Průkopníci skialpinismu z Krkonoš

V Krkonoších lze vzhledem k terénním podmínkám a poslání Krkonošského národního parku legálně a s respektem k přírodě provozovat pouze skitouring, který není spjatý s horolezectvím a extrémními sjezdy jako tradiční skialpinismus, skimountaineering a freeride. Vstup do klidových zón KRNAP mimo cesty je nezákonný. V 70. a 80. letech minulého století však byl zejména profesionálům z HS umožněn pohyb v jinak zapovězených místech, a tak se hrstka nadšenců náročným výstupům a odvážným sjezdům věnovala povětšinou oficiálně.

Bylo by chybou v úvodu tohoto textu nezmínit otce zakladatele českého lyžování Josefa Rösslera Ořovského (1869–1933), Jana Buchara (1859–1932) nebo Josefa Aleše Lyžce (1862–1927), o generaci mladší průkopníky závodního lyžování Josefa Krause (1886–1963) nebo známější Bohumila Hanče (1886–1913) a Emericha Ratha (1883–1962), jejichž pohyb na ski v mnohém připomínal aktivitu skialpinistů. Zejména proto, že používali vázání s volnou patou, neměli však stoupací pásy a nevěnovali se extrémním sjezdům, tj. v případě Krkonoš sjezdům ploten, žlabů a kuloárů se sklonem větším než 45°, stejně jako další generace po nich. Předválečné, meziválečné i poválečné sjezdy v mírnějších pasážích Kotelních jam, Obřího dolu (např. i známý Májový závod v Úpské jámě), Labské rokle, Modrého dolu, Pramenného dolu atd. neodpovídají kategorii extrémního sjezdu, byť během nich došlo i k několika tragickým událostem, např. smrti devatenáctiletého sjezdaře Oldřicha Červenky v březnu 1951.

Pásy z tulení kůže s chlupem dlouhým až 4 cm jako první použil asi Fridtjof Nansen při přechodu Grónska v roce 1888. U nás se začaly prokazatelně používat v roce 1920. Nejprve se upevňovaly voskem, později např. vojáci wehrmachtu používali pásy opatřené řemínky přišité k pásu na špičce, patě i v polovině, případně v každé třetině lyže. Nasazení pásu pochopitelně zabralo víc času a držel o poznání hůř než současný. Válečné pásy, tu a tam nalezené na půdách, využívali i skialpinisté v 70. a 80. letech: odřezali řemínky a spodní část, případně zesílenou textilií, potřeli lepidlem obstaraným ze Západu. O tom, že by se někdo v průběhu čtvrt století po válce v Krkonoších věnoval extrémním sjezdům nebo chůzi na lyžích se stoupacími pásy, nejsou písemné a vizuální záznamy, absentují i tematické vzpomínky účastníků této éry.

Dobře utajený solitér

Téměř s jistotou lze konstatovat, že průkopníkem skutečně extrémních sjezdů byl Ladislav Jón (* 1947) z Jablonce nad Jizerou. Od útlého věku lyžoval a v roce 1962 se začal věnovat pískovcovému lezení, zejména na Suchých skalách, ale brzy lezl i v Kotelních jámách. Po několika cestách do Alp mu v roce 1971 nebyla poskytnuta výjezdní doložka. Jako brusič skla v Harrachově to měl nedaleko ke Kotli a do Labského dolu. V zimní sezoně 1971/72 začal s extrémními sjezdy v Kotelních jámách a v kuloárech a exponovaných plotnách Labského dolu.

Nesmrtelným dokladem jeho fenomenálního sjezdařského umu je amatérský barevný šestiminutový film Pančava a Kotelní jámy (8 mm), na němž v dubnu 1975 sjíždí ta nejnáročnější možná lyžovatelná místa západních Krkonoš, dosahující sklonu až 60°. V 70. a 80. letech pravidelně sjížděl okolo dvaceti extrémních linií v Kotelních jámách a podobný počet směrů v rámci Labského dolu; pochopitelně vždy záleželo na sněhových podmínkách a počasí. Sněžné jámy byly za neprostupnou hranicí s PLR a dle slov Ládi to „dál bylo daleko“, tudíž nikdy nelyžoval v Obřím dole. Pozoruhodná byla jeho výbava zahrnující běžné sjezdové lyže a speciálně upravené sjezdové vázání, kde měl patu fixovanou přidaným šroubem, aby „to pořádně drželo“, jak se nechal s úsměvem slyšet.

Naštěstí při svých sjezdech nikdy nespadl ani neuřízl lavinu; jak sám říká „vždycky správně přečetl a odhadl terén“. Stoupací pásy nikdy nepoužíval a nahoru šel vždy v lyžařských botách. Se členy KRNAP či HS konflikt neměl, protože je během svých akcí nepotkával. Na své výpady s lyžemi vyrážel většinou sám, výjimečně v doprovodu kamaráda. Dlužno poznamenat, že v 80. letech podnikl řadu extrémních sjezdů v Alpách a na Kavkaze a v roce 1987 sjel vlastní variantou štít Komunismu (dnes pik Somoni, 7495 m), nejvyšší horu Pamíru. Na obsáhlý rozhovor s Láďou Jónem se můžete těšit v příštím čísle časopisu.

První skialpy v Krkonoších

Příchod skialpových lyží do našich hor je neodmyslitelně spjatý s Horskou službou. Odstartovala ho pozvánka italských kolegů – alpských záchranářů a pohraničníků – přes Tomáše Kohouta, který na přelomu 60. a 70. let bafuňařil v sekci ČSTV, jež měla pod svými křídly Horskou službu. Petr Loos (* 1944), člen HS Krušné hory, uvádí, že závodu Rallye scialpinistico de Lecco se poprvé účastnil jeho kolega Jan Endersch už v roce 1969. V lednu 1970 se ve Špindlerově Mlýně konaly závody HS, na jejichž základě byli vybráni soutěžící, kteří jeli do Dolomit na další ročník závodu koncem února 1970. Společně s kolegy z HS Krušné hory (Petr Loos, Julius Hönig, Jan Endersch a Pavel Mutl) a HS Šumava (Vláďa Pešek a Kydla Čermák) to byli Krkonošáci Stanislav a Václav Polákovi, Valerian Spusta a nesoutěžící vedoucí výpravy Jindřich Hartman.

Podle Loosových vzpomínek tehdy pánové v tříčlenných hlídkách během tří dnů závodili na 130 cm dlouhých lyžích Sulov ALPE s vázáním Massag typu kandahar, přizpůsobeným pro horolezecké pohorky. Ze starých vojenských zásob sehnali tulení pásy, které přešili tak, aby se daly při­pnout k lyžím. Součástí povinné výbavy byl i cepín, mačky a potřeby k bivakování. Dle vzpomínek Jaroslava Koldovského (* 1936), náčelníka HS Krkonoše v letech 1976–1992, který v letech 1971–73 absolvoval tři ročníky závodů v Leccu, první verze skialpového vázání „značky Rokytnice“ pochází ze zámečnické dílny rokytnického mistra Karla Patočky. Vázání údajně „obšlehl dle zahraničního vzoru“. S rokytnickým Koldovským se závodů v Itálii v první polovině 70. let účastnili členové HS Krkonoše Hubert Slavíček, Valerian a Štefan Spustovi a Stanislav a Václav Polákovi ze Špindlerova Mlýna a Wolfgang Berger z Pece pod Sněžkou.

Chlapíci z Krkonoš Patočkovo vázání namontovali na krátké sjezdové lyže Artis, stoupací tulení pásy opatřili od špindlerovského pošťáka Josefa Nechanického, který je „posbíral po chalupách po wehrmachtu“, a obouvali kožené lyžáky „podroužkovky“. První soustředění před závody v roce 1971 proběhlo v Rokytnici nad Jizerou a závodníkům poskytla útočiště chata Světlanka. Po roce 1973 už nebyli na závody zváni, proto nastala několikaletá odmlka.

Pauzu přetrhl profesionální záchranář a psovod Karel Novák (* 1948), pozdější člen v roce 1986 vzniknuvší komise skialpinistického výboru horolezeckého svazu ČTO ČSTV. V lednu letošního roku vzpomíná:

„V roce 1975 jsem přišel z Paky jako profík na HS Špindl. V tu dobu se všechny akce dělaly na běžkách. Hodně jsem se kamarádil s Peterem Šperkou (1955–2013, zavražděn sunnitskými teroristy pod Nanga Parbat, pozn. aut.), což byl jeden z průkopníků skialpinismu na Slovensku, společně s Pavlem Rajtárem, Milanem Kriššákem, Viktorem Beránkem, Igorem Viestem, bratry Filipskými a dalšími. (V roce 1976 se na Slovensku skialpinismus etabloval coby oficiální horolezecká subdisciplína a od března 1977 se tam pravidelně konaly skialpové závody, pozn. aut.) Tak jsme se bavili, že oni teď chodí po horách v tomhle, což mě zaujalo, protože po hledačce byly běžecký boty vždycky promočený, pata a celá podešev se kroutila atd. Peter mi poslal plánek a brácha Milan, nástrojař, mi podle toho vyrobil ze starý pily, Markerovy špičky a paty první skialpový vázání. Tenkrát jsme fasovali krátký Kästle s kulatou špicej, tak jsem to na ně přimontoval. K tomu nízký sjezdový boty Kastingery. Pásy jsem sehnal originál tulení s originál lepidlem. Kamarádův dědeček po válce zabral sportovní obchod v Liberci, ve kterým pásy prodával. Dědovi to znárodnili, ale pásy zůstaly na půdě, tak mi je kámoš přines, když jsme se potkali v Jizerkách na Pyramidě, kde jsem už měl tyhle lyže s vázáním, který jsem mazal jako běžky. Tohle se stalo na začátku zimy 1976. V roce 1977 jsem byl na kurzu lavinovejch psů nad Immenstadtem v Bavorsku. A když mě tam viděli, dali mi nejdřív moherový pásy na cestu a rok na to přijel Hansi Kästner, kamarád psovod a šéf pohraniční policie v Schönau am Königssee vedle Berchtesgadenu, na kurz na Popradský pleso. Tam mně přivez první skialpový lyže Hagan s kovovým jádrem a vázáním Silvretta 300. Svůj prvovýrobek jsem věnoval Ivanu Poncovi a pak si to podle toho plánku vyrobilo ještě pár kluků. Později nám profíkům koupila Horská skialpový lyže do výbavy. To byly lyže Völkl, vázání Marker a boty Dynafit Tour Light 1.“

Karel Novák s Ludvíkem Strejčkem, který měl tou dobou na starosti sklad, se shodují, že skialpová výzbroj dorazila na sezonu 1980/81, maximálně o rok později. Doklady jsou bohužel momentálně nedohledatelné, ale dovoz zaměstnancům HS, spadajícím tehdy pod ČSTV, ze Západu zajišťoval Pragoimport a boty jistý pan Sobotka z prodejen obuvi v Hradci Králové. Výbavu tedy nafasovali profíci Vladimír Krupička, Jaroslav Hovorka, Jiří Dunka, Ludvík Strejček, Stanislav Paulů, Valerian Spusta, Antonín Křivánek, Wolfgang Berger, Pavel Hofmann, Ivan Ďoulík, Přemysl Kovářík a další. Záchranáři využívali skialpů zejména při záchranných akcích a v rámci tréninku na závody. V poslední dekádě bývalého režimu se po Krkonoších s určitou pravidelností pohybovaly zhruba dvě desítky skialpinistů, z drtivé většiny členů HS. Jejich pohyb nebyl v podstatě nijak omezen a mnozí z nich stoupali obtížně přístupným terénem a věnovali se extrémním sjezdům prakticky po celých českých Krkonoších. Vzhledem k jejich nízkému počtu a profesionálnímu přístupu neohrožovali vlastní bezpečí ani přírodní bohatství.

Obecně lze říci, že v 80. letech v Krkonoších takřka nikdo jiný než profesionálové HS skialpovou výzbroj neměl. Jiný majitel této výstroje byl buď blízký okruhu HS, nebo ji pořídil západně od ČSSR, jako například jilemnický horolezec Rudolf Klíma (* 1952), který mj. v roce 1989 společně s Vlastimilem Vichrem zorganizoval úspěšnou skialpinistickou expedici, jejímž cílem byl přechod centrální části Kavkazu z doliny Adyr-Su přes sedlo Mestijskij Pereval (3900 m) do gruzínské Mestie a dál od vesnice Mazeri přes sedlo Bečo (3225 m) zpět do údolí řeky Baksan na ruské straně hor.

Skialpinistické závody v 80. letech

Záhy začali členové HS Špindlerův Mlýn pořádat skialpinistické závody. Nultý ročník, později počítaný jako první, zaznamenaný jako Rallye Krkonoše, proběhl v dubnu 1984 a organizačně vypomohli kolegové ze Slovenska (Beránek, Šperka, Viest a další), kteří už se závody tohoto charakteru měli několikaletou zkušenost. Na konci zimy roku 1985 se konal II. ročník, 29.–30. března 1986 III. ročník skialpinistického závodu v Krkonoších, z něhož se dochovala i výsledková listina: Zvítězila dvojice Erlebach–Jirsa, těsně za nimi Gálfy–Dzuroška a třetí Novotný–Křivánek. Další ročník proběhl v termínu 22.–23. března 1987. V roce 1988 a 1989 se krkonošské skialpinistické klání na sklonku zimy opakovalo. Závodů se vedle Krkonošáků a Slováků účastnili i kolegové z Beskyd či Orlických hor a dalších míst, ve kterých jednotlivci připravovali zázemí pro vznik ostrůvků skialpinismu. Dál už prý nemělo smysl závody pořádat, protože tyto podniky byly pod taktovkou Československého horolezeckého svazu přesunuty na Slovensko. V Krkonoších byly skialpové závody obnoveny v roce 1992 zásluhou současného předsedy komise závodního skialpinismu při ČHS a emeritního náčelníka HS Špindlerův Mlýn Pavla Jirsy. Ale o tom až v článku o skialpinismu v 90. letech za rok.

Právě Pavel Jirsa (* 1961) je společně s Vladimírem Erlebachem (* 1958), který ho v polovině 80. let k závodnímu skialpinismu přivedl, klíčovou postavou českého závodního skialpinismu. Společně jezdili na závody na Slovensko a do Itálie. Dříve závodníci neběželi od startu k cíli, ale závody byly dvoudenní až třídenní. Jezdilo se zpravidla ve dvojicích systémem rallye a součástí závodu byl vedle časové etapy i obří slalom, též možnost dosažení tzv. bodovacích vrcholů, ze kterých se dalo slaňovat, a povinná byla horolezecká výbava. Lyže byly o poznání těžší než dnes, mnoho závodníků mělo skialpové vázání namontováno na sjezdovkách, lehčí lyže přišly až s přelomem 80. a 90. let. Každý závod měl specifika, odvislá od charakteru terénu. Trénink na závody popisuje Pavel následovně:

„V 80. letech jsme se pohybovali téměř všude: hlavně Labský důl, Vrbatův žlab, Kotel, Velká Lavina, Obří důl i Sněžku jsme jezdili, v 90. letech pak i Sněžný jámy a do Polska. Tenkrát HS nikdo neomezoval, později už to bylo jinak. Bylo to v pár lidech, nikoho jsme nepotkávali. Začátek sezony jsme začali na běžkách, třetí týden v lednu na Velkou Fatru na první závody, pak zhruba po 14 dnech Nízké Tatry, Roháče, Malá Fatra a pak na měsíc do Itálie od půlky dubna do půlky května. Byli jsme v reprezentaci pod ČHS, jediný dva Češi, ještě 4–6 Slováků. Jednou jsem jel závody i s Josefem Slavíčkem.“

Dvojice Erlebach–Jirsa dosáhla v Tatrách i Alpách četných úspěchů a na mezinárodním poli vybojovala několik zlatých medailí, např. v roce 1987 na závodech Marsalia v Dolomitech.

Libor Dušek, David Horyna
psáno pro Krkonoše – Jizerské hory

Původní verze článku vyšla v časopise Krkonoše – Jizerské hory č. 2/2023 Krkonoše a Jizerské hory: Úvodní strana (krnap.cz)