Spojení různě obtížného výstupu od pohodového pohybu na tuleních pásech až po horolezecký výstup s lyžemi na batohu a cepínem (cepíny) v ruce se sjezdem na lyžích nebo snowboardu (splitboardu) vytváří pro každého hodnotný sportovní zážitek.
Otázkami každého milovníka pohybu na sněhu ať už s lyžemi nebo snowboardem je obtížnost samotná obtížnost túry při výstupu i sjezdu. Někdo preferuje mírné až více ukloněné široké a bezpečné pláně. Jiný se vyžívá ve strmých lesích s občasnými skoky přes padlé stromy a pařezy. Ti náročnější potom míří třeba do strmých kuloárů nebo stěn, kde se kromě ve spádnici kontinuálně padajících žlabů mohou objevit i skalní prahy, ledopády, případně traverzy do dalšího žlabu.
Obtížnost skialpinistického výstupu a sjezdu je velmi závislá na sněhových a povětrnostních podmínkách. Právě podmínky jako vítr, teplota, orientace svahu, ale i psychická a fyzická připravenost vyznavače sněhu ovlivňují úspěch nebo neúspěch celého výletu. Při těch nejobtížnějších nebo nejproblematičtějších sjezdech se častokrát čeká na vhodné podmínky i několik sezón. Z výše uvedených důvodu je jasné, že vytvoření přesné klasifikace pro skialpinistické túry a extrémní sjezdy je mnohem problematičtější než klasifikace standardních letních lezeckých cest.
Rozdíl v klasifikaci mezi průvodcem a realitou
Každý skialpinista musí počítat s rozdíly mezi klasifikací uvednou v průvodci a skutečnou obtížností cesty, se kterou se potká v terénu osobně. Ti, kteří už listovali ve skialpinistických průvodcích z alpských zemí, se setkali s různými stupnicemi. V současné době existuje několik stupnic, které jsou používány regionálně, zejména v alpských zemích. S různými změnami se potom uplatňují i v zemích s mladou skialpinistickou historií (Slovensko, Polsko, Slovinsko, Česko, Španělsko, Kazachstán, Rusko).
Základní klasifikace a ohodnocení svahů vycházejí z toho, co lyžař potřebuje vědět, aby se dokázal připravit na sjezd (sklon svahu, délka trasy, expozice sjezdu, převýšení). Klasifikace však hodnotí obtížnost za standardních podmínek. Tady je důležité si uvědomit, co je možné chápat pod pojmem standardní podmínky:
- dobré povětrnostní podmínky, ideální viditelnost, vhodná teplota pro daný typ svahu, bezvětří nebo slabý vítr
- stabilní a normální sněhové podmínky (ideální sníh)
- dobrá psychická a fyzická kondice
Ideální sníh – nejdůležitější podmínka určující standardní podmínky sjezdu. Právě výběr správného sněhového podkladu je klíčem k úspěchu. Na ledu je většina těžkých sjezdů nesjízdná a příliš riskantní. Na dobrý sníh se nejčastěji natrefí na jaře, kdy je ale potřeba také vybrat vhodnou dobu v průběhu dne. Nejlepší je hlavně dopoledne, kdy sníh ještě moc nezměkne. Opravdu ideální podmínky jsou jenom málokdy, protože zimní podmínky jsou obecně velmi proměnlivé. Nejčastěji se během jedné túry dá natrefit na více různých sněhových profilů a vrstev. Často je i v jednom kuloáru vrchní část úplně zledovatělá, ve střední části je prašan a dole může být mokrý těžký sníh. V praxi se vždy setkáváme se situací vytvořenou aktuálními podmínkami, takže i lehčí terén může způsobit větší problémy při zhoršených podmínkách.
Rozdělení klasifikací a jejich charakteristika
V alpské literatuře se uvádí tři základní typy klasifikace skialpinistických výletů:
- Alpská stupnice (UIAA – Švýcarský alpský klub)
- Stupnice „Traynard“– bodová klasifikace
- Stupnice „Toponeige“ (francozská stupnice)
Alpská stupnice pro sjezdy vznikla z alpské stupnice určené pro horolezecké výstupy v osmdesátých letech 20. století. Je založená na všeobecném ohodnocení túry, což je souhrn množství faktorů, ze kterých je nejdůležitější technická náročnost sjezdu. Těmito faktory se asi většina z nás řídí, když si vybírá túru na lyžování. Dále tato klasifikace zahrnuje i délku cesty, podíl těžkých úseků při výstupu a sestupu, ale také objektivní nebezpečí jako je výskyt trhlin, séraků, skalních prahů a obtížnost celého výletu z pohledu dostupnosti terénu (délka a náročnost přístupu).
Tato všeobecná klasifikace přebírá klasickou klasifikaci UIAA, známou především alpinistům. Klasifikace UIAA je upravena pro jezdy, kde rozsah tvořící celkovou stupnici jde od F (Facile – lehké) až po ABO (extrémně těžké). Toto je však stupnice pro lyžování, ne pro alpinismus, a proto může být terén ohodnocený suptněm TD pro lyžování, zatímco pro alpinismus to může být jenom AD.
Přidáním znamínek + (více) a – (méně) se klasifikuje mezistupeň, teda že jde o zvýšení anebo snížení o půl stupně dané hodnoty. Expozice představuje riziko, kterému lyžař musí čelit ve formě překážek při eventuálním pádu jako jsou zúžení kuloáru, skalní práh, trhlina a sérak. Při lyžování strmých svahů se expozice mění v závislosti na sněhových podmínkách. Například už nad 400 je nebezpečí pádu na zledovatělém sněhu podstatně vyšší než v prašanu.
Traynard stupnice je založená na bodovém hodnocení nejstrmějších a nejexponovanějších úseků v terénu, který je jinak všeobecně lehčí a méně náročný. Stupnici vytvořil alpinista Philippe Traynard z Grenoblu na základě původního starého systému „Blachere“. Posuzuje se také při výše uvedených standardních podmínkách. Je to přehledná, jednoduchá stupnice se sedmi stupni, které dávají lyžaři dobrý přehled o náročnosti sjezdu. Je to jediná klasifikace konkrétního nejtěžšího místa sjezdu:
V různých pozměněných verzích se i při tomto hodnocení používají znaménka + a – na klasifikaci mezistupně. Tato klasifikace předpokládá standardní sníh. Pojem standardu je však diskutabilní, hlavně na strmých svazích. Všeobecně platí, že za standardní se považují takové podmínky, které dobrý lyžař ohodnotí jako relativně bezpečné, což je samozřejmě také velmi subjektivní pocit.
Stupnice Toponeige
V roce 1990 francouzský novinář a alpinista Volodia Shahshahani publikoval několik skialpinistických průvodců, kde navrhnul přesnou klasifikaci, která by lépe určila náročnost sjezdu a skialpinistické túry jako celku. Tento systém hodnocení je známý pod názvem Toponeige stupnice anebo VOLO. Tato stupnice je nejpoužívanější ve Francii ve všech nových průvodcích, ale objevuje se také s různými obměnami. Jejím základním principem je odlišení klasifikace při výstupu a klasifikace při sjedzu. Stupnice je složená ze tří hodnot, které informují lyžaře o náročnosti cesty:
- obtížnost výstupu
- obtížnost sjezdu
- hodnota expozice
Abychom dobře poznali obtížnost túry, je potřebné mít přehled o všech třech hodnotách, ale také o objektivním nebezpečí (ledovcové a sněhové podmínky v daném čase).
Na vyjádření mezistupně mohou být přidány znaménka + a –. Tato lasifikace pro výstup používá sice stejné označení jako alpská klasifikace pro sjezdy, ale nevyjadřuje to samé. Ve VOLO stupnici hodnota AD anebo D uvádí jen výstupovou trasu, zatímco v alpské stupnici zahrnuje celou túry včetně sjezdu a expozice. I ve VOLO stupnici ohodnocení sjezdu zahrnuje tradiční alpinistické faktory (odlehlost túry, nadmořská výška, délka túry a převýšení).
Obtížnost sjezdu:
Tady se samostatně posuzuje technická obtížnost cesty pro lyžování. Škála má pět základních stupňů od ski1 až po ski5. Každý „ski“ stupeň se ještě dělí na 3 podkategorie (3.1, 3.2, 3.3), např. stupeň ski5 je otevřený směrem nahoru, a tak se můžeme potkat s hodnotami od 5.1 do 5.4 a v budoucnosti i 5.5.
Hodnocení expozice:
Na rozdíl od alpské stupnice, stupnice VOLO přímo hodnotí expozici. Expozici určuje charakter terénu, jako je strmost svahu, délka a zakřivení kuloáru, překážky na svahu (skalní prahy, séraky, trhliny), které mohou lyžařovi při eventuálním pádu způsobit zranění, anebo i smrt. Samozřejmě i hodnota expozice závisí na sněhových podmínkách, takže je potřeba si uvědomit následující:
- od 30° není možné zastavit pád na zledovatělém sněhu
- od 40 do 45° není možné zastavit rozjetý pád i na běžném sněhu
- od 50° pokud se nepodaří zastavit pád okamžitě, tak není možné ho zastavit ani v hlubokém sněhu
Stupnice VOLO hodnotí expozici čtyřmi stupni: Tabulka – Expozice.
Hodnocení expozice nezohledňuje objektivní rizika (pád kamení, séraků, laviny), takže každý lyžař musí podle povětrnostních a sněhových podmínek sám zhodnotit situaci v daném čase. Expozice je kritickým faktorem právě při skialpinismu, protože lyžař nepoužívá lano na jištění. Možná s tím nebude někdo souhlasit, ale doba jištěných sjezdů (převážně v 70. letech 20. století) je už dávno pryč. Výjimkou jsou však ještě i dnes některé problematické místa, kde při prvosjezdu je možné tolerovat přijištění se, anebo v pasážích, které se obvykle překonávajíc tímto způsobem nebo se slaňují.
Další klasifikace, které jsou známé například ze Slovinska anebo z Vysokých Tater – polských i slovenských, jsou pozměněnými výše uvedenými klasifikacemi s použitím severoamerického označení obtížnosti túr římskými čislicemi v sedmidílné stupnici, která je ekvivalentní alpské stupnici pro sjezdy. Zatímco severoamerická a slovinská stupnice označují římskými číslicemi celkovou obtížnost túry, Štofanova slovenská stupnica, která byla použita při vydání průvodce „Extrémne lyžovanie“ označuje jen nejtěžší místo sjezdu.
Mezistupně se označují znaménky + a -. Náročnost se zvyšuje exponovaností svahu a popisuje se slovně (mírně exponovaná, exponovaná, velmi exponovaná).
Slovinsko je zemí s bohatou historií extrémního lyžování a s množstvím lyžařů evropského a světového jména. Klasifikace, kterou najdete ve slovinských průvodcích je kombinací severoamerické sedmidílné stupnice, která ohodnocuje všeobecnou obtížnost (podobá se alpské stupnici) a Traynard stupnice pro ohodnocení nejtěžších míst sjezdu, takže vlastně používají kombinaci Alpské stupnice, jen s označením římskými čísly, s Traynard stupnicí, což je možná nejvhodnější způsob klasifikace túr a sjezdů. Několik příkladu túr jak je hodnotí slovinská klasifikace:
- Grossglockner, Pallavicini kuloár: V, místa S6
- Schareck, Centrální kuloár: V-, místa S5
- Triglav, SV stěna (ze sedla na lednik): IV+, místa S5
- Triglav, S stěna (slovinská cesta): VI, místa S6.
V rámci vytvoření internetového průvodce svých sjezdů Miroslav Peťo zavedl své hodnocení obtížnosti lyžařských túr. Je založená na třech hodnotách: hodnocení celkové obtížnosti túry, která má tři základní stupně obtížnosti – modrá, červená a černá. Každá z nich se dále člení na další tři stupně – lehká, střední a těžká.
Na ohodnocení nejtěžšího místa sjezdu používá stupnici technické obtížnosti S1 – S6, která ale není ekvivalentní s Traynard stupnicí. Její hodnoty jsou o stupeň nižší než se udávají v Traynard stupnici. Expozici sjezdů hodnotí ve stupnici E1 – E4, která je ekvivalentní stupnici expozice z Toponeige systému.
V USA je situace ještě složitější. Nějakou dobu fungovala sedmidílná S stupnice obtížnosti s mezistupni na + a -, upravená velkým propagátorem skialpinismu a telemarku Lou Dawsonem. Tato stupnice měla tedy 21 obtížností, kdy poslední S8 bylo necháno do budoucnosti pro nějaký ten sebevražedný sjezd.
Aby toho nebylo málo, přišel Lou Dawson s úplně novou velmi jemně rozdělenou D stupnicí hodnocení skialpinistického výletu. Její podrobný rozpis naleznete na webu: V závěru rozboru a popisu této klasifikaci je správně uvedeno, že naprostá většina všech sjezdů patří mezi stupně D3 až D12. D0 až D2 jsou loučky pro malé děti a nad D12 je to potom jen pro velmi dobré skialpinisty. K tomuto D patří ještě pětidílné hodnocení expozice R (risk) stupnice a hodnocení délky výletu I-VII.
Škoda, že si nemůžeme vystačit se základním rozdělením do třídílné stupnice, která je všem známá a pochopitelná od nepaměti:
- jde to
- jde to těžko
- nejde to
k tomu uvést sklon v nejstrmějším úseku a byli bychom všichni v pohodě.
Reference:
- Miro Peťo, Skialpinistický sprievodca
- Lou Dawson, “D System – Système” and “D Scale” for rating and grading backcountry ski and snowboard mountain descents
- Lou Dawson, Rating ski descents – D system
- Karel Kříž, Je výkon ve freeridu měřitelný?
