HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Únorová norská oáza severského skialpinismu v Sunmore

Únorová norská oáza severského skialpinismu v Sunmore

„Když ono to Norsko je prostě jiný. To není ani jako Andy, ani jako Tian-shan. To všechno jsou prostě hory. Různý hory, ale hory. Tohle jsou fjordy, hluboký údolí a fjordy. Je to prostě jiný než všechno…“ Takhle jsme rodičům popisovali, proč jsme si pro naší první mimoalpskou skialpovou dovolenou vybrali Norsko a proč jsme na poslední týden v únoru 2020 jeli do proslulé oblasti plné fjordů Sunnmorsalpene.

Fotogalerie Únorový skialp v Sunmore 2020 >>

Trocha praktických informací

Možná si pod pojmem „Norsko“ jako my představíte divokou nedostupnou krajinu dalekého severu, kam prostě nemáte koule se na lyže vůbec vypravit. Postupně ale zjistíte, že informací se dá na webu sehnat možná víc než o Alpách (v norštině). Norové v horách sami chodí často a jsou to velcí pohodáři, takže většina si místo nějakého skiextrému spíš švihne poklidný nedělní výlet s přáteli. Terénů je tu dost i pro průměrné skialpinisty.

Je to tady, přílet do TRD za brutálního vichru. Co také jiného poslední týden v únoru očekávat. Není to ideální termín, ale neměli jsme na výběr. Párty na kolejích jako za mladejch, ráno šup do auta a hurá na 350km po norské „dálnici“. Za tři trajekty, 5x slunečno, 3x déšť, 3x sněžení a 8 hodin jsme byli na místě. Pozor na odhady dojezdových časů, je to mimo jiné i kvůli trajektům nevypočitatelné. Naším útočištěm se stala krásná chatička v údolí pár kilometrů od Saebo.

Kvitegga od Jakub Teplý na Vimeo.

Maudekollen (1021 m) za hustého sněžení

Ráno koukáme z okna a celý svět nějak zbělal. Je stále docela hnusně a déšť se proměnil ve sněžení. Balíme a vyrážíme na trajekt, abychom se dostali pod vrchol Blæja, na který máme doporučení jet za špatné lavinovky a podmínek.

S přibývajícími výškovými metry přibývá i sníh na silnici. Úspěšně tím plujeme až do doby, než nás, zřejmě kvůli lavinám, zastaví závora. Hbitě lovím v paměti popis výšlapu o kousek zpět, kdy se z vesnice Urke dá zadním údolím vystoupit na hřeben přímo nad fjordem. Vrátili jsme se tedy do Urke a odbočili do údolí směrem od fjordu. V místě kde silnice opouštěla vesnici jsme narazili na schránku na platbu silnice – vybíralo se 50 NOK do obálky. Hodí se tedy mít trochu hotovosti, která je ale jinak po celém Norsku v podstatě zbytečná. Dojeli jsme, kam nás sníh pustil.

Nástup táhlým údolím obsahoval i solidní kličkovanou traverzem mezi nízkými břízkami, což neslibovalo žádný sjezdařský  zážitek. Břízky nás naštěstí v půlce postupně opouští, terén se stupňuje a my se boříme nahoru stále padajícím sněhem.

Jak se později ukázalo, za lepších podmínek se šplhá na Slogen obloukem z východu. My jsme se ovšem první den spokojili s výšlapem do sedla západně od něj a pak na Maudekollen. Počasí, prašan a lavinová trojka nám spolu s neznalostí terénu nic moc jiného nedovolily.

Nutno podotknout, že vrcholové vyčasení nám poskytnulo hned na úvod jeden z nejlepších výhledů na fjordy, který jsme za celou dobu vůbec měli.

Ještě dost podobný bych očekával z Dalegubbenu na který se šplhá přímo ze Saebo. Ten ale obsahuje exponovanější vrcholové pasáže vhodnější do jarních podmínek, takže jsme ho do programu nezařadili.

Skårasalen (1542 m) v novém sněhu přímo z chaty

Do druhého dne dost připadlo. Připadlo tolik, že se nám nechtělo vyhrabávat auto a řešit, jak s ním odjedeme. Tak jsme holt vyhodili lyže před chatu a skočili do nich. Prošli jsme pár samot a zamířili k silnici vedoucí pod regionální klasiku Skarasalen. Následoval pětikilometrový pochoďák po cestě údolím, která ale naštěstí při sjezdu solidně fičela.

Jak pokračujeme, ocitáme se víc a víc uprostřed hor a hustá chumelenice honící se kolem nás působí až magicky. Na konci cesty se nachází parkoviště, které asi na jaře slouží slušnému zástupu skialpinistů, ale dneska nikde ani noha. Z parkoviště pokračujeme ostře směr vrchol.

Pořád se ale pohybujeme ve svazích kolem třiceti stupňů, většinou spíše méně. Dostáváme solidní sněhovou a větrnou sprchu, ale počasí se naštěstí spíše umoudřuje. Po překonání úvodního žlebíku se cesta stáčí doleva a značně se narovnává, zbytek výstupu je kolem dvacítky absolutně bez problémů.

Dneska máme na výhledy smůlu, na vrcholu jsme za viditelnosti do sto metrů a mraky se roztahují bohužel půl hodiny po jeho opuštění. Na sjezd máme ale naprosto parádně a dvoudenní sněžení a prvotřídní výhledy nám servírují zážitek těch největších kvalit.

Sice to díky tomu hlubokému prašanu nahoře moc nejede ale jakmile se dostáváme do trochu prudší části, práší se nám až po ramena.

Návrat spodní částí údolí je pravděpodobně možný pouze v zimních měsících.

Slunečný výstup a sjezd ze Sætretindane (1358 m)

První dva dny bylo počasí dost proměnlivé, ale pořád celkem přijatelné, aby se v něm dalo chodit. Třetí den přišlo ovšem něco, co jsme rozhodně neočekávali. Bylo v podstatě úplné azuro! Od parkoviště, na kterém jsme byli v půl deváté sami, to k nástupu bylo „co by sněhovou koulí dohodil“. a hned z kraje začala cesta příjemně stoupat. Výhled jsme měli na svítání nad fjordem.

Krátký výšvih z hlavního údolí nás velice rychle dostal na obrovskou planinu slibující nevšední zážitky. Poprvé nás také čekalo jedno výrazné zjednodušení – vyšlapané stopy z předešlého dne.

Jak se později ukázalo, po cestě bylo provedeno několik dost pečlivých sněhových profilů, které byly zaneseny do lavinové aplikace varsom.no. I po této stránce předpovědí je Norsko srovnatelné s Alpami, ne-li ještě krok před nimi. Předpověď byla pozitivní. Laviny hrozily maximálně z čerstvě napadaného sněhu, ale žádné výrazné nestabilní vrstvy se pod ním naštěstí nenacházely. Vrhli jsme se stopami vzhůru a celou dobu přemýšleli, na který z těch vrcholů se vlastně dá vylézt. Za prvních výhledů na otevřené moře jsme dostoupali do sedla mezi Sætretindane a Nordre Sætretind.

Bylo už jasné, že jeden vrchol je skála jak blázen a na druhý se musí překonat krátký čtyřicítkový výšvih, ve kterém jsme se s prašanem nad horní hranu lyžáku necítili zrovna dvakrát nejlépe. Než se tam trápit, zvolili jsme sjezd a radši si alespoň kus té parády vyšlápnout ještě jednou. Cestou potkáváme první důkaz, že v Norsku žijí nějací lidé a to sice, když nás míjeli tři Norky.

Sjezd je parádní. Poskytuje v podstatě celou dobu stejný výhled až dolů na kus fjordu, pláň je dlouhá, pořád příjemně z kopce do třiceti stupňů a krásných 600vm se dá kreslit jeden oblouk za druhým. Už se tu dá najít i pár sešupů kolem 35° a obecně to sviští o trochu víc z kopce než dny minulé.

Kvitegga (1489) – ta u Geirangeru

Kvitegga bude v Norsku asi něco jako „Vysoká“ nebo „Smrk“. Akorát my ty kopce máme alespoň v jiných pohořích. Tady jsou tři hned vedle sebe. My jsme vybrali tu, co se zvedá přesně naproti ústí legendárního Geirangerfjordu. Slunce se nás totiž rozhodlo navštívit ještě jednou. Jenže naštěstí na severu nechodí zbytečně vysoko a nemá moc sílu, takže kvalita sněhu zůstává v podstatě beze změny. Čekali jsme, že když je hezky už druhý den, budeme mít zase pěkně prošlápnuto, ale opak byl pravdou. Parkujeme mezi tunely a míříme přes silnici na start.

Začali jsme serpentýnovat moc pěknou pěšinou, která vedla hned z parkoviště do strmého kopce, a za chvíli se dostali na další velkou pláň plnou parádního sněhu. Nebyl moc čas lámat si hlavu, který vrchol je který. Tímhle směrem je to do pětatřiceti stupňů, tak míříme tam. V půlce kopce zjišťujeme, že v Norsku se opravdu nevstává zbytečně brzy, takže vyšlapáváme trasu třem dalším výpravám. Dostáváme se na hřeben, který je kompletně sfoukaný ukrutně studeným větrem, a tak s vidinou odpanění kopce nevidíme žádný smysl v dobývání vrcholu.

Výhledy jsou parádní a neočekáváme, že by byly výrazně jiné, takže sundáváme pásy a jedeme pár set metrů krásným sešupem. Sice se musíme hodně morálně podporovat, ale nakonec stejně jako předešlý den vracíme pásy na lyže a těch nejlepších 300 výškových dáváme ještě jednou.

Cestou zpátky stavíme v jakési slepičí farmičce a koukáme, že prodávají vejce. Po jednom placení parkování tedy nastává druhá (a poslední) nutnost platit něco hotovostí. Bereme plato třiceti vajec, necháváme 20 NOK a je vystaráno.

Kolastinden (1432 m) – počasí se mění každou hodinu

Další den ráno zahajujeme sérii královských snídaní. Slunce nás opouští a vrací se to do mnohem více očekávaného počasí.

Každou hodinu jinak. Pořád to ale celkem jde, i když je trochu bílá mlha a terén splývá. Vyrážíme na další místní klasiku s vidinou, že tam bude určitě po dvou slunečných dnech jasná stopa. To se potvrdilo, ale nevedla na Kolastinden. Norové totiž chodí úplně kamkoliv, kam se dá vylézt. Takže některé stopy vedly na stráň o kus vedle, některé úplně někam jinam. Nakonec se nám podařilo najít tu správnou a začali jsme postupovat údolím. Stopy se ale překvapivě stáčely na ledovec, kdežto klasická výstupová trasa ještě obchází hřeben. Rozhodli jsme se neexperimentovat, jelikož na pohyb po ledovci jsme nebyli vybaveni a šli normálkou.

Obešli jsme hřeben a nastal klíčový okamžik dostat se zpět na svah přes úzké sedlo. Tady jsme se bohužel zasekli, protože v aktuálních sněhových podmínkách nám to připadalo absolutně neprostupné. I tak jsme z bloudění byli poměrně vyčerpaní, počasí také stále moc nepřálo. Tak jsme se spustili z kopce a opět si užili stále parádního sněhu.

Blæja (1420 m) – ta u Kviteggy, ale u jiné, než na které jsme byli

Předpověď počasí je nejhorší za celou dobu, zataženo až hrůza. A jak říkal Kulda, předpovědi moc věřit nemáme, ale když hlásí že bude hnusně, bude hnusně. Je hnusně. Dorážíme na nástup a na vršcích se válí mraky. No co, kopec se zdá dost přehledný, tak do toho jdeme. Nutno podotknout, že se vyráží z moc pěkného údolí.

Už když jsme tudy jeli na Kviteggu, bylo jasný, že se sem chceme ještě vrátit. Dolů naštěstí většinu dne vidět bylo, takže to nebylo úplně zbytečné. Terén poslední třetiny si představujeme pouze v hlavách. Když jsme na vrcholu, tak se udělá alespoň trochu viditelno. Ne že by bylo vidět daleko, ale alespoň pod nohy je. Sjíždíme určitě nejmírnější sjezd z celého týdne a kvalita sněhu už šla bohužel dolu. Naštěstí nás na závěr čekal krátký hodně zábavný prašanový slalom v řídkém lesíku.

Melshornet (807 m) s parádním výhledem na Voldu

Sobota byla určená pro návrat do TRD. Ale počasí nám nedovolilo odjet bez ještě posledního výškového pětikilča. Vybrali jsme kopec s naprosto parádním výhledem nad městem Volda. Dorazili jsme na narvané parkoviště a nestačili se divit. Na vrchol vedla urolbovaná cesta, po které se šlo jedna báseň. V doprovodu desítek místňáků všech věkových kategorií jsme si udělali rychlý výšlap s atmosférou jako na běžkách v Jizerkách. Jen ty výhledy byly krapet jinačí. Z vrcholu byl dechberoucí.

Melshornet je ideální příjezdový nebo odjezdový kopec, kdy není čas na celodenní túru. Někdo by to určitě zvládl i jako večerní vycházku. Rozchozeni z celého týdne jsme to vyletěli za hodinu bez pauzy, za což jsem měl kamarády coby řidič moc rád. Hop do auta a hurá na zpáteční cestu. Trajekty jsme chytali po různu, jízdní řády vůbec nefungovaly, ale dojeli jsme v pořádku.

Pocity?

Jeden pocit je jistý. Podmínky, jaké se nám naskytly, už bude asi hodně těžké zopakovat. Byli jsme příjemně překvapeni, že Norsko nabízí tak krásné terény i pro průměrné skialpinisty. Možnosti ubytování jsou parádní a cenově dostupné. Týden v alpském středisku by byl cenově určitě srovnatelný. Sice jsme si jídlo dovezli vlastní a celkově ani nikde netrajdali po hospodách, ale ona týdenní téměř izolace v nádherné skandinávské chatičce má zatraceně krásné kouzlo!

PS: Pokud se ve vaší skupině vyskytují členové s rozdílnými názory na nakupování v outletech, výrazně nedoporučujeme návštěvu Devold Fabrikken. V opačném případě ovšem určitě ano. Devold pochází z Alesundu, je tam moc pěkné muzeum a outlet s modely, o jejichž existenci tady vůbec nevíme. Ceny jsou hluboko pod těmi v ČR.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: