Na přelomu dubna a května 2026 se uskutečnil další ročník tradičního setkání skialpinistů a občas splitboardistů v Norsku. Premiérově při tomto ročníku nikdo nespal ve stanu, všichni dorazili dodávkami a obytnými auty. Vývoj se tak posunul do nové podoby.
Vývoj počasí a sněhových podmínek nesliboval standardní jarní firn a slunce, což se na místě potvrdilo. Většinu času jsme se tak pohybovali kolem silnic 55 a 51 s tím, že počáteční sraz byl stanoven u horského hotelu Turtagrø. Memoriál sice oficiálně začínal ve čtvrtek 30. 4., ale řada účastníků dorazila až v sobotu 2. května. Věkové rozmezí bylo letos od 14 měsíců do 59 let. Dny předcházející memoriálu jsme tak nakombinovali silniční kola a skialp. Memoriál podpořila zimní sekc Boatpark.
Se sluncem a na betonu na kuželovitý Gaustatoppen
Poprvé jsme vytáhli lyže na ikonický Gaustatoppen (1882 m), který nabízí fantastický panoramatický výhled na šestinu Norska od Švédska po moře. Měli jsme tam hezky, ale betonový podklad nás zastavil u vysílače a zbývající úsek po hřebenu na hlavní vrchol jsme tentokrát vynechali. V dalších dnech pak na Gaustatoppenu zažili další dvojice účastníků memoriálu jak dokonalý firn, tak také beton. Sjezd byl betonový, jen v potočním zářezu byl trochu nafoukaný měkčí sníh.
Přesunuli jsme se pod kopec do experimentálního města Rjukan, kde jsme už nestihli hlavní atrakci – zrcadla vysoko nad městem natáčející se přes den se sluncem tak, aby svítilo dolů do Rjukanu.
Slunečný Bergen a okruh na silničkách
Předpověď počasí na další den neslibovala změknutí betonového sněhu, ale za to hlásila slunečno v Bergenu. V Bergenu slunečno? To jako vážně? Toho jsme museli využít, a proto jsme se navečer přesunuli k Bergenu, abychom další den mohli navštívit vyhlášené deštivé místo Norska. V Bergenu opravdu nepršelo, což nemělo chybu. Po důkladném prolezení centra města jsme se přesunuli na sever ke Knarviku, kde ke slovu přišla silniční kola. Cyklo okruh neměl chybu a nevynechali jsme ani emigrantský kostel původně stojící v Severní Dakotě a přemístěný na ostrov Radøy v roce 1997. V kostele je muzeum mapující historii norské emigrace do USA.
Začátek memoriálového skialpování na Sokse
Poslední dubnový den byl v rámci zahájení memoriálu v plánu standardní ledovcový výlet na Storebjørn (2222 m) od chaty Krossbu. Po táhlých pláních přecházejících v ledovec Leirbrean, po němž se mírně stoupá do sedla Bjørnskardet (1950 m), nás trochu rozladil výhled na Storebjørn plný inverzních lyžařských stop na vyfoukaném betonovém podkladu. Na vrcholu jsme byli už několikrát za výrazně lepších sněhových podmínek, takže jsem jej jako cíl obratem zrušili. Nad sedlem jsme se stočili doleva směrem na Sokse (2189 m).
Lyže jsme nechali v dolní části výstupového žlabu, protože jeho střední část byla po celé šířce úplně rozbitá od pěších do víceméně nesjízdného podkladu. O kus výše byl ovšem podklad ve žlabu dobrý, ale pro lyže jsme se už nevraceli. Výhled ze sedla i z vrcholu neměl za slunečného počasí chybu.
První květen na Store Ringstind (2124 m)
Po večerním srazu u horského hotelu Turtagrø bylo rozhodnuto, že další den hromadně vyrazíme na oblíbený ledovcový vrchol s dlouhou prérii a následným traverzem, tedy Store Ringstind. Na předchozích memoriálech jsme na něm už několikrát byli, a z toho jsme jednou v husté mlze skončili 20-30 výškových metrů pod vrcholem. Letos byla pravděpodobnost mlhy limitně blízká nule, ale na druhou stranu slunečné počasí přilákalo na sváteční první májový den doslova davy skialpinistů. A to tak velké, že ani největší pamětníci něco takového nepamatují.
Nakonec nám to nevadí, na prérii jsme předběhli spoustu skupinek, v traverzu na ledovci zase někteří byli rychlejší než my. V závěrečném strmém výstupu na vrchol vylezla nejvýše Jitka bez stoupacích želez na vázání, zatímco ostatní jsme dali lyže na batohy a na skelety stoupací železa. Načasování bylo dokonalé, když na vrcholu byla jenom naše skupinka. Několik z účastníků memoriálu skončilo v sedle o kus níže.
Sjezd z vrcholu nebyl letos žádná hitparáda – hrbolatý beton. Trochu lepší sníh byl při pohledu z vrcholu nalevo od pěší výstupové stopy. Níže byly dokonce i krátké úseky z lehce naměklým sněhem. Traverz byl tvrdý a rychlý. Za ním jsme nezvolili strmou zkratku podél ledopádu, ale odtraverzovali na širší výstupový svah. Na něm byl sníh nejlepší. Na následné prérii se ukázalo, jak kdo navoskoval lyže. Některým to jelo, jiní museli soupažit nebo bruslit.
Relaxační deštivá sobota 2. května
Předpověď počasí vyšla dokonale, lyže jsme tak nevytáhli a v dešti zajeli na tradiční obhlídku Lomu s dřevěným kostelem s následným podvečerním saunováním u fjordu. To už se k účastníkům memoriálu připojili i nováčci Petr a Liby. Po dalším důkladném zvážení předpovědi počasí došlo k rozdělení, kdy část účastníků zůstala u Turtagrø s cíli jako Store Dyrhaugstindane (2148 m), Nørdre Soleibotntind (2030 m) a další.
Od neděle slunečno a vítr
V neděli bylo opět krásně, a proto padla volba na údolí Lerdalen a jeden z vrcholů, na kterém jsme při předchozích memoriálech nebyli – Stetinden (2020 m) v údolí Lerdalen. Po úvodní cvičné prérii jsme se stočili k jihozápadu a u jezera Tverrbyttjønne začali stoupat do sedla na jih od Stetindenu. Ze sedla jsme mírným svahem dorazili na Fortopp Stetinden (1953 m). Hlavní skalnatý vrchol jsme nechali na jindy a svou pozornost přenesli na Geite (2002 m) tyčící se přes údolí na severozápad.
Pár účastníků dalo přednost sjezdu do údolí, ale většina zamířila směrem ke Geite. Výstup do sedla byl povedený a nad sedlem to šlo ještě kus na lyžích. Zbytek na vrchol byl s mačkami na nohou a s lyžemi na batohu. Geite je dalším z mnoha výborných vyhlídkových vrcholů v této části Jotunheimenu a určitě stojí za návštěvu. Do sedla byl sjezd strmější a betonový, ze sedla jsme najeli na ledovec Storbrean.
Večer jsme se přesunuli k silnici 51 a v pondělí ráno po vyhodnocení sněhové situace (absence sněhu v nižších polohách) jsme vyloučili mezijezerní Bessegen a vyšlápli na prérijní kopec Heimdalshøe (1843 m). Výhled neměl chybu a na sjezd jsme měli krásný široký a v horní části i trochu strmý svah, kde byla jen jedna starší sjezdová stopa.
V dalších dnech jsme ještě pojezdili na dalších vrcholech, mezi nimi nechyběly Rasletinden (2104 m) a Øystre Rasletinden (2010 m), Høgdebrotet (2226 m) a Bitihorn (1607 m). V druhé polovině týdne potom ještě místní úderníci zalyžovali v prašanu nad Trolltindenem. Silniční kola jsme už nevytáhli a na konci prvního květnového týdne se většina účastníků vrátila domů.
Zhodnocení memoriálu
Memoriál se jako každoročně vyvedl na výbornou, jen letos se měl přejmenovat na betonový. Obdobný název by se pro něj ostatně hodil i v roce 2016. Průběh byl trochu poznamenám zdravotními problémy části účastníků, takže museli některé túry vynechat. Už se těšíme do Norska za rok, kde jediným záporem je, že státní svátky budou o víkendech.
Vyhodnocení 12. československého firnového memoriálu v Norsku od jeho ředitele Rosti:
„Vzhledem k předpovědi počasí a množství sněhu jsme se letos rozhodli přesunout 12. ročník do oblasti Jotunheimen a Hurrungane, s base campem u horské chaty Turtagrø. A byla to trefa – skvělé zázemí (parkování, stanování, teplá voda, sprchy… prostě luxus v horách) a hlavně počasí, které nám fakt přálo. Až na jeden den jsme si užívali pořádné norské slunce. Jedinou „vadou na kráse“ byly nižší teploty, takže letošní memoriál měl spíš betonový charakter.
A co se týče túr, ty letos měly vyloženě prériový nádech – dlouhé otevřené pláně, vítr ve vlasech a horizont, který se ani po hodině nepřiblížil. Místy jsme čekali, že se za nejbližší boulí objeví stádo bizonů (nebo aspoň sobů). Každopádně kdo přežil tyhle norské prérie, toho už jen tak něco nerozhodí.
Chtěl bych moc poděkovat všem, kdo vážili dlouhou cestu z ČR, za parádní atmosféru – přesně kvůli tomu to děláme. Snažíme se vybírat túry tak, aby si z nich každý odvezl silný zážitek a hlavně se všichni ve zdraví vrátili domů.
Velké díky patří i Paličovi, který memoriál zastřešuje a každoročně importuje početnou skupinu skialpinistů z ČR (a občas se mezi nimi objeví i nějaký ten splitboardista, který ale nikdy nepřijede podruhé – ale to už radši nechám bez dalšího komentáře.“
Tradiční účastnicí je Hana Hřivnová:
„Letos jsem si memoriál naplánovala o něco kratší. To jsem ale netušila, že zákeřný virus mi ze čtyř skialpových dnů dva ukradne. Nepatřím k těm, co chodí na špici a nabírají výškové metry, takže nakonec i pouhé dvě skialpové túry mi ke štěstí stačily. První kolektivní výstup plný slunce na Forttop Stetinden a závěrečný lehoučký výstup na Bitihorn s krásným sjezdem. Bitihorn byl asi to jediné, co moje tělo bylo ochotno udělat po dvoudenním ležení se střevní chřipkou. Ale stál to za to a plánovačům túr za něj moc děkuji. Letos sice žádný prašan ani firn, na vrcholu vždy vítr, ale to slunce a výhledy byly k nezaplacení. A společnost jako vždy skvělá.“
Pravidelně se účastní Lucie Vytlačilová:
„Norsko ach… Norsko je moje srdcová záležitost. Poprvé, když jsem to zažila, jsem s lehkým nádechem pobláznění říkala, že Středočeský kraj byla špatná volba na bydlení. Měla jsem pocit, že se do té nekončící divoké trochu drsné přírody musím odstěhovat.
Každý ročník je jiný, každý je jinak krásný. Loni jsme poprvé se Zuzkou vyrazily jako jedna posádka obytné Nugetky a přejely z Čech přes moře do Švédska a pak do Osla jen dvě holky. Letos už jsme s Hankou byly tři. V Oslu jsme za zpěvu naši originální písně “Do Osla je cesta…” vyzvedly Joža a už ve 4 dohnali zbytek skupiny. Ani malinko jsme se nebránili, že první deštivo přežijeme v sauně s koupáním ve fjordu.
Překvapivě každý ročník (letos můj čtvrtý) mi chyběly kraťasy, protože túry na slunci v plus 10 a více stupňů si žádaly odhození svršků. Letos jsem je měla! a bylo -14 C, foukalo a sníh místo firnového cukru připomínal spíš občas špatně upravenou totálně zmrzlou sjezdovku. Ano Rosťo, mohlo být i mnohem hůř, třeba mlha, déšť apod. Máš pravdu! Nicméně slibuju kamarádi, že si příští rok kraťasy zase zapomenu, bude teplo a měkký sníh.
Ale i tak byly výstupy zase přenádherné. Prérie byly, ale letos jsem cela šťastná s radostí šla i těch několik km prakticky po rovině. Pořád je na co se koukat, pořád člověk nechápe, jak může být na světe někde krajina takhle krásná.
Děkuju všem trpělivým plánovačům túr, kteří hledají vhodné trasy, hlídají počasí a snesou naše brblání a plodné připomínky. Děkuju všem, kteří nahoře malinko promrznou než dojdou slabší kusy. Děkuju posádce, a hlavně naší bachařce Zuzce za milovaný Alcatraz. Děkuju celé partě za tu laskavou klidnou objímající atmosféru. Nacpala jsem si všechny krásné vzpomínky do kapsiček a postupně se s nimi budu těšit a vyhlížet další ročník.“
Poprvé se memoriálu zúčastnili Petr s Liby, kteří si popřidali další skialpové túry a okruhy na silničních kolech, např. Nibbi (1741 m). Libuše Rodová letošní Norsko viděla takto:
„Dlouho jsme řešili jak to uděláme s letošní dovolenou v Norsku. Pak Petr objevil informace o Firnovém memoriál a bylo rozhodnuto. Začali jsme na silničkách v oblasti Telemark. Čistě náhodou jsem objevila městečko Rjukan a nad ním nápadný vrchol Gaustatoppen, pod kterým jsme zůstali dvě noci. Jeden den na kolo a druhý na skialp. Minuli jsme se tu s Paličem, ale zpětně musím říci, že to bylo dobře. Zatímco jejich výprava měla na sjezd led, tak pro mě byl Gaustatoppen jeden z nejlepších skialpových zážitků, a to jak výstup, tak měkkoučký sjezd.
Poté jsme si ještě užili sluníčko na švihu pod Jostedalsbreen a hurá se družit! S celou partou jsme se seznámili v sauně u Sognefjordu. Užili jsme si s nimi super večer i túru následující den. Pak přišlo těžké rozhodování, jet po vlastní ose, nebo s partou směr Beitostolen, kde jsme strávili nějaký čas v létě, na podzim i v zimě? Ve zkratce jsme se vrátili na Turtagro, kde nás následující den vyhnal vítr a ledovka z túry na Store Soleibotntin (2083 m).
Další den patřil pěšímu výletu na Kongevegen a túře na Slettind (1592 m), kde jsme zažili norský zázrak. Stoupali jsme v bílé tmě po ledovce, ale na vrcholu se roztrhlo nebe a na sjezd jsme měli parádní prašan. Poslední skialp patřil vrcholu Nibbi (1741 m), kde nás cestou provázeli dva párečky tokajících bělokurů.
Následovaly už „jen” cyklo švihy. Cestu dom jsme natáhli směrem na Švédské městečko Åmål, kde jsme si dokonce i zatančili na ulici při nějaké jejich malé slavnosti. Zkrátka parádní zakončení norského výletu. A abychom domů přijeli utahaní nejen ze sezení v autě, dali jsme ještě jeden švih na západu Čech.“
Přehled dosavadních československých firnových memoriálů
- Květnový norský 11. československý memoriál 2025 plný krásných túr
- 10. česko-slovenský firnový memoriál v Norsku byl s parádním slunečným počasím
- Květnový 9. ročník československého firnového memoriálu v Norsku se sluncem, mlhou, sněžením i prašanem
- 8. československý firnový memoriál v Norsku 2022 plný slunce, sněhu a občas i mlhy
- 7. ročník československého firnového memoriálu v Norsku za krásného počasí a s nástupy téměř od auta
- Šestý československý firnový memoriál v Norsku pouze s místní účastí
- Květnové skialpové Norsko s 5. ročníkem československého firnového memoriálu se sněžením i deštěm
- Norský čtvrtý ročník československého firnového memoriálu byl plný slunce, ledu, firnu a mokré kaše
- Třetí ročník československého firnového memoriálu v Norsku byl ve znamení krásných výstupů a sjezdů
- Druhý ročník československého firnového memoriálu v Norsku 2016 ve znamení betonu
- První československý firnový memoriál 2015 v Norsku v relaxačním duchu
- Fotogalerie z nultého ročníku memoriálu 2014
