme na cestě zase nebyli.

Máte přítelkyně? Pokud ano, jak snášely tak dlouhé odloučení?

Martin má přítelkyni – odloučení nesli statečně a Bára se za námi byla podívat v Kyrgyzstánu. Mě tyhle věci vůbec nezajímají. Pokud nejsme v horách, věnuju se výhradně studiu vědeckých publikací a četbě perské poezie.

Během cesty jste navštívili řadu zemí. Kde se vám subjektivně zdálo, že jsou dívky a ženy nejpohlednější? Kde je možné se s nimi dokonce potkat na horách při sportovních aktivitách?

Nejpohlednější ženy jsme potkali v tádžickém Khorogu. Je tam i velká univerzita, tak se to nabízí jako dobrá destinace pro výměnný studijní pobyt. Pěkné holky, a to jak turistky, tak místní, se pohybují po Nepálu. Turistky se samozřejmě převážně vyskytují ve vyhlášených restauračních zařízeních v Thamelu (turistická čtvrť v Káthmándú), ale při troše štěstí je potkáte i v horách.

Dvojice přátel strmých sjezdů na lyžích Martin Štourač a Karel Svoboda se potkala loni v Tatrách. Vášeň pro strmé sjezdy je pak zavedla ještě do Vysokých Taur, Chamonix a později třeba do tádžického Pamíru. Tam se ukázalo, že daleké země a vysoké hory je lákají ze všeho nejvíc, proto v letošní sezoně vyrazili na osmiměsíční cestu s lyžemi podél Hedvábné stezky až na nepálskou Manaslu.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: