HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz KnihyNaHory.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

V dubnu jsme do Vysokých Tater nepřijeli spát, aneb skvělý strmý jarní skialp

V dubnu jsme do Vysokých Tater nepřijeli spát, aneb skvělý strmý jarní skialp

Do Vysokých Tater jezdíme pravidelně celou zimu, ale stejně se nejvíce těšíme na jaro, kdy jsou sněhové podmínky i počasí obvykle nejlepší. Pár dnů v první polovině dubna může být vyplněnon krásným skialpem, strmými i extrémními sjezdy.

Víťa Strouhal mě nabírá o půlnoci, kdy tiché Oldřichovice ruší jenom klapání mých skeletů po asfaltu. O chvíli později nabíráme Karla Svobodu z Beton Ski Teamu v Bystřici. Poté už nám nic nebrání v tom, abychom se prázdnými silnicemi dostali na parkoviště pod Hrebienkom ve Vysokých Tatrách.

Fotogalerie Dubnové strmé Tatry >>

Setkání s Karlem a Víťou na Popradském

S Karlem Svobodou jsem se poznal o týden dříve, když mým cílem byla asi nejtěžší lajna ve Vysokých Tatrách, Predná Bednarzova lávka (klíčová stěna 55°, 50 m). Karel s Víťou se objevili vedle mého auta na Popradském plese zastávka, právě když jsem přijel. Byli mi sympatičtí, tak jsem je hned zastavil slovy: „Kdo jste a kam jdete?“ Jakmile jsem uslyšel Karel a cíl Teriánská veža, hned jsem vychrlil: „Svoboda? Ten, co jel Manaslu? Paráda. Jdu na „Bednáře“, můžeme spolu.“ – a vyklopil jsem mu podrobnosti, což bylo nejlepší seznámení.

Ten den jsme se už nepotkali, neboť se ještě šli ubytovat na chatu Popradské pleso a už mě nedohnali. Bednář byl ten den zmrzlý na kost, stejně jako Teriánská,  proto jsme se potkali ve sjezdu z Predné Bednarzovy lávky spontánně až v pondělí. (Karel jel Teriánskou v neděli, zatímco já v neděli Hlinskou.) A zase zaznělo, když na mě shora vykoukla povědomá hlava v přilbě: „Kdo jsi?“„Karel a ty?“„Ahááá. Já jsem Rosťa přece!“„Jóóó, to je super.“ A už jsme v tom byli spolu.

Predná Bednarzova lávka se sklonem přes 50 stupňů

Byla to monstrźní jízda v gotickém chrámu scénicky úžasného žlabu vlnícího se 800 metrů výškových severní stěnou Hrubó do Hlinské doliny. Hlavní zápletku představovala 50ti metrová, 55° skloněná stěna, která spadá ještě do stometrového žlabu se sklonem nahoře 45 až 47°! Uprostřed rigol přes metr široký a třicet centimetrů hluboký od lavin, který rozděloval stěnu na dvě části. Vlevo při pohledu shora byl měkší firn, trošku menší sklon, zato nad skalními prahy. Vpravo trošku pevnější firn, volný prostor, zato užší místo a sklon i lehce přes 55°.

Dole se obě varianty sbíhaly v rozbitém zúžení na tři metry. Bylo fajn, že jsme každý měli jasnou jinou volbu. Karel vlevo a já vpravo.Odjezdili a odskákali jsme to čistě i ve zúžení, což byl základ a můj jasný cíl. Podle parametrů se podle mých zkušeností jedná o nejtěžší čistě sjetou linii ve Vsokých Tatrách. Miro Peťo ji ohodnotil stupněm S4+ E3, což je asi VI+ podle Traynarda, mezinárodně nejvíc uznávané stupnice. Pro oba z nás to byl jednoznačně nejtěžší sjezd dosud. Sjel jsem už více lehkých černých sjezdů v Tatrách, vždy jsem měl ještě značnou rezervu, tady jsem však i kvůli velmi těžkým podmínkám musel vydat ze sebe maximum. A stejně tak Karel. No nic, křest žhavým ohněm jsme měli za sebou, vychutnali si výšlap od Vyšného Koprovského sedla a dlouhý sjezd Mengusovskou dolinou a mohli se těšit na pořádný společný výjezd.

Do Vysokých Tater jsme nepřijeli spát

Konečně jsme všichni tři pod lanovkou na Hrebienok ve Starém Smokovci. Stočení na sedadlech Víťova auta bojujeme o každou minutu spánku. Naše rozhodnutí vstát po čtvrté hodině je však nekompromisní: „Nepřijeli jsme do Tater spát“ – hodinka musí stačit.

Hrebienok v pět hodin ráno s bíle se lesknoucími dlažebními kostkami na chodníku (po sněhu ani památky, takže nic jiného tady bílého není) nasvícené pouliční lampou.V lese za Obrovským vodopádem to je stejné, akorát se lesknou kameny ve svitu měsíce. Začíná mírná deprese. Víťa, že otáčíme a jedem domů „ztrestat pár lahví slivovice…“ Kolem Zamkovského chaty je už dvacet centimetrů starého firnu. Víťa: „Lepíme?“ (jako pásy).

Nula sněhu až pod hang na Téryho chatu. Víťa už chce zase trestat slivovici… Smích. My s Karlem tiše trpíme při pohledu na odtátý Prostredný hrot. Lyže stále na batohu. Konečně je tady hang a souvislá sněhová pláň. Víťa: „Hurá, lepíme!“ A statečně šlape na zmrzlém firnu, my dál na botách, za to už ve viditelně lepší náladě. Nad chatou čekám metry sněhu a je to tak.

Krásný sjezd ze Spišského štítu (2482 m)

Térycho chata (2015 m). Moře sněhu, hurááá! Kluci k mé lítostii zaplují hned do chaty. Káva, čaj. Ještě než Karel postaví kafe před Víťu, ten mizí pod stolem a okamžitě na lavici chrápe. Ještě, že mi zůstal Karel. Dopijeme a s radostí se oblékám, Karel ovšem mizí také pod stolem. V osm hodin ráno proto vyrážím sám. Slunce nemilosrdně pálí a stoupá vzhůru, zatímco stínová čára klesá.

Věřím, že mě kluci uvidí. Volá mě krásně vysněžený Spišský štít (2482 m). Až do „stínové“ čáry stoupám hladce na předních hrotech po betonu. Ultralehké mačky CT drží na botě dobře i ve zmrzlé desce. Cítím se dobře, i když hlubina pode mnou se zvětšuje. Už vidím kluky, jak stojí před chatou a váhají. Nakonec se vydávají za mnou. Budou se už hodně bořit. Pod vrcholem se bořím taky, ale je to už kousek.

Fantastické výhledy z vrcholu Spišského štítu jsou za odměnu. Především studuji SV stěnu Malého Ladového štítu, pořádný extrém, který nahání hrůzu. Čekám ve vrcholovém sedýlku a vybírám skvělou, relativné mírnou lajnu zprava. Sklon je kolem 40°, S2+, expozice E2. Vychutnávám si skvělý firn na široké pláni, který lyže dobře drží. Dole je strmější žlab kolem 44° do vyhlazeného Mačacího kotle. Převýšení sjezdu je 450 metrů.

Strmý sjezd z Laštovičí štrbiny (2562 m)

Víťa jde dospat noc, protože celou noc řídil. My s Karlem válčíme v kanonádě zmrzlých sněhových kuliček ze skalních střílen do Laštovičí štrbiny (2562 m), pod Malým Pyšným štítem. Je tady přes metr uhlazeného firnu! Nikdo tudy po sněžení nejel. Je to první lehčí extrém – podle Miro Peťa se jedná o S3+ E2 46°. V Laštovičí štrbině se nám otevírá okouzlující panorama Velké Zmrzlé doliny, Belánek, Kežmaráku i doliny Zeleného plesa s chatou hluboko dole pod námi. V půl druhé odpoledne si užíváme krásnou jízdu klikatým žlabem ve spektakulární kulise bizarních skal.

Extrém z Malého Ladového štítu (2603 m)

Extrém, který nahání hrůzu. Unaveni mizíme na chatu a po královské hostině – dvě polévky a dvě piva, dospáváme na lavicích, dokud nám chatař neoznámí, že se uvolnily tři postele.Usínáme už v pět odpoledne, pak v 8 večer. Budík nastavujeme na  4:45 h, protože ve stěně Malého Ladového musíme být s prvními paprsky slunce. Vichr cloumá okny. Spíme dál. V šest  hodin ráno je téměř klid, který přerušuje nárazový vítr. S Karlem stoupáme s větrem v zádech. Víťa ještě spí, dnes půjde jen na Baranie sedlo. Malý Ladový štít (2603 m) nás svou zmrzlou východní a severovýchodní stěnou znovu děsí. Karel šlape jak na pohřeb, popravdě, ve mně je optimismu stejně málo. Hodně strmá stěna nad pásem skal nás odrazuje. Ze skalního prahu vytéká led… Děláme, že tu nejsme.

Nasazujeme mačky, do rukou cepíny a začínáme stoupat exponovanou stěnou, pohled dolů je děsivý, nahoru ještě víc. Klíčová rampa se sklonem 53° je nafoukaná a mezi vlnami sněhu jsou vyježděné ledové glazury. Optimismus dále klesá a to mám jen jeden lehký cepín od CT. Za rohem je ale ve východní stěně konečně parádně natavený firn a velká úleva. Slunce začíná pálit a v devět hodin jsme na vrcholu. Vlévá se do nás důvěra a touha jet!

O půl desáté se pouštíme po ostrém hřebínku, a hned potom strmě doleva do ladového chřtánu. Pohled dolů je fascinující, už nás však neděsí a skáčeme oblouky ve stříkajícím firnu a gejzírech naší radosti. Východní svah má kolem 45°. Rampu Peťovců kvůli množství sněhu a nerovnosti o patro podjedeme. Vyhlídli jsme si níže skalnatou a dobře vysněženou římsu, akorátně odměklou. Karel jde první a na hraně se otáčí: „Pošlu to rovnou!“„Jasně.“ – A vrhne se z deseti metrů v 53° střemhlav na pláň. Jedu na kratších a užších lyžích raději o metr níž přes dva drobné skoky, zato příměji a mírněji na pláň. Přistávám rovněž bezpečně a oslava může začít.

Vychutnáváme si závěr královského sjezdu. „Tak to je extrém!“ – komentoval tuto lajnu vloni Jirka Švihálek. To je EXTRÉM! Jeli jsme už technicky těžší, ale celkově. Hodně náročné. S4 E3 53°, 500 výškových metrů, lehký černý.

Na Vyšnou Baraní strážnici

Pro dnešek ještě nekončíme. Stoupáme naproti do sedla Baranie Strážnice kousek na sever od vrcholu Baraních rohů. Kouknem do severní stěny, ale kromě ojedinělých stop maček, směr pro lyžování nenacházíme. Tak vzhůru severní stěnou na Vyšnou Baraní Strážnici. Na severu zima jak pes, žádné jaro a ledová kůra na skalách. Druhá psychická lázeň.

Stolarczykovo sedlo z vrcholu neidentifikujeme a sjezd k němu teprve ne, zato nacházíme krásný žlábek s perfektním firnem zpět do Kotliny pěti spišských ples na západ. Dáváme skvělou jízdu za odměnu asi v obtížnosti S3 46° E2.

Potom je před námi už jen zničující výšlap a kochání v Baraním sedle a dlouhá jízda Velkou Zmrzlou dolinou na ještě stále bílé Zelené pleso a vymodlenou terasou Chaty při Zelenom plese. Euforie, poznávání nových i starých přátel a dlouhá, zato pohodová cesta na botách na Bielou vodu, kde nám už mezitím Víťa přistavil auto.

Tak už jen naskočit, zamávat a vzdát velké díky Vysokým Tatrám a za jejich dohledu se zvolna nořit zpět do civilizace. Díky přátelé i hory!

Rostislav Tomanec se narodil v roce 1965 a od dětství dělal závodně mnoho sportů, hlavně gymnastiku, lyžování a atletiku. V roce 1987 pověsil závodní lyže na hřebík a začal se výkonnostně věnovat sportovnímu a skalnímu lezení, 10 let profesionálně. V roce 2004 skončil a za pár let se začal věnovat ferratování a rekreačnímu horolezectví v Tatrách a Alpách, nejvíc ho zajímaly vrcholy, kde ještě nebyl. Skialpy obul v prosinci roku 2013 nejprve jako možnost přiblížení k zimním tatranským stěnám a šlapání se ženou na sjezdovkách. Ve volném terénu začal sám. Brzy však zjistil, že se z těch krásných vrcholů dá i sjíždět. Další zimu v únoru sjel Satana do Mlynické doliny a tím tomuto kouzlu definitivně propadl. K dnešnímu dni sjel ve Vysokých Tatrách 48 štítů a vrcholů a dalších necelých 20 v Západních a Nízkých, často nejtěžšími liniemi.

Zkušenosti čtenářů

Martin Koska

Pekny vylet ale vedome porusujete zakon,
S navstevneho poriadku:
Skialpinizmus
Skialpinizmus môžu vykonávať skialpinisti a horolezci organizovaní v horolezeckých zväzoch od 21.decembra do 15. apríla

roman

pekny report. dik. trosku sa vam poprehadzovali popisky k fotkam. predna bedn. lavka vs maly ladovy. opravte si

Rosťa Tomanec

Poslal jsem to správně, urguju i opravy, ale pořád tam zůstávají přehmaty, tak nevím… Berme to jako „rébus“…:-)

Jan
Rosťa Tomanec:

Opraveno to bylo podle toho, jak to bylo posláno v emailu.

Rosťa Tomanec
Jan:

Jane, není to jako v emailu, znovu jsem to kontroloval. Je to tam přesně podle čísel, jaks to chtěl. Ještě jsem ti poslal, co máš opravit, ale jen něco jsi opravil… No, nevadí, kdo se vyzná, tak to pochopí a ostatní si prohlídnou dobré fotky…:-) Chápu, že s tím máš mnoho práce…:-)

Tomas

Opravte si datum

Rostislav tomanec

Opravy k fotkám: Titulka: Rosťa  vklíčové stěně Predné Bednarzovy lávky. První malý snímek dobře. 2. malé foto: Rosťa na obtížné rampě mezi východní a SV stěnou Malého Ladového štítu.
Pak v odstavci: Extrém z Malého Ladového… Velké foto: Karel ve výchdoní stěně Malého Ladového.
 
Zbytek dobře. SV hrana Ladového štítu je sjezd z Ladového koně, který jsme jeli jindy.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: