HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jana Pobořilová z Britské Kolumbie: Sjezdy jsou přece krásné všude a člověk u toho nemusí tak riskovat

Jana Pobořilová z Britské Kolumbie: Sjezdy jsou přece krásné všude a člověk u toho nemusí tak riskovat

Seriál GIRLS ON SKIS představuje některé z dívek a žen, které našly zalíbení v lyžování ve volném terénu, na prašanových pláních, ve strmých lesích, ve skalnatých žlabech, vysokých horách a lyžařsky exotických oblastech. Tyto rozhovory mohou být dobrou motivací pro ženy i muže, kteří by se chtěli vypravit dál od lyžařských středisek v panenskou přírodu. Rodačka z Jeseníku Jana Pobořilová si splnila sen, když pracuje pro heliski společnost Canadian Mountain Holidays (CMH), a kromě toho skialpuje, kde se dá, takže na lyžích je odhadem kolem 150 dnů v roce.

Fotogalerie Jana Pobořilová – GIRLS ON SKIS >>

Obvyklá otázka na začátek – jak, kde a kdy jsi začínala lyžovat?
Začínala jsem doma v Jeseníkách – Ostružná, Miroslav, Petříkov, Červenohorské sedlo a Praděd. S taťkou jsem jezdila na sjezdovkách a později s Fenix Ski Team na běžkách. Potom jsem k tomu přidala snowboard, nějaké freeridy u nás a nějaké freestyle závody, aby mi dali individuální studijní plán na vysoké škole. Také jsem učila v lyžařských školách na ČHS, Ramzové a Miroslavi. Dost jsem se věnovala delegování lyžařských zájezdů do Francie a pak prostě práce na horách, v hotelech v Alpách, ve Francii. Nakonec jsem několik prvních let v Kanadě trávila na snowboardu. Taťka mi řezal snowboard pro můj první splitboard. Přidala jsem k tomu práci pro CMH za barem na heliski chatách, zažila pořádné zimy v Revelstoke a tím jsem se stala závislákem na hlubokém sněhu. Zpátky na lyže jsem přešla před třemi lety poté, co jsme se s tebou a Gabem poznali při Fusion week na CMH Galena lodge. Od té doby jsem na prkně nestála… jsem zběhlík.

Kdy a proč jsi přesedlala ze sjezdovek (nebo běžek) na skialpinismus a freeride?
Asi to začalo, když jsme měli na běžkách po tréninku. Trenéři nás vzali ze srandy nějakými pseudo freeridy na běžkách. To si pamatuji jako fakt zábavné. Později jsem přičichla ke snowboardu, a to bylo vždycky nejlepší jezdit do hlubokého sněhu – to mi bylo kolem patnácti let. V té době jsem už měla svoji první skialpovou výbavu a šlapala jsem po Jeseníkách. Měla jsem to strašně ráda. Nebo jsem chodila i na sněžnicích s prknem na batohu. Hodně mě bavilo hledat a objevovat ty naše kopečky a doly poblíž Pradědu v těch starých lesích, kde je hodně sněhu – jen já, pes a spousta sněhu okolo nás. Prostě být tam nahoře na sněhu. No, a potom pořád s klukama z Jeseníku nebo z práce z lyžařské školy. To byly časy.

Jana „Žába“ Pobořilová z Jeseníku. Dnes žije v Revelstoke v kanadské Britské Kolumbii. Začíná pracovat v lyžařském průvodcovském průmyslu a děla si ACMG Mountian Ski Guide certifikaci pod hlavičkou UIAGM/IFMGA a Avalanche Forecaster u Canadian Avalanche Association. V České republice jsem vystudovala magisterský obor rekreologie na UP Olomouc. V posledních letech jsem v zimním období heli-ski tail guide pro CMH a pomocný skialpový průvodce pro menší skialpové chaty v Britské Kolumbii jako jsou Snowy Mountains, Icefall Lodge a Sorcerer Lodge. V létě průvodcuji treky a také Backcountry Horse Wrangler.

Jaké byly tvé oblíbené terény ve skialpinistických počátcích?
Jeseníky a samozřejmě slovenské Tatry! Oblíbené – více méně jediné dostupné. Víš jak, během střední školy člověk moc daleko nedojede.

Co tě vedlo k přechodu k náročnějším sjezdům, do vyšších hor a do neobvyklých oblastí?
Asi mě k tomu přivedl HO Jeseník, na zimní lezecké výlety do Tater jsme si brali i lyže. Potom jsem strávila pár zim ve Francii, a to už jsme hledali jen jízdu mimo sjezdovky.

Které ze svých skialpových výprav nebo sjezdů ve svých počátcích si hodně ceníš?
Asi to je Západní kuloár z Vysoké u Rysů v roce 2005. Myslím, že jsme museli být první snowboarďáci, co to sjeli… Já , Mates Navrátil a Dáda Králíčková.

Jakým aktivitám se věnuješ kromě skialpinismu?
V zimě nedělám v poslední době nic moc jiného. Na normálních sjezdovkách se objevím, jenom pracovně nebo když dělám dobrovolníka na ski patrol. Na běžky občas vyrážím, ale je to jen ze srandy pokecat s kočkama. V létě běhám po horách, věnuji se lezení a jezdím na koních. Letos jsem na koních v horách průvodcovala a nebo jen převážela náklad. To bylo fantastické.

Kolik dnů ročně věnuješ pohybu na lyžích a jiným cestovatelským nebo horským aktivitám?
Ha, já jsem antipočtář, ale odhadem. Když vezmu zimu, tak je to 2-5 dnů v říjnu a v listopadu to bude aspoň deset dnů. Od prosince jsem na lyžích více méně denně kromě dnů cestování do a z práce, a pár dnů na dospání nebo úklid domu v Revelstoke. Čili orientačně to je každý měsíc cca 25 dnů až do půlky dubna. Potom začíná období delších skialpových výletů, což je tak do půlky května. Odhadem to je ročně minimálně 150 dnů na lyžích. Záleží také na tom, zda na podzim zvládnu vyjet na skialpy do Jižní Ameriky, a to můžeš připočíst aspoň 14 dnů čistého lyžování.

Náročnější skialpinismus

Máš nějaký vzor v náročnějším lyžování v horách?
Asi všechny pořádné lyžaře…

Podle čeho si vybíráš místa, hory, výstupy a sjezdy?
Podle toho, co je aktuálně dostupné, podle lidí, s nimiž se domluvíme… a podle podmínek. Už začínám mít takový mentální seznam sjezdů, co bych chtěla jet. Když jsou podmínky, tak na to skočíme.

Jak se psychicky vyrovnáváš s náročnějšími a případně i hodně exponovanými sjezdy?
To nevím. Asi se zhluboka nadechnu, řeknu si, že přece něco takového dám a jedu.

S jakými parťáky jsi jezdila a jezdíš? Je to čistě mužská záležitost, nebo jsou ve skupině i další ženy?
S babama chodíme na jaře docela dobré přechody. Vlastně to, na co jsem nejvíce hrdá, jsou dva přechody s dvěma dalšíma holkama. Jinak je ale skialp především chlapská záležitost. Parťáky mám buď lidi podobného ražení a věku z Britské Kolumbie, co se tak nějak snažíme o to se dostat do ski guide programu. Nebo také Assistant Ski Guide, kteří potřebují chodit větší výšlapy a hledají parťáky. To mám ráda, protože oni trénují na zkoušky na Ski Guide. Je to hodně ledovcového šlapání a dlouhé dny. S našima klukama z Jeseníku, co jsou poblíž nás v Revelstoke, občas jdeme, protože oni jezdí takové víc brutality v hlubokém sněhu ve strmých lesích.

Které sjezdy patří mezi tvé nejoblíbenější? Jsou mezi nimi i některé, které je možné označit za velmi strmé?
Mezi mé nejoblíbenější sjezdy patří ty strmé, co máme jako heli runy na CMH Galena lodge. Nedá se říct, že bych si užívala prát se s gravitací na velmi strmých svazích. CMH Galena lodge je z mého pohledu vynikající, protože nabízí členitý starý les s obrovskými cedry, prašanovými polštáři a dopady do bezedného prachu – to je nejlepší! Stejně tak to je v alpine na ledovcích i mimo ně. Jinak mám ráda takové estetické a členité sjezdy. Třeba v BC je Icefall lodge, kde jsme jeli dlouhý sjezd na mega strmém rozpraskaném ledovci z Lyell Peak s opravdu velkými ledovcovými trhlinami. To bylo fantastické. Takový strmý labyrint. Nebo sjezdy z nějakých sopek, kde se dole končí u vody. Zamilovala jsem si také Jižní Ameriku, kde jsou parádní sjezdy třeba z 4500 metrů do 2500 metrů a všude okolo je spousta dalších nádherných kopců.

V jakých nejvyšších nadmořských výškách jsi dosud lyžovala a jak to na tebe působilo?
Jak jsem uvedla výše, největší výška byla s lyžemi kolem 4500 metrů. Hodněkrát jsem lyžovala okolo 3000 metrů. S takovými výškami nemám nejmenší problém, i když jezdím víc na jistotu oproti nižším kopcům.

Používané vybavení

Jaké lyže, vázání a obecně vybavení jsi používala ve svých začátcích?
Na začátku to byly nějaké Hagany a vázání Dynafit, co se mi dařilo sehnat přes chlapy z Horské služby. Boty Dynafit jsem tehdy sehnala někde v Praze. Úplně první boty jsem měla Raichle, k tomu nějaké vázání a divné pásy – celý set byl hrozně těžký, skluz žádný a puchýře všude. Následně to byla v Dynafitech úplná pohoda. Jen mi byly o číslo menší, a proto mi pořád slézaly nehty z palce.

Co používáš dnes a proč?
Dnes mám botky Scarpa Maestrale, ale už potřebuju nové. Zjišťuju, že pořád nic moc lepšího není. Vybírat boty je takový výstřel do tmy. Jsou to sice užší botky, ale docela lehké. Navíc mají velkou hybnost v komíně a relativně tvrdý flex. Prostřední přezka přes kotník je fajn na šlapání nahoru, když pěkně drží patu v patě. Většinu zimy jsem odjezdila na karbonových G3 Empire (145-115-126), což je perfektní lyže a překvapivě na nich jezdím úplně všechno. Na nich mám vázání Dynafit Radical FT 2.0 a tulení pásy G3 Scala. Scaly sice nejsou ideálně skladné do batůžku, ale jinak jsou úplně luxusní. Sníh se nedostává vepředu pod lepidlo a na prošlapávání stopy jsou též výborné.

Na jarní přechody mám lyže Atomic Century (myslím, že mají 100 mm pod vázáním) a vázání Dynafit Speedlite. Ráda bych si pořídila něco lehčího, ale ono s tím velkým báglem a přes všechny ty šutry, díry, řeky, klády… jsou to takové nezničitelné lyže a věřím jim. Přemýšlím také o šupinkových lyžích na ty ledovce a dlouhé přesuny po víceméně placatých terénech.

Co preferuješ u oblečení?
Z oblečení mám to, co je kanadské – Arcteryx. Navíc to mám díky práci levněji. Abych byla konkrétnější – nějaké ¾ legíny, Icebreaker fusekle, na to goráčové kalhoty s velkými větracími otvory na boku. Nejlépe, když mají odepínací část břicho-bedra s kšandami. V Kanadě pořád sněží a občas je hodně vlhko. Nahoru tenkou základní vrstvu, tenký softshell nebo jen úplně takovou mini větrovku. Nejraději chodím co nejméně oblečená. Potom rychle před sjezdem nahodit tenkou izolaci a goráčovku, a valíme dolů. Na ruce mám základ tenké windstopperové rukavice a na sjezd teplejší, teď mám v práci Hestry.

Lavinová prevence

Jaké jsou tvé zkušenosti s lavinovou prevencí?
Mnooo…. tak rostou každý rok. U CMH máme každý den ráno a večer meeting, kde procházíme aktuální počasí, počasí v noci, předpověď, vývoj. Potom se děla popis sněhové pokrývky a možné problémy v ní. Stejně tak možnosti uvolnění laviny společně s její velikostí. K tomu určujeme stupeň lavinového nebezpečí. Potom procházíme fotoalbum jednotlivých sjezdů, a buď se otevřou, nebo ne. Další možností je, že se domluvíme, že se tam nejdřív půjde nějaký vůdce podívat a případně to otevřeme následující den. Další možností je, že se některé sjezdy budou kontrolovat aktivně – odpálením bomb. Jeden vůdce nemá v takový den skupinu a létá sám s extra vrtulníkem po kopcích, aby se podíval na kvalitu sněhu. Kope profily a dělá testy. Toto dělám několikrát týdně také. Během dne potom kontrolujeme menší svahy tak, že se je snažíme uříznout lyžemi. U všech těchto činností pozoruji a učím se od chlapů. Ti mi ale dávají hodně příležitosti to dělat sama s tím, že na mne dohlížejí. U menších skialpových výletů je to podobné, akorát se většinou určí i cíl dne. Naopak se tak moc neřeší, kde přesně se bude nebo nebude jezdit. Spíše se řeší to, jakým místům se vyhýbat.

Jaké používáš lavinové vybavení?
Mám lavinový vyhledávač Mammut Barryvox Pulse, lavinovou sondu Black Diamond 320 cm a kovovou sněhovou lopatu Black Diamond.

Ve strmějších terénech může docházet častěji k výskytu lavin, jaká je tvá prevence?
Pokud je podezření a hlavně možné velké následky, tak tam nechci jet. Nejhorší je situace, když jinudy cesta nevede. Člověk by si měl vybírat místa, kde může mít více možností. Když je to jen menší místo nebo se to nedá objet, tak důsledně přejíždíme po jednom se vzájemnou kontrolou.

Máš nějaké osobní zkušenosti s lavinami?
Ano… moc jich není, ale pár se jich najde. Naštěstí s žádným tragickým koncem.

Motivace pro další ženy a možné plány do budoucna

Co by jsi doporučila ženám, které by se chtěly posunout v lyžování na vyšší stupeň?
Asi se vzdělávat, co to jde, ať nemusí poslouchat či slepě následovat lidi s velkým egem, kteří se tlačí zbytečně do exponovaného terénu. Sjezdy jsou přece krásné všude a člověk u toho nemusí tak riskovat. Ve finále to za to vážně nestojí.

Na co by si měly dát ženy hlavně pozor?
Nevěřit, že chlapi vždy dělají lepší rozhodnutí. V realitě ženy dělají více konzervativní rozhodnutí, což vede k menšímu výskytu možných nehod. Na druhou stranu, nebýt chlapů, kteří mě motivovali a mentorovali v lyžařském či lezeckém životě, tak nevím, kde bych v tomto ohledu dnes byla.

Jaké jsou tvé sny nebo plány, kde by jsi chtěla lyžovat?
Když se to tak vezme, tak teď žiju ve snu, lyžuji v Britské Kolumbii, což jsem chtěla celý život. Zatím jsem nejezdila v lepších podmínkách. Vlastně jsem ani nesnila o tom, že bych někdy mohla průvodcovat na heliski. Miluju cestování a zamilovala jsem si Chile a Argentinu. Ráda bych pobyla nějaký čas na Ice Cap„ze zadu“ Cerro Torre, FitzRoy a okolí. Je tam spousta krásných hor, které jsou hůře dostupné. Doufám, že mě práce dovede také do Japonska. Ráda bych se dostala do Gruzie, Kašmíru a vůbec někam do Himalájí. Je toho hodně, ale teď zrovna si musím dodělat Ski Mountain Guide kvalifikaci. To mi bude chvíli trvat a žádá si to práci s hodně mentorováním a zpětnou vazbou v kombinaci všeho: šlapání na tuleních pásech, Heliski, sběr sněhových dat… čím více práce, tím lépe.

Díky za velmi poučný rozhovor!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: