Průkopníci skialpinismu z Jizerských hor

Průkopníci skialpinismu z Jizerských hor

Tento článek pojednává o prvních propagátorech a aktivních skialpinistech Liberecka v 70. a 80. letech. Určitým paradoxem je fakt, že skialpinismus v pravém slova smyslu nikdo z nich v Jizerkách nikdy neprovozoval, poněvadž to s ohledem na terén pohoří ani není možné. Nicméně tamní osobnosti, zejména René Bulíř, jsou naprosto klíčové pro rozvoj této disciplíny v Čechách.

První díl Průkopníci skialpinismu z Krkonoš pojednává o našem nejvyšším pohoří

Úvodem je pro historický kontext třeba stručně doplnit, že počátky tradičního skialpinismu můžeme sledovat pravděpodobně už v rané historii lyžování, tedy před 7–8 000 lety na území pohoří Altaj a oblasti dnešního severovýchodního Ruska. Proužky tulení kůže se srstí si prokazatelně nejpozději v 80. letech 19. století (ale pravděpodobně již dříve) připevňovali na lyže Sámové, ugrofinští obyvatelé arktického Laponska, zahrnujícího nejsevernější oblasti Norska, Švédska, Finska a Murmanské oblasti Ruska.

Vývoj lyžby trvající několik tisíc let není předmětem tohoto textu. Závodní forma skialpinismu jako takového se v Alpách objevila už v roce 1933, s prvním ročníkem rychlostních závodů Trofeo Mezzalama, které se doposud uskutečňují na počest horského vůdce Otorina Mezzalamy, zahynuvšího v roce 1931 v lavině. Ale věnujme se našemu regionu.

René Bulíř v únoru 2023
René Bulíř v únoru 2023

Organizátor skialpinismu z Liberce

Na rozdíl od Slovenska, kde se skialpinismus coby oficiální disciplína pod horolezeckou sekcí ČSTV etablovala už v roce 1976, v Čechách k tomuto došlo až o bezmála deset let později. Zásadní postavou byl v tomto ohledu jednoznačně liberecký rodák René Bulíř (* 1944), od roku 1984 předseda vzniklé komise skialpinismu při HS ČÚV ČSTV. René odmalička jezdil na lyžích, od poloviny 50. let chodil s bratrancem Béďou Wenzelem a bratrem Marcelem (* 1939) sjíždět Ještěd. Zpočátku neběhal na běžkách, jen sjezdoval a skákal. S postupným zdokonalováním lyží piloval svůj sjezdařský styl. S horolezením začal ve Skaláku na přelomu 50. a 60. let a v zimě 1962 poprvé s bratrem navštívil Tatry, kde viděl kluky, kteří šli na túru s lyžemi s kandahárem vybavenými pásy. Ty byly na skluznici připevněny řemínky a pocházely ze starých vojenských zásob.

Třetí den Skialpiniády – závěrečný běh, s číslem 408 Marcel Bulíř, vlevo Jan Soukup ze Semil, pol. 80. let
Třetí den Skialpiniády – závěrečný běh, s číslem 408 Marcel Bulíř, vlevo Jan Soukup ze Semil, pol. 80. let

Na vojně v Červené Vodě v Orlických horách začal i běhat na běžkách a dostal se do Dukly, kde v r. 1964 spoluzaložil horolezecký oddíl VTJ Dukla Červená Voda, u jehož zrodu stál spolu s Oldřichem Gultem mj. i tehdy dvanáctiletý Miroslav Šmíd. Později samozřejmě lezl v Jizerkách a dlouho předsedal Vysokohorskému klubu TJ UD Hamr. Na přelomu 60. a 70. let se v Tatrách na Popradském plese setkal s Pavlem „Fako“ Rajtárem (* 1936), průkopníkem extrémních sjezdů i závodního skialpinismu, kterého literatura i pamětníci označují za „otce zakladatele“ a v 60. a 70. letech vůdčí osobnost československého skialpinismu. V té době již měl Rajtár kompletní skialpové vybavení, podobně jako řada dalších slovenských skialpinistů. První vážnější sjezd René uskutečnil společně s kamarádem Václavem Pavlíčkem v roce 1976 z Kozí stráže v Tatrách, ještě na sjezdovkách, které vynesli na batohu nahoru a tam si přezuli boty. Vzhledem ke složitým dobovým možnostem se poštěstilo opatřit si vlastní výzbroj ze Západu až v roce 1984.

Předávání cen na Skialpiniádě 1985. Vítěznému Vladimíru Erlebachovi (vpravo) předává René Bulíř, vedle spoluorganizátoři Petr Košek a Jiří Plaňanský
Předávání cen na Skialpiniádě 1985. Vítěznému Vladimíru Erlebachovi (vpravo) předává René Bulíř, vedle spoluorganizátoři Petr Košek a Jiří Plaňanský

Skialpiniády na Jizerce

V únoru 2022 René Bulíř shrnuje situaci: „Od roku 1977 se na Slovensku pravidelně pořádaly závody, tzv. Rallye, které byly inspirovány italskými závody, kterých se Slováci i Češi v 70. letech účastnili. V tom jsme se zhlédli a chtěli něco podobného uspořádat u nás. U nás však na takový podnik nebyly podmínky, tak jsme vše přizpůsobili na místní poměry a v letech 1983–89 uskutečnili čtyři ročníky třídenní Skialpiniády na Jizerce, které zahrnovaly obří slalom v Černé Říčce, lezení a běh. Obří slalom jela dvojice navázaná na laně na sjezdovkách, další den se jela na běžkách etapa ke skále, k Zahradní věži, každý si vybral cestu, kterou vylezl a slanil, a jel zpátky, podle obtížnosti cesty dostal body. Třetí den se konal distanční závod v běhu na běžkách na 10 km. V podstatě to vůbec nebyl skialpinismus. Skialpiniády se účastnili i přední čeští horolezci a horolezkyně, např. Stanislav Šilhán, Jiří Janiš, Alena Čepelková, Blanka Nedvědická a další, i skialpinisté z Krkonoš. Prvními vítězi této soutěže v roce 1983 byli Jan Ondrouch a Michal Hrubant z Liberce. Na to konto si mě zavolal předseda krajského horolezeckého svazu ČSTV, ať se toho držím, že Slováci jsou před náma.

V roce 1984 jsme za peníze Vysokohorského klubu UD Hamr koupili lyže ELAN a přes Láďu Bureše z Prahy, který komerčně pořádal školy skialpinismu v Roháčích, první skialpové vázání Marker Izer. Přes kamarády, kteří jezdili na Západ, jsme sehnali dvoje vázání Silvretta 300. Boty jsme sehnali originál skialpové Dynafit v Hradci Králové přes Jiřího Dunku z HS Špindlerův Mlýn. Koncem 80. let se dala sehnat skialpová výzbroj přes Ivo Douška, který organizoval skialpinisty v Brně. Naše parta z Vysokohorského klubu UD Hamr měla v 80. letech dohromady patero vybavení a bratři Bulířové, Václav Pavlíček, Antonín Trdla, Zbyněk Besta, Jan Soukup, Jiří Samler a Pavel Berka se účastnili i skialpových rallye v Krkonoších. V Jizerkách se neskialpovalo, jezdilo se do Tater, později do Alp.“

Vítězové Rally Marsalia 1987 Vladimír Erlebach (vlevo) a Pavel Jirsa

Od roku 1986 byl René předsedou skialpové komise VHS ČO ČSTV a jeho vize byla především dostat se do Alp. V tu dobu začali se skialpinismem i jedinci ve Frýdku-Místku, Ostravě, Olomouci atd. Tehdejší předseda horolezecké sekce při ČSTV Jiří Skandera byl skialpinismu nakloněn. René přišel se systémem volných zahraničních rallye a v roce 1988 sepsal historicky první komplexnější manuál pro skialpinisty – Metodický dopis. Skialpinismus. Téhož roku začal pořádat Semináře o skialpinismu, které se konaly každoročně první víkend v prosinci a v pozměněné formě fungují doposud.

Míra „Lanč“ Šmíd jako Skiwanderer

Skialpovou výzbroj od kamarádů ze Západu zkraje 80. let dostal i legendární horolezec a organizátor MHFF v Teplicích nad Metují Míra Šmíd, který v první polovině 80. let natočil v Alpách zřejmě první český amatérský skialpový film. Pětiminutový nedatovaný snímek Skialpinismus zachycuje výstup a sjezd Monte Sissone (3 300 m) ze švýcarské strany, údolím a po ledovci Forno. Míra osmičkou točil převážně svého švýcarského kamaráda, chvílemi svůj stín či okolní přírodu, Winterraum a závěrečné pivko v hotelu alpského městečka, zřejmě Maloji. Dlužno poznamenat, že jejich výpad do relativně nenáročného terénu bychom označili spíš za skitouring, resp. skiwanderen. Dle několika vrcholových fotek zachycujících i tvář českého alpinisty, lze dle jeho vizáže soudit, že se jedná o rok 1983 či 84.

V druhé části článku se podíváme na vzpomínky Reného Bulíře sepsané v dubnu 2007, editované LD.

Rila 1985

Tatry nám už nestačily, na západ jsme bez výjezdní doložky nemohli. Když jsme obdrželi pozvání k účasti na alpiniádě v Bulharsku, svitla naděje, že naše funkcionáře přesvědčíme, že rozvoj této disciplíny má i mezinárodní význam. Podařilo se mi přesvědčit ostatní členy výboru, že 8 000 Kč investovaných do tří letenek je to pravé ořechové. Třetí pátek v březnu 1985 jsme spolu s Vaškem PavlíčkemZbyňkem Bestou odletěli do Sofie, odkud jsme odjeli autobusem do místa konání alpiniády.

Horský komplex Maljovica nás příjemně překvapil prostornou restaurací, několika bary a vcelku slušnými pokoji, kde jsme byli pořadateli ubytováni. Program alpiniády byl v závěrečné třetině, čekaly nás už jen výstupy a sjezdy na okolní štíty, včetně toho nejhezčího – 2730 m vysoké Maljovice. Sněhu bylo požehnaně a stále padal. Hned po večeři jsme se odebrali do baru ochutnat místní specialitu mastiku, anýzovou kořalku. O tanečnice nebyla nouze, i bulharské kamarády jsme svými kreacemi získali. Družné rozhovory vyústily v obchodní jednání. Po té mastice jsme Bulharům slíbili, že po skončení akce jim prodáme všechnu naši výzbroj a výstroj, přestože lyže, pásy, hůlky i boty byly klubové. Za získané peníze jsme plánovali nákup mastiky. Naštěstí vše skončilo úplně jinak. Nešťastně jsme vstoupili do rozepře makedonských a bulharských alpinistů a postavili se na stranu makedonské menšiny. Po rvačce, která následovala, jsme jen tak tak prchli do pokoje, kde jsme se zavřeli a brzy ráno, ještě v mírně podnapilém stavu, s několika monokly a hematomy po celém těle opustili hotel a odešli do hor na výše položenou chatu Maljovica, doufajíce, že nás zde bulharští alpinisté nebudou hledat.

Počasí se vylepšilo, tak jsme se vydali na vrchol Maljovice. Dokonce se mi podařilo z výstupu a sjezdu natočit krátký osmičkový film, který ve své kategorii, především díky hudební kulise, získal cenu Strážského festivalu amatérských filmů. Do Prahy jsme se vrátili bez lyží, které omylem odcestovaly do Egypta a vrátily se až po týdnu. Pokusu o jejich zpronevěru jsme nakonec nepodlehli, ale dodnes se musíme bránit kritice našich výkonů v Bulharsku v souvislosti s výší vydaných klubových peněz.

Z výstupu bratří Bulířových, Pavla Berky, Jiřího Samlera a Zdeňka Štefana na štít Moloděžnaja (4250 m) v Ťan-Šanu, 1989
Z výstupu bratří Bulířových, Pavla Berky, Jiřího Samlera a Zdeňka Štefana na štít Moloděžnaja (4250 m) v Ťan-Šanu, 1989

Rally Marsalia – Dolomity 1987

V únoru 1987 jsem byl Robem Gálfym pověřen vedením skupiny reprezentantů na zahraničních závodech v Itálii. Do skupiny byli zařazeni i dva nejúspěšnější Češi Vladimír ErlebachPavel Jirsa. Slováci, kteří se už podobných zahraničních závodů v minulosti účastnili, měli zařízenou trvalou výjezdní doložku i odvoz. Odjeli jsme mým trabantem, po střechu naloženi, s výjezdními doložkami, služebními pasy a markami „zašitými“ v teleskopických hůlkách.

Na očekávanou otázku v Dolním Dvořišti, zda máme nějaké valuty, které na výjezd nebyly ČSTV přiděleny, jsme odpověděli záporně, ale pátračky jsme se nezbavili. Začalo se u hůlek. Po nezdařeném pokusu první kontrolované hůlky to celník naštěstí pro nás vzdal a pokynul k odjezdu. Štěstím bez sebe jsme se poté řítili padesátikilometrovou rychlostí vstříc dlouho očekávaným zážitkům. Když jsme dojeli do Moeny, kde se rally Marsalia konala, pořadatelé nás nečekali, ale zaregistrovali, dokonce bez požadovaného startovného. Tato rally byla nejen sportovní akcí, ale i společenskou událostí.

Po každé etapě následovala italská žranice a pijatyka. Kluci, coby závodníci, zpočátku alkohol nepili, takže o to víc jsem se musel snažit já. Naše družstvo zvítězilo a obdrželo věcné ceny včetně kartonu martini. Peněz nazbyt jsme neměli, a tak jsme spali většinou pod širákem. Jen při výstupu a sjezdu Marmolaty jsme si ustlali ve stanu v kempu v Canazei. V jednom příkopě před Orem, kde jsme nocovali a popíjeli martini, jsme ke svému zděšení ráno objevili před trabantem ohromný balvan, kvůli kterému jsme nemohli odjet. Ve třech se s ním nedalo hnout, ale nakonec jsme ho odstranili s pomocí kolemjedoucího traktoristy. V Bolzanu jsme se na několik dní rozdělili, já jel vlakem do Říma a kluci se nechali zatknout v Suldenu, kde přespávali v jakési místní čekárně a policajtům se zdáli podezřelí. Cesta domů už byla krom jedné bouračky v pořádku. Jakýsi Němec si zničil předek svého Mercedesu o můj bakelit, byla to jeho vina, tak co…

Návrhy túr v Krkonoších vypracoval v r. 1985 Vladimír Erlebach
Návrhy túr v Krkonoších vypracoval v r. 1985 Vladimír Erlebach

Publikace, kterou v r. 1988 sestavil předseda komise skialpinismu VHS ČO ČSTV René Bulíř na žádost Roberta Gálfyho, tehdejšího předsedy federální komise skialpinismu ČSTV, coby metodický manuál pro skialpinismus, který prožívá opětnou renesanci, a to nejen v západní Evropě, ale i v SSSR, BLR a u nás (s. 3), nezbytnou podmínku pro možnost pořádání mistrovských soutěží v ČSSR. Brožura o rozsahu 110 stran vyšla v nákladu 1 500 kusů, přičemž skialpinistů bylo v té době v Čechách několik desítek a na Slovensku několik stovek. Vedle stručné historie sportovního odvětví, charakteristiky výstroje a výzbroje, popisu techniky, bezpečnostních zásad, základů první pomoci, soutěžního řádu závodů atd. obsahuje i klasifikaci terénů pro skialpinistickou činnost a doporučení skialpinistických sjezdů a túr ve slovenských horách, ale i v Krkonoších, jako jediných českých doporučeníhodných horách. Návrhy túr v Krkonoších vypracoval v r. 1985 Vladimír Erlebach

Libor Dušek, René Bulíř a David Horyna
psáno pro Krkonoše – Jizerské hory
Původní verze článku vyšla v časopise Krkonoše – Jizerské hory č. 3/2023 Krkonoše a Jizerské hory: Úvodní strana (krnap.cz)

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: