HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz KnihyNaHory.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Strmé sjezdy v Roháčích a Vysokých Tatrách včetně Ďáblova žlabu

Strmé sjezdy v Roháčích a Vysokých Tatrách včetně Ďáblova žlabu

Ačkoliv podmínky v Tatrách se děsně rychle mění, tak se mi nečekaně už v lednu podařilo sjet tři těžké sjezdy se sklonem nad 50° a značnou expozicí! Přitom Ďáblův žlab byl pro mě dosud technicky nejtěžším sjezdem. Když to nečekáš a jsi připravený, tak můžeš zažít opravdu fantastické věci!

Fotogalerie Strmě v Roháčích a Vysokých Tatrách >>

První vážný extrém se mi podařil s Horem, Radovanem Horeckým. S tím, který jel se svou ženou a kamarádem vloni ve stejný den Lomnický štít, jako my s Karlem Svobodou a Jožem Capcarou Kežmarský.  Dojeli jsme se v Cmiterovi a sjeli ho již společně. I Lomnický štít přes Cmiter je sice „červený těžký“, ne černý, ale taky je to vážný sjezd, který se ani každou zimu nejezdí. Teď jsme se sešli v Mengusovské dolině, protože jsem mu napsal, že podmínky jsou parádní a mohli bychom aspoň zaprášit a podívat, jak se vyvíjejí těžké linky.

Šli jsme do severu Štrbského z Hlinské doliny, vyšlapat pod zúžení, podívat se na podmínky a pořádně zaprášit. Podmínky nás však překvapily nad míru. Pod novým prašanem nebyl ani led, místy starý prašan, místy jen tenká ledová glazura, tak, deset centimetrů pod povrchem. Jen místy byla tenká ledová glazurka i na povrchu, ale tu jsme probořili prsty rukou. Postupovali jsme tedy výš, odhadl jsem, že linka „C“, kterou jsem v severu Štrbského ještě nejel, by mohla být vysněžená a taky byla. Nádherné počasí, bezvětří, nádherná linie jeden skalní práh, který bylo třeba tak dva tři metry přesně skočit. Krátké, i když celkem těžké klíčové místo. Obtížnost S4+ (VI mezinárodní) E2+, 53°, 520 m.

Skočili jsme a mohli si užívat příjemný hutný prašan. Ještě nepříjemné exponované „esíčko“ žlábek na hlavní rampu a největší obtíže jsou za námi. Sice je to pořád jízda do propasti, protože sklon se znovu zvětšuje na 48° a rampa mění ve žlab s dva a půl metrovým zúžením, ale ze skalní stěny jsme venku. Skáčeme oblouky pomalu, protože sem tam je plocha tvrdší anebo po straně led a uklouznutí těžko zastavíš. Podařilo se a v Hlinském sedle si vychutnáváme spektakulární západ slunce.

Západní Tatry, Roháče a severní stěna Prislopu

Pak přichází opět sněžení a laviny v Tatrách. S Horem se v Žiarské dolině přes mlhu a nezpevněný sníh ani nedostaneme pod stěny. Mám v merku dokončit „černé“ extrémy v Roháčích. Zbývá mi posldení, „F“ linka od Mira Peťa uprostřed východní, či severovýchodní stěny mezi Prislopem a Baníkovem.  Velmi krátký i velmi strmý extrém s menší expozicí. Ačkoli přeletět přes skály se dá i zde. Znovu sem jedu s ženou poslední víkend v lednu, Hore pracuje a navíc je šance na podmínky malá na to, aby si bral volno. Snad už bude sníh stabilní. Stabilní je, ale hrozí, že bude příliš zmrzlý.

Jdu napřed, Janička má přijít za mnou do Baníkovského kotle. Hory ji tam ale nepustí, za mnou se doslova zavře mlha a sedí těsně pod koncem sjezdu. Moje žena se vrací na chatu. Já stoupám na mačkách a s dvěma cepíny 100 m vysokým a dost širokým koridorem mezi skalami ve stínu, ale nad oblačností. Sklon je 48° až 52°. Sníh je na překvapení dobrý až výborný. Přemrzlý prašan, uprostřed tenká kúra a pod ní hutný prašan. Výše dvacet metrů betonu, ale centimetr prsty probořím. Vršek je na měkkém firnu a šedesátistupňová převěj ještě na slunci.

Vysápu se vzhůru a těším se z úchvatných rozhledů. Kam až dohlédnu, se převaluje našedlé moře, z kterého vystupují bílé ostrůvky Západních Tater a černé Vysokých. Nemohu se kochat dlouho, sjezd je už ve stínu a každou minutu bude víc a víc tvrdnout. První oblouk je vždy nejtěžší, zjistit, že sníh drží. A je to. Mám nové Atomicy, 85, na zkoušku. Blíží se beton. Pár nádechů a výdechů. Co se dá dělat, nebudu tupě sešlapávat. Takže skočím a lyže drží, jak přibité.

Zbytek je rutina, užívám si naplno. Pak ještě lezu v krásném v prašanu Kubovým žlabem severní stěnou na vrchol Prislopu, abych počkal na západ slunce. Úchvatná podívaná. Jen Západní Tatry mohou nabídnout takové divadlo, neboť rozervané Vysoké, celé mohutné Západní i zaoblené Nízké Tatry máš kolem sebe.

No nic. Stmívá se, tak vzhůru dolů! Pivo s Janičkou na chatě a potmě bez čelovky na parkoviště. Přejezd do Vysokých Tater, neboť tam může být prašan ještě zachráněný a taky slunce. Roháče se už nadobro zatáhly.

Mengusovská dolina a Ďáblův žlab

Ten úzký, extrémně strmý a relativně krátký žlab mám trošku v hlavě, ale dnes je neděle, tak se jde s ženou a nebudu jí utíkat. Jenomže fronta se blíží i sem, vítr se zesiluje v nárazech, obloha pomalu zatahuje a Janička, že se tu nebude trápit v krustě. Tak ji nad rozcestníkem propouštím opět na chatu a jdu se schovat do satanovy dolinky, kde obvykle nefouká. Tady krustu střídá prašan a borci stoupají do Satanova žlabu vlevo.

Mám aspoň stopu a společnost na dálku. Žlab začíná až tři sta metrů nad dolinou. Pod jeho ústím se potkávám na dálku s Jéňou a parťákem z Protivětru, kteří právě sjíždějí Satanův žlab. To mě povzbudí a Jéňa mi aspoň udělá fotku. Dál už se potřebuji spolehnout jen na sebe a na hory. Hrabu se hlubokým, usedlým a místy i ubitým prašanem vzhůru a mluvím k té mase sněhu, aby mě podržela. Přelézám všelijaké náfuky a polštáře, které na chvíli zvyšují sklon. Strmost je od začátku nad 45° po celé délce tak 250 metrů. Z toho tak sto padesát je 50°až 53°. No prostě celkem psychicky očistná lázeň. Nemůžeš si dovolit opustit soustředění na přítomnost.

Výš a výš se žlab zužuje, až dosáhne minimální šířku jeden a půl metru na deseti metrech! Drsné. Pak se na chvíl prostor rozšíří a opět přivírá vrátka na vrchol převěje do Ďáblova sedla. Tak na dva metry. Ve žlabu se střídají také tvrdší místa a sem tam i tenká ledová glazury po straně. Převěj je zato úplně měkká a sypká. Hrabu se na ni jak píšou v Patagonii. Ruce s cepínem až po loket. Pamatuji se, že Peťovci zústali pod převějí, pod skálou, kde je víc prostoru, ale to jsem nechtěl. Žlab začíná v sedle, ačkoli to dost zvýší expozici i obtížnost, protože skály, které zužují žlab, jsou pak přímo pod tebou.

Jsem v sedle a čerti se začínají ženit. Vítr, drobné sněžení a stoupající mlha, která se opět padesát metrů pode mnou zastaví. To je dobré znamení. První sesunutí z převěje je psychicky i technicky těžké. Sklon kolem 60° a pode mnou 50°. V rozšíření skáču první oblouky, ale i ty jsou hodně těžké. Plocha není rovná, jsou zde vlny těžkého prašanu. Hlavně že lyže to drží dobře! Zúžení sešlapu, nic jiného mi nezbývá, je to zde součást sjezdu. Tady to však beru jako umění i sešlapat. Peťovci museli s lyžemi i na skálu. Já jsem se aspoň vešel na svých Fischer Transalp 88, 156 cm.

Níže doufám, že si vydechnu, ale nejde to. Sklon pořád minimálně 50° a nekonečná propast pod nohama. Oblouky pořád těžké. Tak dlouhá obtížnost nebyla ani v Bednarzové lávce! Po technické stránce je to můj dosud nejtěžší sjezd. Po zhruba dvou stech metrech se už žlab rozšíří a celkem si mohu vydechnout, ačkoli je tu na oplátku tvrdý, ubitý sníh.  Konečně ze žlabu vyjedu na strmé pláně, které vedou na kužel Satanova žlabu, a užívám si bezstresové lyžování. Ne sice zcela, protože vjíždím do mlhy, ale mohu své oči konečně opřít o stopy skialpinistů.

Popradské na relax

Pivo na chatě chutná obzvlášť skvěle, rozhovory, spousta přátel, prostě zakončení, jaké si jen mohu přát! Janička šťastná, že mohla vláčkem do města a nemusela šlapat někam do výšek, takže mě objímá ještě srdečněji. Naše šťastné rozpoložení využívá „výběrčí daní“. Poprvé mu nesmlouvám a dostane plnou taxu za parkovné (a nocleh v autě).

Rosťu Tomance v jeho aktivitách podporuje italská značka lezeckého vybavení Climbing Technology, Alpsport a Skialpshop.

Rostislav Tomanec se narodil v roce 1965 a od dětství dělal závodně mnoho sportů, hlavně gymnastiku, lyžování a atletiku. V roce 1987 pověsil závodní lyže na hřebík a začal se výkonnostně věnovat sportovnímu a skalnímu lezení, 10 let profesionálně. V roce 2004 skončil a za pár let se začal věnovat ferratování a rekreačnímu horolezectví v Tatrách a Alpách, nejvíc ho zajímaly vrcholy, kde ještě nebyl. Skialpy obul v prosinci roku 2013 nejprve jako možnost přiblížení k zimním tatranským stěnám a šlapání se ženou na sjezdovkách. Ve volném terénu začal sám. Brzy však zjistil, že se z těch krásných vrcholů dá i sjíždět. Další zimu v únoru sjel Satana do Mlynické doliny a tím tomuto kouzlu definitivně propadl.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: