HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Skialp v Obertauern

Skialp v Obertauern

Skialpinismus je přirozenou, leč náročnou formou lyžování, je vyváženou kombinací výstupů a sjezdů, útrap i blaha, vytrvalé trpělivosti a bouřlivých odměn. K trpělivosti, sebeovládání, obrovské fyzické kondici ještě přistupuje nutnost zkušenosti s lavinovým nebezpečím a pohybem mezi ledovcovými trhlinami, které obzvláště v zimní zasněžené krajině rozezná stěží i zkušený horal. Tím se skialpinismus stává lahůdkou, dostupnou jen pro úzký okruh dobrých lyžařů a opravdových znalců a milovníků hor.

Vyrážíme první ranní lanovkou pod vrchol Gamshornu, abychom si usnadnili výstup na sousední Kreuzspitze než změkne sníh. Čeká mne nejen můj skialpinistický prvovýstup, ale i netušený průnik do vyšších sfér lyžování. Tento zážitek mě čeká v Bärenklamm,Medvědí soutěsce. Takto se nazývá severozápadní stěna Kreutzspitze v Rakouských Alpách. Je výzvou pro zdatné lyžaře s bohatými zkušenostmi s pohybem ve volném alpském terénu v zimě, její délka a hlavně značně strmý sklon vyžadují zvláštní techniku a absolutní soustředěnost, která vyloučí sebemenší zaváhání. Kdo si nevěří, může na Medvědí soutěsku zapomenout. Je to zkouška souhry techniky, citu pro změny sněhu, kondice a silných nervů. Pád a dokonce i zastávka na oddych jsou na tomto prudkém svahu prakticky nemyslitelné.

V lyžákách a s lyžemi na ramenou vyrážíme od horní stanice lanovky nepříjemnými sněhovými závějemi na ostrý hřeben, jehož sfoukaný, kamenitý průběh sledujeme do mělkého sedla pod skalnatým vrcholem Gamshornu. Pod námi se rozprostírá panorama rakouských velikánů: vlevo lze rozlišit Großglockner a Sonnblick, o něco blíže Kitzsteinhorn, před námi štíty Radstadtských aSchladmingských Alp s krásným Dachsteinem, vlevo se v ranní mlze choulí vesničky v údolí řeky Salzach. Těsně pod vrcholemGamshornu si obouváme lyže, abychom opatrně přešli úzký hřeben s nepravidelnými návějemi sněhu, které, jak se zdá, před námi ještě nikdo neprošlápl. Na tomto skutečně úzkém pruhu sněhu si připadám jako kaskadér nebo blázen, kterému nedocházejí důsledky jeho kroků… Dramatický traverz máme za sebou a zastavujeme na úpatí sousední, podstatně vyšší Kreuzspitze. Při pohledu na její strmé stěny mi není jasná další trasa. (Snad ne tam nahoru?!)

Ostřílení borci z naší skupinky neváhají a rutinně si přilepují tulení pásy na lyže. Následuji je ve výstupu. Krok za krokem, pěkně pravidelně. Dopolední slunce již má pořádnou sílu. Slaďuji si pocity i pochody ve svém těle a postupně se začínám radovat z rytmu kroků, z křupání sněhu při zapichování hůlek i pod skluznicemi, ale hlavně ze skvělých pohledů kolem sebe. Zprvu je tvoří jen temné skály a sníh, což sice zní prostě, je však nepopsatelně krásné. Je to úžasná harmonie, člověk a hory. Jak se tak rozhlížím a současně posunuji jednu lyži před druhou, tak mě napadá, že lyžování, mám na mysli skialpinismus, lze v mnohém přirovnat k životu samotnému: Je to radostná, i když chvílemi namáhavá túra, při které je člověk chvíli nahoře, chvíli dole. Cesta nahoru je podstatně náročnější než sjezd dolů. Ale není sjezdu bez výstupu… Lyžař je na túře odkázán sám na sebe. Může se stát, že vrchol se zdá být nadosah, ale ještě se objeví další horizont. Nezbývá než zatnout zuby a vytrvat. Nikomu v cestě kupředu nepomohou výmluvy na nepříznivé okolnosti. Drobná selhání nejsou pro ostudu, jejich zvládnutím se lyžař pro příště naučí lépe odhadnou podmínky i své schopnosti. Zralý horal pozná, kudy nejlépe vede cesta k jeho cíli. Tyto úvahy mě dovedly až na vrchol. Na kótě 2650 metrů n. m. si podáváme ruce. Vrchol! Prožívám vítězství nad sama sebou, průnik do drsné reality hor a přiblížení se Bohu touto cestou. Zde, mezi nebem a zemí, vysoko nad ostatním světem, člověka osloví všeobjímající pocit souladu všeho se vším, atmosféra klidu a neopakovatelnost tohoto okamžiku.

Zotavujeme se po výstupu. Himmi a Toni zjišťují kvalitu sněhu a rozdávají nám „piepsy“, lavinové vysílačky. Cítí zodpovědnost za tuto akci,Medvědí soutěsku jeli nejčastěji ze všech, znají její nástrahy a finty, jak jim čelit, a hlavně poznají, zda je vůbec sjízdná. Byly i roky, kdy lyžaři marně vystupovali do sedla nad Medvědí soutěskou. Silné severní a západní větry stačily sfoukat sníh dříve, než byly sjízdné atraktivní žleby a rokle.

Medvědí souteska

Božský Himmi, génius mezi skialpinisty, se odpichuje jako první. Začátek není plynulý rozjezd, nýbrž skok asi 2.5 metru hluboký, naštěstí do navátého sněhu. Se zdánlivou lehkostí odkrajuje oblouk po oblouku do neporušeného sněhu, po chvíli vidíme jen pravidelně se zvětšující a zmenšující oblak sněhu, doprovázející jeho oblouky. Další vlnovku začíná do sněhu kreslit fotograf Mike, jemuž dáváme náskok, aby mohl ulovit nějaké momentky. O ty nejlepší se mu v zápětí postará Michi a Tommy, otrlí aktéři reklamních lyžařských šotů. Jako předposlední vyrážím já. Ještě před startem v sobě musím překonat strach z úvodního skoku. Strach svazuje nohy a ty musí být pružné. Ve vzduchu nemyslím na nic, snad jen na to, že nesmím dopadnout v záklonu. Podařilo se. Teď rychle najít rytmus, ať ty zatáčky “nervu”! Mám to! Hop, hop, cik, cak, sem, tam, paráda! Paráda! Sjezd neporušeným terénem je snad ten nejfantastičtější zážitek na světě! Vznikající křivka v panenském sněhu je jakýmsi osobitým podpisem, který má právo smazat až další sněhopád. Jen si to nesmím nechat moc rozjet, abych situaci měla pod kontrolou. Sebemenší chybička je v hlubokém sněhu potrestána pádem. A upadnout na tak strmém svahu, jakým je tento, se prostě nesmí. Není jak zabrzdit. Drsný podtext romantického zážitku… Na kraji lesa zastavujeme, abychom se vyčerpaně, ale zasněně ohlédli za tichými vlnovkami ve sněhu, kterými jsme ozdobili Medvědí soutěsku.

Následuje asi 7 kilometrů, které nazýváme oddychovými, během kterých je však potřeba být stále ve střehu, neboť se kličkuje řídkým lesem s překvapeními v podobě suchých větví, pařezů, zasněžených potůčků. Orientace je v tomto okamžiku poměrně těžká, spoléháme na intuici, která nás zdárně dovedla k velkému, pochému kameni, na němž si dopřáváme chvilku na vydechnutí. Mlčíme, z hluboka dýcháme a znovu vychutnáváme pohled zpět na Medvědí soutěsku, která se objevila v dálce nad lesem, kterým jsme právě projeli. Naše stopy se třpytí na zdánlivě svislé stěně, sytě zalité září poledního slunce. Odraz slunce tmavne, od lesa vystupuje stín a když se začne dotýkat Medvědí soutěsky, je nám jasné, že je čas pokračovat. Ve stínu při těchto teplotách totiž sníh rychle přemrzá, což by nám mohlo znepříjemnit další sjezd. Čeká nás totiž ještě technický oříšek. Les houstne, průjezd je možný pouze 2-3 metry širokým průsekem, který umožňuje změnu směru pouze skokem. Terén je velmi strmý a nerovný. Vyžaduje absolutní soustředěnost a mobilizaci všech sil po dobu asi dvaceti minut.

Z této extrémní námahy nás vysvobozují mírné a široké pláně pod lesem. Vláčně, pomocí jen nejnutnějších pohybů sjíždíme k dřevěnému srubu, který nabízí nemnoha kolemjdoucím občerstvení. Krčí se pod závějí sněhu a za rozsvícenými okénky by člověk čekal spíše Sněhurku asedm trpaslíků než bodrého vrchního v kožených pumpkách s “padacím mostem”. Vstupujeme. Mohutné dubové lavice lákají k posezení. Na masívní stoly odkládáme bez ladu a skladu zamlžené lyžařské brýle, provlhlé čepice a rukavice. Necháváme se svést vůní horských nápojů, “životabudičů”, která se k nám line z kuchyně, a objednáváme si Jagatee – zrádně lahodný teplý nápoj, vzdáleně připomínající grog a punč, ale jejich účinky překonávající… Bavíme se a diskutujeme o dnešní túře i o těch plánovaných. Do hovoru nám bez souvislosti vstupuje vrchní se svými neskutečnými historkami z lyžařského světa a také dnes jediný “štamgast” lanovkář, který si o lyžařích za ta léta vytvořil své mínění… Pozdě odpoledne přijíždějí další lyžaři. Témata jsou vždy stejná a přitom neustále jiná: hory, túry, počasí, zážitky, plány. Zabředáme i do politiky, u několikátého Jagatee dospíváme k obavě, kam že ten dnešní svět spěje a shodujeme se v ujištění, že na horách je, bylo a bude přeci jen nejlépe…

Venku se stmívá a za maličkými okny začínají splývat kontury hor. I naše vlnovky, které jsem po očku za okny sledovala, se ztrácejí. S nástupem tmy se zvědavě přemisťujeme před chatu, abychom přivítali miláčka pana vrchního – lišku, která si sem každý večer zajde na zbytky. Přiblíží se asi na metr, zvědavě pozoruje lidi, s nimiž očividně nikdy neměla špatnou zkušenost. Tak takhle tedy dávají lišky dobrou noc…

Autorka je majitelkou sportovní CK TRIP

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: