Po první části našeho skialpinistického výletu – Skialpový konec dubna na jih od Avačinské zátoky na Kamčatce, jsme se přesunuli na sever od Avačinské zátoky, kde jsou dominantní vyhaslé a aktivní sopky Korjakskij (3456 m), Avačinskaja (2741 m) a Kozelskij (2250 m). Dvě nejvyšší z nich jsme měli v úmyslu sjet na lyžích.
Po skialpování v oblasti Viljučinského jsme si naordinovali na prvního května odpočinkový den s důkladným doplněním energie. Největším lákadlem je prvomájový průvod na velkém náměstí u pomníku Lenina. Všichni jásají a oslavuji 70. výročí vítězství nad Německem. Nevěříme vlastním očím, přeplněné ulice a kolaps v dopravě, všude je spousta lidí. Tento den je opravdu chladné a pochmuré počasí, takže dlouho venku nevydržíme, i když máme vše na sobě jako na vrcholech sopky. Při dotazu místních jestli není zima, se jen usmívají a říkají, že je konečně teplo. Dokupujeme zásoby na dalších pět dnů a dáváme si výborný kuřecí šašlik.
Vulkán Avačinskaja (2741 m)
Města už máme dost a chystáme se na další cíl naší výpravy. Jedeme mikrobusem na začátek Suchoj rečky , která nás dovede až k našemu ubytování mezi vulkány Avačinskaja a Korjakskij. Sedmnáct kilometrů jdeme na lyžích a zvládáme to od čtyř do pěti hodin na chatu Tri vulkana. Jsme srdečně vítáni a obsluha nám oznamuje, že tento večer přijede asi 12 Rusů a budou tady spát jednu noc. Zbývající 2-3 noci zde budeme sami. Je zde příjemně teplo a správce nám topí po celou noc. Já, Vika a Jaro ještě jdeme na krátký výlet na místní malý pahorek zvaný Velbloud uprostřed mezi oběma dominantními vulkány. Zdá se to jen kousek, ale ve skutečnosti to bylo mnohem delší. Počasí není pěkné a tak sjíždíme z vrcholu a úprkem jedeme na naši vyhřátou chatu. Večer jsme pozvání od místních na společnou párty a tak vodky a všelijaké dobroty do nás padají o sto šest.
Další den mělo být počasí napůl pěkné a napůl škaredé, a proto raději volíme jednodušší vulkán Avačinskaja. Při snídaní je krásně vidět vrchol a zdá se, že by to mohlo dopadnout. Než se nasnídáme a vylezeme ven, není vidět ani na krok, a hned musím korigovat směr skupiny. Jdeme v mlze a doufáme, že jdeme správným směrem. Zdá se nám to nekonečné a trochu váhám, jestli nejdeme někam jinam. Máme totiž stoupat, ale jdeme spíše po rovině. Konečně to začalo stoupat a snažím se držet přímý směr na dně námi vybraného kuloáru. Po další hodině se na chvíli začaly rozestupovat mraky a opravdu jdeme dobře.
Konečně překonáváme první sedélko a jdeme dalším kuloárem ke skalce a odtud už přímo k vrcholu po závěrečném prudkém kuželu. Někdo jde s haršajznami a někteří pěšky na mačkách. Výstup jde poměrně rychle a po pěti hodinách je první skupina na vrcholu. Dostali jsme se nad inverzi a kocháme se nádhernými pohledy na vulkány Korkakskij a Županovskij. Jakmile dorazí zbytek naší výpravy, dáváme se společně na průzkum po levé straně kužele. Chceme se dostat na druhou stranu a podívat se na sopku Uglovuja a Kozeljskij.
Mraky jsou ale vysoko a vrcholky jsou pod nimi. Kocháme se nádhernými sceneriemi Avačinské, která tento den opravdu kouří a chvílemi není nic vidět. Neskutečný zážitek. Asi po hodině kochání se vydáváme ke sjezdu. Začátek sjezdu je tvrdý a za nedlouho vjíždíme do mraků, takže si sjezd nemůžeme užít na 100 procent i když je zde krásný prašan. Všichni dorazíme na naši bázu a po večeři se rozhodujeme, že další den zkusíme nejvyšší vulkán v oblasti – 3456 m vysoký Korjakskij. Je to nejtěžší z těch, co máme v plánu. Ještě večer jdu ukázat Jurovi kudy mají ráno jít a posílám slabší skupinu o 2 hodiny dříve.
Vulkán Korjakskij (3456 m)
V pondělí čtvrtého května kluci vyrážejí přesně o půl šesté ráno a my za nimi 7:20 h. Je krásné slunečné počasí a poměrně zima, ale sluníčko začíná pálit. Ráno vidím čerstvé stopy od skútru, což naznačuje, že tentokrát nepůjdeme k vrcholu sami. Stoupáme v krásném prašanu a těšíme se na zpáteční sjezd. Sluníčko pálí a jdeme opravdu rychle. Zanedlouho docházíme Jirku a Tomáše. Beru mu jednu lyži a foťák a pokračujeme ke skalkám, kde potkáváme místní, kteří vyráželi o půl čtvrté ráno, když se nechali dovézt na začátek žlabu skútry. Mají snowboardy a asi jedny lyže. Říkají nám, že už to dál neponesou a půjdou bez nich na vrchol.
Jirkovi rozebíráme batoh a rozdělujeme si věci do našich batohů. Tomášovi bereme taky lyže, abychom dorazili k vrcholu společně. Jura prošlapal výbornou stopu a jde stále na čele. V závěrečné partii ho docházím a ukazuji mu, že na vrchol se jde z pravé strany. Raději se vracíme a prošlapávám stopu a traverzuji do závěrečného kuloáru. Mám radost, že závěr není ledovatý a půjde to sjet z vrcholu bez sundání lyží. Zanedlouho jsem na vrcholu a čekám, jak postupně dochází celá skupina. Mám velkou radost, že jsme na vrcholu všíchni, a užíváme si to, jelikož nefouká a svítí sluníčko.
Po necelé hodině velím ke sjezdu dolů. Začátek musíme najíždět opatrně, ale zanedlouho jsme v širokém žlabu, kde si užíváme překrásného sjezdu. V polovině sjezdu se dostáváme do inverze, je zde občas krusta a sjezd je opravdu náročný. Nohy už přestávají poslouchat, ale musíme dolů, tak není na co čekat. Sjezd se zdá opravdu nekonečný! Konečně už začíná být trochu vidět a v dáli vidíme skútr, který čeká na tu skupinu Rusů. Je to místní horská služba a oni nevěří, že jsme šli tak pozdě, byli na vrcholu a sjeli to dokonce z vrcholu dolů. Ukazujeme fotky, hned nám všichni gratulují a fotí se s námi. Jako překvapení za zdolání této sopky jsem objednal baňu, tedy saunu, a všichni si užíváme tento krásný zážitek zejména, když nám Jaro ukazuje, jak se to správně v Rusku dělá. Dubové větve namočené ve vřelé vodě příjemně voní. Ochlazení ledovou vodou a sněhem při západu slunce nad vulkánem Avačinskaja nemá chybu.
Úterý měl být původně rezervní den, ale má být nejlepší počasí, takže místo návratu do města vymýšlíme, na jaký vrchol vylézt. Původně jsem chtěl jít na sopku Uglovaja, ale místní mě to rozmluvil s tím, že je to daleko a doporučil hřeben s vrcholem Monach. Užíváme si několik krásných sjezdů a zdoláváme postupně tři vrcholky hřebene s úžasnými výhledy na Uglovuju a Kozeljskij. Po zdolání přeci jenom zvažujeme ještě jít na tu Uglovuju, ale slunce neskutečně pálí, a proto se raději vracíme na chatu. Při pohledu na hodinky se nenápadně ptám, jestli ještě není brzo, a navrhuji jít raději kuloárem nahoru k Avačinské s tím, že si dáme úžasný sjezd po natátém firnu. Jirka, Jaro, Vika a Krzsysztof si vybírají návratovou variantu. Valíme do kopce, zdálo se to kratší, než to vypadalo. V závěru kuloáru vidím, že by bylo dobré ještě popojít dále a dostaneme se do hlavního kuloáru z Avačinské. Pokračujeme tedy ještě 180 výškových metrů a čekáme na ostatní, až dorazí. Dle předpokladu byl sjezd úžasný a všichni byli nakonec rádi, že jsme to dali až nahoru. Tento den jsme nastoupali 2100 výškových metrů, což se původně ani neplánovalo, ale věděl jsem, že to je asi poslední krásný den a byla by škoda ho nevyužít.
Návrat do civilizace a termály
Předpověď na středu se vyplnila – počasí je hnusné. Hned ráno valíme na lyžích po Suchoj rečce dolů. Tomáš má nepěkný puchýř s otokem, a tak ho veze skútr. Potkáváme vlky a nevěříme, jak sníh zmizel za uplynulé čtyři dny. Občas musíme dokonce sundat lyže. Po hodině a půl už jsme téměř na místě a asi půl kilometru musíme jít na botech. Auto přijelo s menším zpožděním. Hned po dojezdu jdeme na místní trh nedaleko hostelu a nakupujeme chleba, pivo, kvas a uzené lososy. Na hostelu to rozbalíme a dáme se do toho jako bychom měsíc nejedli. Cpeme se a sníme úplně vše, i spousty sladkého na závěr.
Další den jsme konečně navštívili slibované paratunky. Ráno hledáme nějaký otevřený obchod před desátou hodinou a není to jednoduché. Jeden nakonec najdeme, ale regály jsou prázdné. Potom jedeme místními autobusy skoro dvě hodiny s doporučením termám Antarius. Dvě hodiny se rochníme v horké vodě a potom se obdobně vracíme do Petropavlovska.
Sopka Ostraja (1233 m)
Osmý květen je posledním dnem našeho výletu, počasí nemá být dobré, ale stejně vyrážíme na sopku Ostraja. Necháme se dovézt do Sosnovky a odtud jdeme po místních po polích asi pět kilometrů k nástupu k této sopce. Dorazíme k nějakému táboru, kde potkáváme nějakého človíčka. Není vidět ani na krok a pán nechápe, co tam děláme. Ubezpečí nás, že jdeme dobře, že Ostraja je přímo před námi. Metry přibývají a v mlze podle GPS zjištuji, že vrchol je dva kilometry po pravé straně. Vyjdeme na hřeben a dáváme svačinu. Pokračujeme po hřebenu a zanedlouho se nám mraky začaly rozestupovat. Bylo vidět úžasný hřeben s dvěma vrcholy. Jdeme po tomto hřebenu, až dojdeme k sedlu, ze kterého lze vystoupat na vrchol sopky Ostraja. Počasí se začalo zlepšovat a vidíme úchvatné výhledy na všechny vrcholy, které jsme zdolali i nezdolali. Na na vrcholu sopky Ostraja je opět úplně jasno a bezvětří. Kocháme se pohledem na město Elizove, je vidět stanice lyžařského střediska Moroznaja sopka, do kterého se dá taky odtud dojít. Jedeme ale na jih. Snih už ztěžknul, postupně si svah vyčistíme a spouštíme mnoho splazů. Po vyčištěném svahu valíme do údolí a zpět do Sosnovky. Nemůžeme uvěřit, jak se nám to vše povedlo. Opět se nastoupalo 1600 výškových metrů při vzdálenosti 25 km. Na večer jsme domluveni, že jdeme s Aljonou a jejími kamarádkami na pivoa diskkotéku. Únava na nás ovšem padla a kolem jedenácté hodiny odjíždíme taxikem domů.
Všechny plánované vrcholy se podařilo dosáhnout a následně sjet na lyžích. Já jsem nastoupal necelých 15 tisíc výškových metrů. Ostatní měli výškových metrů o něco méně. Vynikající skupina a počasí nám dovolilo zvládnout celý náš program na sto procent.
Na Kamčatce jsem byl poprvé v roce 2002, kdy se nám při výletu vedeném Janem Palou podařila řada krásných prvosjezdů z aktivních a neaktivních vulkánů. Na jaro 2015 jsem na Kamčatku vyrazil se sportovně (většina účastníků se věnuje také závodnímu skialpinismu) založenou skupinou. Skialpinistické výpravy na poloostrov Kamčatka se pod vedením Petra Nováka zúčastnili z České republiky, Slovenska a Polska Jirka J., Vika, Jura, Jaro, Tomáš, Krzysztof, Petr a Špak.
FOTOGALERIE SKIALPOVÝ KVĚTEN 2015 NA KAMČATCE >>
Další čtení
