Krátký oblouk je základním typem oblouku využitelným při jakékoliv sjezdové aktivitě na lyžích. Krátkým obloukem je možné sjíždět na různých podkladech od zledovatělého sněhu, přes firn, krustu, rozbředlý mokrý sníh až po ideální prašan.
Krátký oblouk – normální snožný oblouk
Krátké řezané nebo smýkané oblouky by měl každý skialpinista umět ze své původní sjezdařské kariéry, ať už jde o oblouky základní, přestoupením nebo z odvratu. Holeně se tlačí proti jazykům bot, v oblouku jde lyžař do sníženého postavení s posunem těžiště blíže ke sněhu. Nohy jsou v závislosti na sněhu a sklonu svahu vedeny různě daleko mimo svislou osu těla. Přechod do následujícího oblouku je velmi krátký a délka jízdy rovně zanedbatelná. V přechodu lyžař odlehčí lyže zvýšením svého těla, opře se o hůl a překlopí lyže přes jejich plochy do následujícího oblouku.
Po celou dobu je zrak upřen ve spádnici, stejně jako ramena a horní polovina těla. Nedodržením spádnicového umístění se ztrácí rytmus, dochází k rozhození lyžaře s i případně pádu. To je výrazné při sjíždění žlabů, kdy má sjíždějící tendenci vytáčet trup za lyžemi a vzhledem ke sklonu svahu si přisedávat. Výsledkem tak jsou pády ke svahu nebo dokonce i od svahu jako výsledek zhoršené rovnováhy. Důsledkem je také ztráta koncentrace a rytmu sjíždění.
Pro ulehčení zahájení a vedení oblouku je dobré využít vertikální pohyb celého těla, tj. snižováním a zvyšováním těžiště těla můžeme plynule navazovat jeden oblouk na druhý bez ztráty rychlosti a rytmu.
Krátký oblouk – v hlubokém sněhu
Hlubokého sněhu je spousta druhů a tomu odpovídá i minimálně stejný počet různých modifikací použitelných oblouků. Hluboký sníh může být prachový (ideální případ), vlhký, mokrý, těžký, přemrzlý, ledový, bezedný, krustovitý s různými typy krust, sypký atd. Obecným pravidlem je, že každý hluboký sníh vyžaduje nějakou minimální rychlost umožňující zatáčení. Pod touto hraniční rychlostí jsou oblouky těžko proveditelné, což může končit přetočením kolene a jeho zraněním.
Lyžování v hlubokém sněhu je náročné na jemnou motoriku a klade velké nároky na kondici a psychiku lyžaře. Při lyžování v hlubokém sněhu se zatěžují obě lyže rovnoměrně v úzké stopě, která zabraňuje vzniku sněhového klínu mezi lyžemi. Během jízdy v hlubokém sněhu se lyžař setkává s větším odporem sněhu, který působí proti směru pohybu lyží dopředu a proti aktivnímu vytáčení lyží v příčné rovině. Proto se v technice oblouků zvýrazňuje pohybová činnost, kterou lyžař uvádí obě lyže do otáčení.
Jedná se zejména o aktivní nápřahové předtočení vnější stranou pánve a trupu, které pomáhá v hlubokém a zejména těžším sněhu významně zvýšit účinnost práce nohou na začátku oblouku. Při zahájení oblouku jsou lyže více zatížené v zadní části, jako při záklonu. Špičky lyží se vynořují ze sněhu – plavou. Při vedení oblouku přenáší lyžař tlak do přední části lyží před vázání, špičky lyží se částečně ponořují do sněhu. Změny tlaku na lyži jsou způsobené vertikálním pohybem těla. Při oblouku v hlubokém sněhu vede lyžař lyže po plochách. Pohyby nesmějí být trhavé a lyžař se musí vyvarovat uzavírání oblouků příliš ke svahu.
V krustě je nutné maximálně odlehčit lyže, tj. dostat se s nimi nad sníh, oblouk se tak zahajuje ve vzduchu, což klade velké nároky na kondici a sílu v nohou. Záleží na bořivosti krusty, která je bohužel většinou proměnná. Když už si sjíždějící člověk zvykne na určitý odpor sněhu a jeho bořivost, tak se sníh obvykle změní, což často končí pádem. Obdobná je situace u těžkého mokrého jarního a letního sněhu, kdy dostat lyže nad sníh vyžaduje značné úsilí, a propad v navazujícím oblouku nemusí být stejný jako v předcházejícím. Nejvýhodnější jsou krátké oblouky. Krustu jsou dlouhodobě schopni prorvat jenom fyzicky dobře disponovaní jedinci. Když už je to příliš únavné nebo jízdu stěžuje těžký batoh, doporučuje se zařadit mezi jednotlivé oblouky traverz svahem, případně překonávat spádnici přešlapováním.
Pravidla pro jízdu v hlubokém sněhu, pouze obecná, liší se v závislosti na druhu sněhu a sklonu svahu:
- lyže pokud možno u sebe
- zatížení lyží stejné
- mírný záklon tak, aby se špičky lyží dostaly nad sníh na zahájení oblouku a někdy i v průběhu oblouku
- pro málo hluboký sníh není náklon vzad nutný
- sjíždění po jednom, zastavování na bezpečných místech
- první a poslední jedou nejzkušenější
- každý jede vlastní stopu
Pozor na srážky lyžařů, ať se dodržuje, co se dodržuje, za ideálních podmínek mohou jet dva lyžaři vedle sebe a při zúžení žlabu najednou zjistí, že jsou v oblouku proti sobě a srážka je nevyhnutelná. Zažil jsem osobně.
Článek připraven s využitím knihy Hory a sníh (Jan Pala, Iva Filová a kol.), Epocha 2010.
Metodický seriál:
Od kdy se v hlubokem snehu lyzuje s vahou vzadu? Asi by si mel autor clanku udelat nejaky kurz lyzovani.
Možná bude Kuki kukat, ale posun těžiště vzad při jízdě v hlubokém sněhu (a prašanu zvlášť) oproti jízdě na sjezdovce nebo tvrdém podkladu se možná používá od doby, kdy se lyže zkrátily z délky 300 až 220 cm pod 200 cm. Pokud Kuki dokáže na současných lyžích délky 160-170 cm jet v prašanu s těžištěm ve stejné poloze jako na tvrdém podkladu nebo sjezdovce, tak klobouk dolů a neboření špiček lyží do sněhu.
Jezdils někdy v prašanu Kuki?
Možná bych se zeptal v prasanu mimo sjezdovku, ne v prasanu který napadl na večer upravenou sjezdovku a takový způsob je pak možný.